to znám

Už jsou to 4roky,co mi umřela maminka na rakovinu,po roce nato nečekaně manželovo tatínek, a letos rodinný přítel.Vím začala jsem smutně,ale téma nezní vesele,a bohužel život je takový jaký je.Děti jsou fajn ,na maminku pořád vzpomínám.Byla mladá.Ten rok jsme měli slavit její 50-tiny.Bylo to jen 2roky co jse byli v novém domku a já při každé její operaci,nebo ozářce říkala...zase bude líp, uvidíš..je mi do breku pokaždé,když vzpomenu na to co si musela vytrpět.Moje holky(Terezka 10+Anetka7)to nesly taky moc těžce,vždytˇjsme všichni viděly jak nám chřadne před očima a nemůžem jí pomoci.Pamatuju si poslední návštěvy u nich doma(do nemocnice jsem děti nebrala,i tak to bylo pro ně dost stresující),nesly to statečně ptaly se mě se strachem jestli nám babička zemře ,nechtěla jsem lhát,ale ani na ,,nic takového,, pomyslet,už mi ale doktor s jistotou řekl, že dýl ,jak 14dnů s námi nebude,takže jsem jim řekla ,že to nevím,že jen doufám že už jí dlouho nebude nic bolet.Atˇto dopadne jak chce,hlavně aby už tolik netrpěla.Dneska vím, že nemít svoje děti,nezvládla bych to.Drží mně tu a vím,že jsem tu pro ně..stejně jako byla moje maminka pro mně a mý sourozence.Měla totiž vzácný dar, jaký má málokdo..za každé situace uměla člověka něčím potěšit..a i pobavit..i když jí bylo ouvej.Snažim se to vštěpovat svým dětem,ikdyž nevím,zda se to daří,ale vím,že mám hodné děti a jsem za ně moc ráda.Jak jsem už psala,po roce umřel tchán což byla tuplem rána už také kvůli tomu,že babička(tchýně)je věřící,takže byl..kostel,dlouhá mše,průvod za rakví městem,a postávání na hřbitově v brečícím davu lidí a u nich pohoštění.Zažila jsem to poprvé a doufám že naposled.I pro mně toho bylo moc.A hlavně mi to přišlo tak nějak nesmyslný dělat obřad s průvodem po městě(aby všichni věděli,jak jsme ho měli rádi).Na děti to působilo špatně ,dlouhou dobu se to probíralo,příbuzní o ničem jiném nemluvili,a já začínala nabýrat jiné myšlenky..jako jestli už to není jedno,samozdřejmně jsem toho litovala,že tchán zemřel,ale brala jsem ohled taky na děti.Copak to jde,aby pořád poslouchali ty pohřební řeči vždytˇi já jsem se sotva vzpamatovávala ze smrti své maminky,což mi taky přišlo, že na to nikdo nepohlíží.Maminka celých 10let co já byla vdaná,promarodila.Pokaždé s né zrovna lehkou diagnozou, až to dopadlo,jak to dopadlo.Nikdo znich nevěděl, jaký to je ,že celý ty léta človek žil ve stresu co s ní bude.A děti taky vyžadujou svoje,vždycky jsem svou rodinu řadila na první místo. Dneska mě mrzí ,že jsem své mamince nevěnovala mnohem víc času,hlavně ke konci.Můj muž má práci na plný ůvazek, na děti jsem bývala často sama.Ale k doktoru, a jiné důležité věci mi vždycky zařídí.Až na to,že když mě maminka nejvíc potřebovala,vždycky,jak už to bývá mi děti omarodili.Takže se návštěvy kolikrát odkládaly.Dneska vím ,že jsem se nemohla rozpůlit.Ale taky vím,že ten stres na mně působil negativně a děti to cítili.Mývala jsem různé nálady,a dokonce jsem je jednou obvinila za to ,že k mamince nemůžu.Byla jsem neštˇastná a zoufalá a oni to chudinky odnášeli, a neprávem.Je to hrozný ale sama sebe jsem v tu chvíli neměla za to ráda.Vdytˇza nic nemohli.Ukázalo se, že nevím,co ve svých dětech mám.Pokaždé ,když jsem mývala takovéto nálady,se snažili mně konejšit.Tak jako já bych byla to dítě a oni můj rodič.Dneska jsem moc ráda, že jsem dokázala v sobě potlačit to nenávistné nesmyslné chování,které mě nutilo občas říkat zlé věci.Vím,že za to vděčím svým dětem.Zdá se že mně dělají lepším člověkem.
A že na prvním místě je jejich láska. Majkina