Re: Odešel - ale kam?

Jistě i v případě smrti by měla platit zásada správné výchovy: dítě je třeba informovat pravdivě a současně přiměřeně jeho duševně-duchovní zralosti.
Pak ovšem není možno považovat za zcela samozřejmě "pravdu", že smrtí člověka to s ním definitivně skončilo. Tohle je sice dnes převládající pocit v naší extrémně ateistické společnosti, ale z hlediska dějin lidstva i vývoje kultur a civilizací je to velice neobvyklý postoj. Prakticky každou významnou kulturu charakterizovalo v dějinách lidstva nějaké přesvědčení o tom, že smrtí člověka jeho život NEKONČÍ.
Pro evropskou civilizaci je to evidentní v židokřesťanském pojetí člověka, jehož vrcholné vyjádření právě dnes slaví významná část světa: Velikonoce jsou svědectvím o tom, že smrtí sice prochází každý člověk, ale nikoliv do nicoty, nýbrž do existence neskonale lákavější, charakterizované především důraznou vládou Pravdy a Lásky (na rozdíl od naší formy existence, kde se tato vláda projevuje jen tu a tam).

I kdybych tedy odhlédl od křesťanského svědectví (resp. svědectví všech významnějších světových spiritualit) i od prací Raymonda Moodyho či Elisabeth Kübler-Rossové (jež přinášejí velmi dobře zdokumentovaná svědectví lidí prošlých klinickou smrtí), pak by PRAVDIVÁ informace o smrti člověka (konkrétně třeba dědečka) měla znít zhruba takhle:
"I když dědečka už teď nemůžeme vidět a ani nevíme, kde je - protože tu po něm zůstalo jen tělo, které už nepotřebuje - nejspíš se s ním ještě potkáme, když ho nepřestaneme mít rádi."