| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Jak děti prožívají smrt někoho blízkého

 Celkem 33 názorů.
 Corra 


Dík 

(2.4.2004 22:55:14)
Dík za článek.Před 14 dny mě zemřela babička a prababička mých dětí.Už věděli dřív,že babička je moc nemocná,ale moc jim chybí,často o ní mluví.Já se z toho také ještě nevzpamatovala.Připadá mi to jako špatný sen,ze kterého se probudím.
 Pejska 


Re: Dík 

(3.4.2004 21:45:48)
Třeba tobě i dětem pomůže i tohle:
Rozhovor dvou dětí
(neznámý autor)


V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:

- Věříš v život po porodu?

- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.

- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?

- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.

- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.

- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.

- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.

- No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.

- Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?

- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.

- Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.

- No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...
 Konstanta & 3 raraši 


Re: Re: Dík 

(4.4.2004 17:37:12)
Pesko,
nadherne...
 Corra 


Re: Re: Dík 

(4.4.2004 20:35:30)
dík,je to krásné.Kamarádka mi poslala jeden nádherní citát:Moji blízcí nemohou být mrtví,protože ve svém srdci slyším jejich kroky.
Bohužel náš nejmenší(2 roky) smrt babi ještě nechápe.Šla jsem s ním kolem domu kde bydlela a on u něj začal volat babi,babi,...tohle mě to srdíčko ještě moc trhá.
 Dáša 
  • 

Dík 

(11.4.2004 0:08:31)
Tak jsem si zase po dlouhé době pobrečela...Zrovna asi před měsícem jsem si uvědomila, že si na babičku můžu vzpomenout, aniž bych se rozbrečela. Umřela mi loni v červnu, necelý měsíc před narozením našeho druhého syna a já se dodneška nemůžu smířit s tím, že už Radečka nikdy neuvidí, že na něho "nepočkala"... Jak si psala o tom, že se syn rozběhne a křičí babi, babi... něco podobného jsem zažívala s tím starším. On dodnes Honzík nepochopil, kde babička je. Pořád mluvíme o hrobečkách, dokonce má dny, kdy staví hřbitůvky. Chápu, že je to jeho způsob, jak to pochopit, snažím se mu to vysvětlit, proč už babička není, ale asi se mi to nedaří mu to vysvětlit tak, aby to pochopil. Asi má strach, že mu jednoho dne odejdeme všichni. Budou mu 4 roky. Nemáte s tím někdo zkušenosti? Třeba mi někdo poradíte. Díky moc.
 Jirka 
  • 

Re: Honzík a čekající babička 

(11.4.2004 1:52:44)
Na závěr svého příspěvku, Dášo, píšeš:
"On dodnes Honzík nepochopil, kde babička je. Pořád mluvíme o hrobečkách, dokonce má dny, kdy staví hřbitůvky. Chápu, že je to jeho způsob, jak to pochopit, snažím se mu to vysvětlit, proč už babička není, ale asi se mi to nedaří mu to vysvětlit tak, aby to pochopil. Asi má strach, že mu jednoho dne odejdeme všichni. Budou mu 4 roky. Nemáte s tím někdo zkušenosti?"

Určité zkušenosti mám - i když samozřejmě ovlivněné mým základním přesvědčením - křesťanským. Tak nevím, budou-li Ti k něčemu ;-)

Upřímně řečeno - nejen Honzík, ale NIKDO přece neví, "kde babička je". Samozřejmě, že není v hrobě. Tam zůstaly jen její už "nepotřebné šaty" - tedy tělo.
A vysvětlit, že "babička není"? - to jenom dnešní převládající české cítění se tváří, jako by to bylo samozřejmost, kterou vlastně ani není třeba vysvětlovat, ale skutečně rozumně to VYSVĚTLIT - nedokáže nikdo.
Takový Masaryk se v hovorech s Karlem Čapkem vyjádřil zcela otevřeně:
"Nedovedu si představit, že by taková krásná, jemná skutečnost, jako je myšlení, poznávání, zbožnost, mravní úsilí, vnímání krásy, celá kultura, že by se to mohlo ztratit, že by to mohlo nebýt k ničemu..."

