O lezení, píďalkování a kašičce

Další pokrok, od válení sudů jsme přešli k píďalkování. Píďalkování je zvláštní způsob lezení, který si Martínek-samouk osvojil minulý týden. Pravá ruka natažená, levá pokrčená, pravá noha pokrčená, levá natažená. Váha spočívá na levé ruce, pravou rukou se vzepře a pravou nohou se posouvá dopředu. Levá nožička zůstává natažená, ještě v nečinnosti. Děda s babičkou, když Martínka viděli v pohybu, říkali něco o Meresjevovi. Není to sice rychlý způsob lezení, ale v případě lákadla (postačí dostatečně barevný a šustící papír např. letáky s reklamní nabídkou) dokáže Martínek vyvinout obdivuhodné úsilí, aby ho co nejdříve dosáhl. Pokud je možno se při cestě za lákadlem i odrážet nohama od okolních předmětů (nohy stolu, židle) dosahuje se rychlosti přímo závratné (1 píďalka za asi 3 vteřiny). S tím jak se začíná rozšiřovat Martínkův akční rádius, začínáme i my rozšiřovat tzv. bezpečnou zónu. Vybrané plochy bytu (obývák, kuchyň a dětský pokoj) jsme opatřili podložkou na lezení (deka) a rovněž některé předměty jako např. květiny byly ze země přemístěny do vyšších pozic. Naposledy Martin objevil, že nejlépe je s mámou v kuchyni mezi vařečkami, poklicemi a sklenicemi od zavařenin.

Vzhledem k tomu, že Martinovi je už půl roku, rozhodli jsme se k mlíčku od maminky večer přidávat ještě kaši. Martin je už pořádný kluk a na noc se potřebuje nacpat, aby ji mohl celou prospat. Zašli jsme tedy do obchodu, vybrali rýžovo-kukuřičnou kaši bez příchuti od Sunarky, vyzbrojili se pořádným bryndákem (hodně velký, svrchu igelitový, zespod froté, dole záchytná kapsa), umělohmotnou lžičkou a omyvatelným prostíráním. V neposlední řadě také dostatkem trpělivosti. První dva večery to byl boj. Zvyklý na prsíčko, snažil se lžičku s kaší cucat. Dvakrát třikrát stejný pohyb jazýčkem jako při kojení a všechna kaše byla z pusy venku. Výsledek = kaše za uchem, na krku, v kapsičce bryndáku, na Mámině triku. V nestřeženém okamžiku si upatlal i obě ruce a pak si jimi protřel očička. Třetí den Martínek nějak pochopil jak na lžičku a od té doby baští kaši. My jsme pochopili, že nejlépe je krmit s přidrženýma rukama za zády, v polosedě, pololeže. Samozřejmě, že se to neobejde bez ztrát a tak potom následuje sprchování a zapití mlíčkem od mámy. Kýžený efekt menší frekvence nočního buzení se zatím nedostavil.

Kromě kaše, kterou dostává Martin na noc a chutná mu, dostal již jednou polední polévku. Očekával, že bude zase ta dobrá kašička, když však zjistil, co se podává, začal prskat, škytat, dávit se a nakonec brečet, takže jsme po čtyřech lžičkách skončili. Většinou si Martin snaží strkat do pusy všechno co my (hrníček, chleba, jablko,...). Doufáme ale, že nebude vyžadovat, abychom taky baštili jeho polívčičku.