Re: Dík. Kdysi mi umrela mama, ted dcera

Mily Josefe,

kdyz mi byly tri roky, zemrela mi mama. Dodnes si zive vybavuji, jak jsem po obede odpocivala v postylce a prohlizela si knizku, kdyz prisla za mnou a vyrkla: "Uz mě nikdy neuvidis, Jani.". Pak za sebou zavrela dvere a byla pryc, tata ji odvezl do nemocnice. Nebyla jsem schopna nad tim premyslet, proste se kolem mne delo neco, co se melo dit. Male dite je jen soucasti okolniho sveta a nechava se jim unaset.

Necitila jsem litost ani smutek, to prislo az mnohem pozdeji. Kdyz mi nekdo ublizoval, zacala jsem litovat sama sebe, ze nemam vlastni mamu. Jeste pozdeji mi doslo, ze by mi melo byt vlastne lito ji. A az kdyz se mi narodila dcera (v 26 letech), uvedomila jsem si to do vsech dusledku. Nemohla jsem ji ukazat babicce...

Muj otec udelal jednu obrovskou chybu a tak vas jako tatinka prosim, abyste se ji vyvaroval. Odstranil veskere dukazy o jeji existenci, nikdy jsem nevidela jedinou fotku, jediny doklad s jejim jmenem, nevim, co mela rada a co ne, nevim, proc a jak vlastne zemrela, neznam jedinou historku z meho ranneho detstvi. Bud nepovazoval za dulezite se se mnou o tom bavit, kdyz jsem byla mala, nebo proste jen nenasel odvahu. Jak jsem vyrostla, uz to samozrejme neslo.

Povidejte si se svym synem o jeho mame, jaka byla, jak se o nej starala, a nevzbudte v nem obavy se na toto tema rozpovidat. Chodte s nim na hrbitov a nestydte se mu dokola vysvetlovat, proc je maminka v hrobecku. A i kdyz si treba jednou najdete novou zenu a maminku, neudelejte z tohoto tematu tabu. Prosim za vaseho syna.

Vas syn bolest proziva uplne jinak, nez vy, ale kdyz mu budete co nejvice na blizku a nebudete se pred nim schovavat, bude-li chtit o sve mame mluvit, zvladne to. Kdyz jsem se pred dvema mesici v nemocnici dozvedela, ze jatra moji sotva dvoulete dcery definitivne selhavaji a ze uz domu neodejdeme, myslela jsem, ze se mi zastavilo srdce. Lucinka zemrela po mesici a nebyl den, hodina ani minuta, kdy bych nebyla ochotna vymenit si s ni situaci, pokud by to slo. Vim, ze by to beze mne zvladla, jako jsem to ja zvladla pred ni.

Muj muz se zachoval bajecne, neskryva prede mnou sve emoce a oba vime, ze jsme na to dva. Cekame dalsi miminko a snazime se, aby bylo ocekavano pro sebe same a ne jako nahrada za Lucinku. Jeji smrt boli ted stejne jako zpocatku, stale doma nachazim zastrcene ci zapadle hracky a dudliky, pokojicek zustal temer netknuty a chodime tam brecet, kdyz je nam moc smutno. Clovek ma potrebu si o tom obcas popovidat a ja mam to stesti, ze muj muz mi nasloucha. Stejne tak jsem tu ja pro nej. Doufam, ze i vy si mate s kym promluvit, a pokud ne, tak myslim, ze i dobry psycholog muze byt tim vhodnym uchem. A jestli jste z Prahy, muzeme treba nekdy zajit na kafe a poradne to rozebrat.

Drzte se oba.