Prostě Honzík - tak jako naprostá většina dětí se oprávněně vzpírá otupenému smyslu dospělých pro to, že člověk není věc, která je určená k zániku.
Desetitisíce let máme ostatně svědectví všech možných kulur a civilizací, že i ony nepovažovaly smrt za definitivní konec člověka. Ten samozřejmý současný český ateismus je z hlediska dějin lidstva obrovskou anomálií ;-)

Kdybychom se drželi jen toho, co o smrti víme naprosto jistě, tak bychom museli říct:
Nevíme, co se děje s člověkem po smrti, víme jen, že přestal potřebovat svoje dosavadní tělo, a proto my s ním nadále nejsme schopní udržovat kontakt způsobem charakteristickým pro naši současnou existenci - protože právě k tomu potřebujeme my i naši partneři tělo.
Zrovna dneska významná část lidstva slaví Velkou noc - tedy dost slušně prokázané svědectví "z první ruky" o tom, že smrtí život člověka nekončí, naopak, že se smrtí prochází do mnohem lepšího typu existence.

Zkrátka - kdybych na Tvém místě měl Honzíkovi vysvětlit (předpokládám, že nejsi křesťanka ani sis zatím dosud vážně nepoložila otázku, jestli je běžný předpoklad o konci člověka smrtí vůbec racionání), tak bych měl tyto "hlavní myšlenky":
"To, co je v hrobečku, je jenom to, co už babička nepotřebuje. Tak nám to tu babička nechala, abychom se o to postarali a přitom na ní vzpomínali. Kde teď babička je, nevím. Možná, že na tebe čeká a že když na ní nezapomeneš, tak se nakonec zase potkáte."
 Jirka 
  • 

Re: To je pravda :-) 

(11.4.2004 1:18:50)
"Moji blízcí nemohou být mrtví, protože ve svém srdci slyším jejich kroky".
Tohle není jen "pěkný citát". To je pravda.
Vzít jako samozřejmost, že smrtí přestává člověk existovat, to znamená uvěřit největší hlouposti, jakou kdy na člověka nastražili ;-)

Fakt je, že smrt je sama o sobě děsivá skutečnost, protože nám bez jakýchkoliv okras ukazuje naši bezmocnost. Hlavně totiž smrt těch, které milujeme.
Pokud ovšem člověk uvěří (žádný hodnověrný důkaz k tomu totiž nikdo mít nemůže), že smrt milovanou bytost opravdu zničí - pak jediný rozumný postoj z toho vyvozený je:
- milovat jen tak napůl, aby to pak tolik nebolelo
- co nejrychleji se otupit, když "to" přijde
- sugerovat si, že je to "přirozené".

Jedinou nosnou alternativou k tomu je přesvědčení vítězící už tisíce let:
"Láska je silnější než smrt".
Znamená to, že nás sice smrt druhých bude pořádně bolet, protože tohle zaslíbení platí jen pro lásku "naplnoL, bez zadních vrátek a protože právě ty "kroky v srdci" nemumožňují zapomenout, ale zůstává reálná naděje na věčné setkání.

Děti to cítí moc dobře: smrt NENÍ přirozená.
 Petra, Martin 05/01 


Re: Re: Dík 

(5.4.2004 14:25:10)
Vhrkly mi slzy do očí. Moje babička už tu za pár dní nebude dva roky a mě pořád nechce dojít, že na hřbitov opravdu chodím za ní. Moc, moc mi chybí a je mi líto, že nevidí svého pravnoučka vyrůstat...
 Josef 
  • 

Re: Re: Re: Dík 

(5.4.2004 15:11:41)
Myslim, ze nejvic se ditete dotkne smrt vlastni mamy. Co pri tom proziva male dite jsem se tu bohuzel nedocetl. Mam asi statecnyho kluka. Kdyz na to vzpomene uroni slzicku, ale jinak o tom nemluvi.
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Re: Re: Re: Re: Dík 

(5.4.2004 21:23:52)
... a Josefe kluk má statečnýho tátu :o)
jeden spolužák na základce vyrůstal bez mámy - ale až asi od 9let. jeho táta o tom pak napsal knížku (Život střídá smrt - autor je Petr Prouza).
 Josef 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Dík 

