Dětství, které děsí

Přicházeli jsme k našemu domovu, byla to obyčejná bytovka s asi ještě 20 rodinami. Před barákem se scházeli každý den důchodci. Vadilo jim cokoli a kdokoli.

Okolo baráku jsou vysázené stromky. Jak jsme se blížili, přepadlo mě divné tušení, a to se jako obvykle vyplnilo. Ve stromcích byla schovaná naše mamka. Nikdy nezapomenu stopy krve na jejím bílém tričku. Došlo nám, že ten HAJZL zase řádil - já ho zabiju - proběhlo mi jako už tolikrát hlavou. Když jsem se podívala do našich oken do prvního patra, zjistila jsem, že všechny tabulky jsou vymlácené. Nemohl mě nikdo zadržet, při pohledu na brečící sourozence a zoufalou mamku. Šla jsem i přes její protesty do bytu, kde se totálně ožralý a celý od krve válel otčím. Měla jsem strašný vztek a kopala jsem do něj. Během chvilky přijela policie, už nás znali, jezdili k nám v průměru asi tak třikrát do týdne. Bohužel jelikož nikoho nezabil, mohli ho jen odvézt na záchytku, tam se vyspal, znovu se ožral a pak se vše opakovalo. Nikdy nezapomenu na posmívající se důchodce, místo aby někdo zavolal policii okamžitě, báli se, nikdo nepomohl a v jejich obličejích bylo pohrdání. Jen občas jsem zahlédla soucitné obličeje. Ale ty mi vadili snad ještě víc. Vadilo mi, že nikdo nemá odvahu pomoc. V tu dobu už byla mamka rozvedená, stále se čekalo na soudní výpověď otčíma z bytu. Ale znáte - oni rozhodli, on se odvolal atd.

Trestní oznámení, které mamka podávala jak na běžícím pásu, taky nic neuspěchala.

Druhý den jsem se dozvěděla, že mamka před ním musela vyskočit z okna, zabil by ji. Ještěže bydlíme v prvním patře. I přesto měla naražený kotník a zablokovanou páteř. Krev na jejím tričku byla převážně jeho, jak mlátil do těch oken a pak do ní.

Další vzpomínka: Jednou se vrátil jako obvykle namol. Mamka byla zrovna ve vaně. Dal fén do zásuvky a hrozil, že ji ho hodí do vany, měla jsem strach, ale přesto jsem ho dokázala otčímovi vytrhnout, mezitím mamka vylezla z vany a jako obvykle jsme se rvali. Pak jsme utekli do ložnice, kde jsme měli pod polštářem schované spreje.

Jednou přiběhl můj spolužák, že se otčím vyboural, říkal, že to nemohl přežít, auto se prý třikrát obrátilo na střechu, samozřejmě, že to přežil, byl ožralý, kdyby takhle naboural střízlivý člověk, byl by na místě mrtvý. Bohužel alkohol ho zachránil, doktor nám pak povídal, že když je někdo pod vlivem, všechny svaly se uvolní, takže je vlastně gumový. Odvezli ho na vyšetření do nemocnice, ale podepsal revers. Jel domů, aby si to na nás vybil.

Jednou zas přišel opět pod vlivem, výjimečně usnul, po chvíli se probudil, došel do pokoje, kde spala tehdy tříletá dvojčata, a mé malé sestře pomočil hlavu. Ne úplně, mamka ho dokázala odstrčit, ale je to stejně hnus. Nenávidím ho. Nedokážu odpustit a bohužel? ani zapomenout. Ten otazník jsem tam dala, protože nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Je to přece jen životní zkušenost.

Brácha se kvůli němu ještě dlouho v noci strachy počůrával. Mně kromě nehezkých vzpomínek zůstalo ponaučení do života: JEDNOU A DOST. Jednou by na mě manžel sáhnul a okamžitě odcházím, vím že by to bylo opravdu moc těžké, ale nechci, aby moje děti zažily to co já. Nikdo nemá právo někomu ubližovat, žijeme jen jednou. Taky mám velmi negativní vztah k alkoholu. Bojím se, když má manžel třeba v práci nějakou oslavu.

Ještě dnes, je to skoro deset let, brečím, ale přes to všechno chci poděkovat mamce za to, že se sama dokázala postarat o čtyři děti a vychovat z nás slušné lidi. Možná jí jen trochu vyčítám, že to trvalo tak dlouho, ale dokážu pochopit, že strach zůstat sama se čtyřmi dětmi, nedostatek financí a taky strach zůstat sama dokáže zapříčinit, že rozhodnutí se odkládá. Ale stejně k němu každý dojde, někdo dříve, někomu to bude trvat, ale tím, že to odložíte, akorát prodloužíte trápení. Taky vím, že sliby alkoholiků jsou jen planá slova. A ani léčení, pokud člověk opravdu nechce, není k ničemu.