Re: Dík. Kdysi mi umrela mama, ted dcera

Milá Agáto,
z těch několika tvých příspěvků tuším, čím jsi musela projít. Je škoda, že se lidé bojí mluvit na téma smrt blízké osoby, mám pocit, že jim to dělá větší problémy než mně. Jsem ráda, když si o tom mohu s někým popovídat, ale obvykle to jde pořádně jen s těmi, kdo něco podobného zažili.

Ze začátku jsem se strašně bála o dušičku Lucinky, a přitom jsem založením velice racionální člověk. Představovala jsem si, jak bloudí po nemocnici, chybí jí máma a táta, a nedokáže se ve svých dvou letech zorientovat ani poradit si. Trochu jsem se uklidnila, když mi došlo, že se o ni jistě postará babička...

Teď máme doma urničku, a vůbec se mi nechce ji pohřbít na hřbitov. Je to to poslední, co tu zůstalo... Myslím, že by ses za nalezení urny tvého muže měla prát, pokud ne kvůli sobě, tak kvůli dcerce určitě. Jsou přece i způsoby, jak to alespoň zkusit a neutratit přitom hromadu peněz za právníky a soudy. Ale nervy to asi bude stát, to je fakt...

Moje máma zemřela velmi pravděpodobně na rakovinu, dlouho se léčila a proto taky nakonec věděla, že se má se mnou rozloučit. Ale to jsem se dozvěděla přes zavřené dveře, když mě jednou v nemocnici vyšetřovali kvůli bolestem břicha a moje nevlastní máma sdělovala doktorovi rodinnou anamnézu.

Přeji ti co nejvíc vnímavých lidí kolem sebe,
Janka