(8.4.2004 12:21:43)
..no on neni ani tak moc statecnej, jako se to snazi (nekdy bezuspesne) predstirat. Diky za tip na knizku. Kouknu po ni u nas v knihovne.
 Michal 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Dík 

(14.4.2004 8:53:05)
Určitě by mu pomohla Bachova květová terapie (nebo Aura-soma). www.bachovky.cz (a www.aura-soma.cz), Vesmír je příliš dokonalý, než aby v něm byly jakékoliv náhody... Mně umřel táta, když mi bylo šestnáct, i tak to stačilo...
 Janka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Dík. Kdysi mi umrela mama, ted dcera  

(14.4.2004 12:15:45)
Mily Josefe,

kdyz mi byly tri roky, zemrela mi mama. Dodnes si zive vybavuji, jak jsem po obede odpocivala v postylce a prohlizela si knizku, kdyz prisla za mnou a vyrkla: "Uz mě nikdy neuvidis, Jani.". Pak za sebou zavrela dvere a byla pryc, tata ji odvezl do nemocnice. Nebyla jsem schopna nad tim premyslet, proste se kolem mne delo neco, co se melo dit. Male dite je jen soucasti okolniho sveta a nechava se jim unaset.

Necitila jsem litost ani smutek, to prislo az mnohem pozdeji. Kdyz mi nekdo ublizoval, zacala jsem litovat sama sebe, ze nemam vlastni mamu. Jeste pozdeji mi doslo, ze by mi melo byt vlastne lito ji. A az kdyz se mi narodila dcera (v 26 letech), uvedomila jsem si to do vsech dusledku. Nemohla jsem ji ukazat babicce...

Muj otec udelal jednu obrovskou chybu a tak vas jako tatinka prosim, abyste se ji vyvaroval. Odstranil veskere dukazy o jeji existenci, nikdy jsem nevidela jedinou fotku, jediny doklad s jejim jmenem, nevim, co mela rada a co ne, nevim, proc a jak vlastne zemrela, neznam jedinou historku z meho ranneho detstvi. Bud nepovazoval za dulezite se se mnou o tom bavit, kdyz jsem byla mala, nebo proste jen nenasel odvahu. Jak jsem vyrostla, uz to samozrejme neslo.

Povidejte si se svym synem o jeho mame, jaka byla, jak se o nej starala, a nevzbudte v nem obavy se na toto tema rozpovidat. Chodte s nim na hrbitov a nestydte se mu dokola vysvetlovat, proc je maminka v hrobecku. A i kdyz si treba jednou najdete novou zenu a maminku, neudelejte z tohoto tematu tabu. Prosim za vaseho syna.

Vas syn bolest proziva uplne jinak, nez vy, ale kdyz mu budete co nejvice na blizku a nebudete se pred nim schovavat, bude-li chtit o sve mame mluvit, zvladne to. Kdyz jsem se pred dvema mesici v nemocnici dozvedela, ze jatra moji sotva dvoulete dcery definitivne selhavaji a ze uz domu neodejdeme, myslela jsem, ze se mi zastavilo srdce. Lucinka zemrela po mesici a nebyl den, hodina ani minuta, kdy bych nebyla ochotna vymenit si s ni situaci, pokud by to slo. Vim, ze by to beze mne zvladla, jako jsem to ja zvladla pred ni.

Muj muz se zachoval bajecne, neskryva prede mnou sve emoce a oba vime, ze jsme na to dva. Cekame dalsi miminko a snazime se, aby bylo ocekavano pro sebe same a ne jako nahrada za Lucinku. Jeji smrt boli ted stejne jako zpocatku, stale doma nachazim zastrcene ci zapadle hracky a dudliky, pokojicek zustal temer netknuty a chodime tam brecet, kdyz je nam moc smutno. Clovek ma potrebu si o tom obcas popovidat a ja mam to stesti, ze muj muz mi nasloucha. Stejne tak jsem tu ja pro nej. Doufam, ze i vy si mate s kym promluvit, a pokud ne, tak myslim, ze i dobry psycholog muze byt tim vhodnym uchem. A jestli jste z Prahy, muzeme treba nekdy zajit na kafe a poradne to rozebrat.

