Re: Nepochopím, proč ty ženy neodejdou včas!

Taky jsem si vždy říkala, že nechápu ženy, které od chlapa neodejdou, když je uhodí. Jenže problém je taky v tom KAM odejít. Zvlášť pokud jsou čtyři děti! A být s nimi na ulici, to by si moc nepomohli. Já jsem se rozvedla, když bylo dětem kolem deseti let. Měla jsem jen dvě a měla jsem možnost odejít k rodičům, i když jsme tam žili v provizorních podmínkách přes dva roky, než jsme dostali od obvodního úřadu malý byt.S mužem jsme měli často spory, hádali jsme se, ovšem pokud možno když u toho nebyly děti. A uhodil mě celkem asi 3x během několika let, děti nebil naštěstí nikdy, takže proti článkům, které jsem četla, to vlastně byla selanka! A nepil tolik, jen občas, ovšem pokud mě uhodil, tak vždy pod vlivem alkoholu. Jednou jsem skončila v nemocnici, po jediné facce proražený ušní bubínek. Měl příliš velkou sílu, kdyby mě praštil pěstí, mohl mě i zabít. To byla jen facka plochou dlaní.Tehdy z toho byl zničený, omlouval se, skoro brečel, byl delší dobu hodný. Ale i ty tři facky během několika let stačily k tomu, že jsem si řekla a dost! Tohle nebudu snášet do konce života! Naštěstí o tom děti nevěděly,jim fyzicky neubližoval. I když mu mám přece jen za zlé to, že syna podceňoval, děti se mají chválit a on ho sice nikdy neuhodil, ale opakovaně mu říkal - jsi neschopný, nešikovný, nemožný...A tím mu snížil sebevědomí, on se uzavíral do knih, to byl jeho svět, ve škole byly problémy, zapomínal psát úkoly, zapomínal pomůcky atd.atd. Učitelka mi říkala - klidně by mohl mít vyznamenání, je inteligentní - a přitom měl zbytečně třeba dvě trojky.Naštěstí i když se zprvu jen vyučil, tak po letech si dodělal maturitu a dnes má slušnou práci a i sebevědomí se mu dost zvedlo, ale trvalo to hodně dlouho.To, že manžel ubližoval mně, už jsem zapomněla,je to dávno, ale tohle jsem mu neodpustila. Dcera naštěstí takové problémy neměla, i když samozřejmě rozvod poznamenal psychicky i ji. Ale naštěstí ve škole problémy nikdy neměla a dnes má vysokou školu. Ale nelituji toho, že jsme se rozvedli, protože by ze mě dnes již byla troska a to by se na dětech odrazilo určitě mnohem víc. Úplně stačí psychický terror, nemusí ani padat rány. Muž byl velice panovačný, vyrostl v neutěšených rodinných poměrech, kdy matka se léčila dlouhé roky na nervy od jeho útlého dětství a otec v té době běhal za ženskými. A on mi taky občas byl nevěrný, prostě takový model chování viděl doma. A já brala prášky na uklidnění... jako ta moje tchyně. Snažila jsem se 13 let v manželství vydržet, i když už po prvních zhruba pěti letech jsem viděla, že to nejspíš špatně dopadne. Seznámili jsme se, když mi bylo 17, neměla jsem žádné životní zkušenosti, byla to moje první vážná známost, neodhadla jeho povahu, vdávala jsem se v 19. Matka mi to rozmlouvala, ale znáte to, člověk je mladý, myslí si, že rodiče to nechápou...ona už tehdy viděla, že se k sobě nehodíme a viděla, že pochází ze zcela jiného rodinného prostředí než já. Bohužel jsem neposlechla a prosadila si svou. Na druhou stranu zase bych třeba neměla dvě dnes již dospělé hodné děti. Člověk nikdy neví, co mu osud přichystá. Ale důležité je snažit se, aby nikdy netrpěly děti, protože je to skutečně poznamená více či méně na celý život.Dospělý snáz zapomene, dítě si to s sebou nese ve vzpomínkách.