Drzte se oba.
 Agata 


Re: Re: Re: Re: Re: Dík. Kdysi mi umrela mama, ted dcera  

(14.4.2004 13:40:36)
Janko, víš, co tvého otce vedlo k tomu, že veškeré důkazy o její existenci odstranil? Mluvila jsi s ním někdy o tom?
 florentyna 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Dík. Kdysi mi umrela mama, ted dcera  

(15.4.2004 9:08:28)
Těžko říct. Mám s tátou skvělý vztah, jsme si velmi blízcí. Ale když bylo třeba někde zmínit moji mámu (jako třeba když jsem v patnácti vyplňovala žádost o první občanku), byl strašně nervózní a přešel to velice rychle. Myslím, že prostě jenom neví, jak do toho, a já ho nechci nijak zbytečně trápit. On ví, že já vím... Když se teď nedávno byl s Lucinkou rozloučit v nemocnici, už už to vypadalo, že se o tom rozpovídá. Možná, že se k tomu jednou dopracujeme, ale jak říkám, nechci ho k ničemu nutit, čím přirozenější to bude, tím víc se asi dozvím.

Janka
 Agata 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Dík. Kdysi mi umrela mama, ted dcera  

(15.4.2004 10:45:07)
Myslím, že je chyba, že to nosí v sobě...alespoň mně o tom doporučila psycholožka mluvit... ale ono moc není s kým. Lidi toto téma možná děsí... takže i ti, co ho znali o tom s námi mluví minimálně. Respektive - v době, kdy jsem nemohla mluvit já, tak oni asi ano a teď již je to " dávno". Mluvíme my s dcerou. Vzpomínáme a víme, jak by se zachoval, co by řekl,je to i legrace, protože se smějeme něčemu, čemu rozumíme jen my...
Nedávno k nám přišel pán ze správcovské firmy našeho baráku a povídali jsme si a on na závěr řekl - pozdravujte manžela. Tak jsem řekla vyřídím. Co na to říci? Člověku, se kterým se vídám jen zběžně...

Tušíš, proč Tvoje máma řekla, že jí už neuvidíš? Myslíš, že to věděla?

Je mi líto, žes přišla o Lucinku i o mámu...
 florentyna 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Dík. Kdysi mi umrela mama, ted dcera  

(16.4.2004 9:12:58)
Milá Agáto,
z těch několika tvých příspěvků tuším, čím jsi musela projít. Je škoda, že se lidé bojí mluvit na téma smrt blízké osoby, mám pocit, že jim to dělá větší problémy než mně. Jsem ráda, když si o tom mohu s někým popovídat, ale obvykle to jde pořádně jen s těmi, kdo něco podobného zažili.

Ze začátku jsem se strašně bála o dušičku Lucinky, a přitom jsem založením velice racionální člověk. Představovala jsem si, jak bloudí po nemocnici, chybí jí máma a táta, a nedokáže se ve svých dvou letech zorientovat ani poradit si. Trochu jsem se uklidnila, když mi došlo, že se o ni jistě postará babička...

Teď máme doma urničku, a vůbec se mi nechce ji pohřbít na hřbitov. Je to to poslední, co tu zůstalo... Myslím, že by ses za nalezení urny tvého muže měla prát, pokud ne kvůli sobě, tak kvůli dcerce určitě. Jsou přece i způsoby, jak to alespoň zkusit a neutratit přitom hromadu peněz za právníky a soudy. Ale nervy to asi bude stát, to je fakt...

Moje máma zemřela velmi pravděpodobně na rakovinu, dlouho se léčila a proto taky nakonec věděla, že se má se mnou rozloučit. Ale to jsem se dozvěděla přes zavřené dveře, když mě jednou v nemocnici vyšetřovali kvůli bolestem břicha a moje nevlastní máma sdělovala doktorovi rodinnou anamnézu.

Přeji ti co nejvíc vnímavých lidí kolem sebe,
Janka
 Petra 
  • 

Re: Re: Dík 

(5.4.2004 21:53:50)
Pejsko, uz dlouho me na internetu nic nezaujalo tak, jak to, cos tu napsala. To je bomba!!! DIKY.
 Toranoko 
  • 

Re: Re: Dík 

(6.4.2004 10:07:31)
Tohle mi před časem poslala kamarádka a musím přiznat, že se mi to zdá moc krásný a je to daleko lepší než nějaké "racionální" diskuze o důkazech, nemožnosti, apod. života po smrti
 eva 
  • 

Re: Re: Re: Dík 

(6.4.2004 12:01:23)
Článek je perfektní. "Otevřel" člověku oči. Moc mi pomohl. Díky!
 Pejska 


Re: Re: Re: Dík 

(6.4.2004 16:57:44)
Taky to nemám ze své hlavy ale od kamaráda (bratrského faráře), kterému nedávno po několika týdnech vzdal boj o život nedonošený synáček David. Ani oni ten fakt nemohou přijmout úplně automaticky a musí se s tím vyrovnávat.
 majkina 


to znám 

(12.10.2004 17:51:23)
Už jsou to 4roky,co mi umřela maminka na rakovinu,po roce nato nečekaně manželovo tatínek, a letos rodinný přítel.Vím začala jsem smutně,ale téma nezní vesele,a bohužel život je takový jaký je.Děti jsou fajn ,na maminku pořád vzpomínám.Byla mladá.Ten rok jsme měli slavit její 50-tiny.Bylo to jen 2roky co jse byli v novém domku a já při každé její operaci,nebo ozářce říkala...zase bude líp, uvidíš..je mi do breku pokaždé,když vzpomenu na to co si musela vytrpět.Moje holky(Terezka 10+Anetka7)to nesly taky moc těžce,vždytˇjsme všichni viděly jak nám chřadne před očima a nemůžem jí pomoci.Pamatuju si poslední návštěvy u nich doma(do nemocnice jsem děti nebrala,i tak to bylo pro ně dost stresující),nesly to statečně ptaly se mě se strachem jestli nám babička zemře ,nechtěla jsem lhát,ale ani na ,,nic takového,, pomyslet,už mi ale doktor s jistotou řekl, že dýl ,jak 14dnů s námi nebude,takže jsem jim řekla ,že to nevím,že jen doufám že už jí dlouho nebude nic bolet.Atˇto dopadne jak chce,hlavně aby už tolik netrpěla.Dneska vím, že nemít svoje děti,nezvládla bych to.Drží mně tu a vím,že jsem tu pro ně..stejně jako byla moje maminka pro mně a mý sourozence.Měla totiž vzácný dar, jaký má málokdo..za každé situace uměla člověka něčím potěšit..a i pobavit..i když jí bylo ouvej.Snažim se to vštěpovat svým dětem,ikdyž nevím,zda se to daří,ale vím,že mám hodné děti a jsem za ně moc ráda.Jak jsem už psala,po roce umřel tchán což byla tuplem rána už také kvůli tomu,že babička(tchýně)je věřící,takže byl..kostel,dlouhá mše,průvod za rakví městem,a postávání na hřbitově v brečícím davu lidí a u nich pohoštění.Zažila jsem to poprvé a doufám že naposled.I pro mně toho bylo moc.A hlavně mi to přišlo tak nějak nesmyslný dělat obřad s průvodem po městě(aby všichni věděli,jak jsme ho měli rádi).Na děti to působilo špatně ,dlouhou dobu se to probíralo,příbuzní o ničem jiném nemluvili,a já začínala nabýrat jiné myšlenky..jako jestli už to není jedno,samozdřejmně jsem toho litovala,že tchán zemřel,ale brala jsem ohled taky na děti.Copak to jde,aby pořád poslouchali ty pohřební řeči vždytˇi já jsem se sotva vzpamatovávala ze smrti své maminky,což mi taky přišlo, že na to nikdo nepohlíží.Maminka celých 10let co já byla vdaná,promarodila.Pokaždé s né zrovna lehkou diagnozou, až to dopadlo,jak to dopadlo.Nikdo znich nevěděl, jaký to je ,že celý ty léta človek žil ve stresu co s ní bude.A děti taky vyžadujou svoje,vždycky jsem svou rodinu řadila na první místo. Dneska mě mrzí ,že jsem své mamince nevěnovala mnohem víc času,hlavně ke konci.Můj muž má práci na plný ůvazek, na děti jsem bývala často sama.Ale k doktoru, a jiné důležité věci mi vždycky zařídí.Až na to,že když mě maminka nejvíc potřebovala,vždycky,jak už to bývá mi děti omarodili.Takže se návštěvy kolikrát odkládaly.Dneska vím ,že jsem se nemohla rozpůlit.Ale taky vím,že ten stres na mně působil negativně a děti to cítili.Mývala jsem různé nálady,a dokonce jsem je jednou obvinila za to ,že k mamince nemůžu.Byla jsem neštˇastná a zoufalá a oni to chudinky odnášeli, a neprávem.Je to hrozný ale sama sebe jsem v tu chvíli neměla za to ráda.Vdytˇza nic nemohli.Ukázalo se, že nevím,co ve svých dětech mám.Pokaždé ,když jsem mývala takovéto nálady,se snažili mně konejšit.Tak jako já bych byla to dítě a oni můj rodič.Dneska jsem moc ráda, že jsem dokázala v sobě potlačit to nenávistné nesmyslné chování,které mě nutilo občas říkat zlé věci.Vím,že za to vděčím svým dětem.Zdá se že mně dělají lepším člověkem.
A že na prvním místě je jejich láska. Majkina
 Agata 
  • 

Co to je - suicidální 

(5.4.2004 16:55:15)
Prosím - co to je - suicidální?
Děkuji


 JaninaH 


Re: Co to je - suicidální 

(5.4.2004 17:55:32)
Agato, suicidiální znamená sebevražedný, od suicidium = sebevražda. Tak tomu říkáme my latiníci :-))
J.
 Agata 
  • 

Re: Re: Co to je - suicidální 

(9.4.2004 10:24:09)
Díky za vysvětlení všem latiníkům.

Já nenvím, zda by dceři pomohlo, kdyby věděla, kde je táta pohřben... Ona se tím velmi trápí.. několikrát mi to řekla. Chce, abych zažalovala ten pohřební ústav, za to že urnu neoprávněně vydali... a já nevím, zda se mám pouštět do takových sporů. Obávám se, že to bude stát nervy a peníze a nevím, zda to dceři pomůže.
 eva 
  • 

Re: Co to je - suicidální 

(6.4.2004 12:48:18)
sebevražedné .
 Katka 
  • 

Re: Co to je - suicidální 

(20.3.2009 19:02:40)
se samovražednými sklony
 Nafteta 
  • 

Odešel 

(8.4.2004 9:44:57)
Docela s chutí jsem si přečetla článek o smrti někoho blízkého.A rozhodla jsem se napsat z pohledu toho,kdo někoho ztratil.Loni v zimě mi zemřel tatínek.Je mi sice už 25,ale pořád jsem dítě,které ztratilo nejlepšího člověka na světě.Od té toby mám noční můry,trpím nespavostí a vůbec jsem na nervy.
Myslím si,že čím menší je člověk,tím lépe se s tím vyrovná.Snad je to tím,že si plně neuvědomuje,co se vlastně stalo.Ale jsem pro človíka informovat.Pak by byl jednou překvapen a možná by mi jako matce vyčítal,proč jsem mu to či ono neřekla.
 Jiří Zajíc 
  • 

Re: Odešel - ale kam? 

(11.4.2004 0:59:40)
Jistě i v případě smrti by měla platit zásada správné výchovy: dítě je třeba informovat pravdivě a současně přiměřeně jeho duševně-duchovní zralosti.
Pak ovšem není možno považovat za zcela samozřejmě "pravdu", že smrtí člověka to s ním definitivně skončilo. Tohle je sice dnes převládající pocit v naší extrémně ateistické společnosti, ale z hlediska dějin lidstva i vývoje kultur a civilizací je to velice neobvyklý postoj. Prakticky každou významnou kulturu charakterizovalo v dějinách lidstva nějaké přesvědčení o tom, že smrtí člověka jeho život NEKONČÍ.
Pro evropskou civilizaci je to evidentní v židokřesťanském pojetí člověka, jehož vrcholné vyjádření právě dnes slaví významná část světa: Velikonoce jsou svědectvím o tom, že smrtí sice prochází každý člověk, ale nikoliv do nicoty, nýbrž do existence neskonale lákavější, charakterizované především důraznou vládou Pravdy a Lásky (na rozdíl od naší formy existence, kde se tato vláda projevuje jen tu a tam).

I kdybych tedy odhlédl od křesťanského svědectví (resp. svědectví všech významnějších světových spiritualit) i od prací Raymonda Moodyho či Elisabeth Kübler-Rossové (jež přinášejí velmi dobře zdokumentovaná svědectví lidí prošlých klinickou smrtí), pak by PRAVDIVÁ informace o smrti člověka (konkrétně třeba dědečka) měla znít zhruba takhle:
"I když dědečka už teď nemůžeme vidět a ani nevíme, kde je - protože tu po něm zůstalo jen tělo, které už nepotřebuje - nejspíš se s ním ještě potkáme, když ho nepřestaneme mít rádi."
 Simča, dcery *1988 a 1997 


Jak se vyrovnat se smrtí? Já nevím! 

(8.4.2004 18:04:56)
V sobotu to byly čtyři rok, kdy mi zemřel v nedožitých dvaceti letech synovec. Řekla bych, že jsem se s tím dodnes nevyrovnala - měla jsem k němu vztah jako k vlastnímu dítěti a i jeho vztah ke mně byl velice hluboký. Měli jme spolu ještě tolik plánů... Stále jsem se s jeho smrtí nevyrovnala a přiznám se, že moc netuším, jak ji zvládly obě moje dcery - velká měla 12 a malá 3. Ta starší probrečela snad rok - skoro denně. Nevěděla jsem moc, jak jí pomoci a nevím to dodnes. Mluvily jsme spolu, snažila jsem se jí vysvětlit, že dokud je Miška v našich srdcích, tak skutečně nezemřel. Přesvědčovala jsem ji, že někdo dokáže za pár let svého života udělat tolik dobrého, že může odejít a jiný kdyby žil sto let tolik dobra udělat nedokáže... ale nevím, zda jí to pomohlo. Malá na Mišku vzpomene hlavně, když koukáme na starší fotky, kde ji on drží v náručí. Je to asi i pro ně dost těžké.

Pejsko - ten text jsem už někde jednou četla a moc se mi líbil - tehdy i teď. Díky.
Simča
 Jirka Zajíc, tři dospělé děti 
  • 

Re: Jak se vyrovnat se smrtí? Já nevím! 

(11.4.2004 2:24:09)
Milá Simčo, KDO se opravdu dokáže "vyrovnat" se smrtí milovaného člověka? Tedy člověka, za kterého byl připraven svůj "vlastní život položit".
NIKDO.
Je možno to "nějak přežít", ale není možno se s tím opravdu vyrovnat - tedy přijmout, že naše láska je znicotněná a už nikdy nebude.

Buď opravdu platí to, co už před více než třemi tisíci lety vyjádřil autor Písně písní "Láska je silnější než smrt" - nebo lidská existence je krutým Sisyfovým údělem stále marných pokusů překročit - v lásce - prokletí smrti.
Pokud platí druhá varianta, je nejlepší milovat jen napůl (protože to bude znamenat také trpět jen napůl). A vůbec se poněkud otupit, protože tak to člověk nejsnáz přežije.

Právě dnes slaví na planetě Zemi více než 2 miliardy lidí událost, která je nejlépe doloženým svědecvím ve prospěch té první varianty - že Láska nad smrtí vítězí.
To je ve směru Tvého vlastního přesvědčení "dokud je Miška v našich srdcích, tak skutečně nezemřel".
Přesvědčení vzešlé z Velikonoc k tomu dodává:
"Protože Miška byl a je ve Vašich srdcích, je na věky i v Srdci Božím" - protože "Všechna láska je z Boha".
A v Srdci Božím si nakonec dají věčné rande všichni, kteří se kdy milovali. To je ostatně celý smysl Velikonoc.

To není iluze, to je reálná naděje.
 jožo 
  • 

Re: Re: Jak se vyrovnat se smrtí? Já nevím! 

(15.1.2005 0:37:16)
Proč kurva všichni musíme scípnout
 Lucie Procházková 
  • 

Nemohu se odpoutat od smrti svých rodičů. 

(29.5.2010 19:49:28)
Před lety, jsem jako 10ti letá holka přišla díky automobilové nehodě o oba své rodiče. Jeli odvézt o 5 1/2 roku staršího bratra do Děčína na školu a při zpáteční cestě se stala daná nehoda. Já měla jet s nimi, jenže maminka mě ráno přesvědčila, že mám jít do školy. Bylo 1. září a já nastupovala do 4 třídy. Nejela jsem tedy s nimi. V 15 hodin mi maminka měla volat na pevnou linku, tehdy mobily nebyly :(, avšak nestalo se tak. Za to se k nám domů přijelo podívat spousty příbuzných (sourozenců od maminky,...). Mě posadili na gauč, dali mi na klín andulku a nikdo mi nic neřekl. Viděla jsem jen, jak nám prohlížejí skříně, šuplíky,..... Chápala bych, třeba kvůli dokumentům pro lékaře,.... Ale že si teta zkoušela maminčinu novou modrou zimní bundu, to mi nešlo na rozum už tehdy.

Poté mě naložili do auta, odvezli k jednomu z bratrů maminky. I v tuto chvíli mi nikdo nic neřekl. Až po dlouhých hodinách pláče, mi dali na telefonu brášku. 15ti letého kluka, který musel lhát své malé sestře, že je vše v pořádku, že naši jsou jen přes noc v Děčíně.

Ráno, si pro mě přijel bratr od mého tatínka a odvezl mě k babičce. Teprve ona mi řekla, co se stalo. Plakala jsem tak dlouho, až jsem únavou usnula.

Strejda s tetou mi byli výtečnou rodinou. Mají o 2 dny staršího syna, než jsem já a o 2 roky mladší dceru. Můj bráška vyrůstal v Děčíně, kde se ho ujala nevlastní sestra mé maminky.

Později jsem se dozvěděla, že nikdo ze sourozenců maminky, žijících v Praze, se nás nechtěl ujmout. Raději by nás dali do Dětského domova.

Nyní jsem nazpátek v Praze, mám svou rodinu - manžela a 2 1/2 letého syna. Bohužel mám ale v sobě blok, kterého se nemohu zbavit. Nemohu se odpoutat od smrti svých rodičů a od smrti mé milované babičky, která k nim odešla před 2 lety. Nevím, zda je to tím, že jsem nebyla na pohřbu svých milovaných rodičů, nebo tím, že se mnou bylo zacházeno jako s dítětem, které nic nechápe. Vnímala jsem vše. Do poslední vteřiny.

Na svého syna jsem čekala 3 roky. Nyní se snažíme rok o další mimi a nedaří se nám. Mám potíže s váhou. Při výšce 168 cm vážím 95 kilo. Trápí mě od 16 let alergie, se kterou si nikdo neví rady. Vypadám jak růžový dalmatin, tělo svědí, skvrny se přemístí během pár minut na jiný kus těla. Z palce u nohy během minuty ve vlasech.

Od kartářky vím, že mám problém odpoutat se od smrti rodičů, uvolnit své tělo od negativních myšlenek. Bohužel nevím jak. Vždy když jsem vyhledala pomoc, skončilo to slovy: VŠAK VY SE S TÍ MJEDNOU VYROVNÁTE. Bohužel se tak ale nestalo. Mé tělo je mou schránkou, do které se háží problémy, stresy,.... Ale nemohu ji nijak odemknout a vyprázdnit.

Hledám pomoc. Máte s tímto či něčím podobným někdo zkušenost? Co vám pomohlo? Chci být svému synovi dobrou maminkou, svému muži skvělou ženou a sobě skvělým partnerem.

Děkuji za jakoukoliv pomoc. Lucka

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde

Všechna témata


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.