4.5.2008 19:19:09 Jana
Dětství, které děsí
Snad poprvé v životě jsem si přečetla o někom, kdo se nestydí o něčem takovém psát. Je mi přes třicet a jedno ranné období svého života jsem v sobě natolik potlačila, že si je ani nevybavuji. Můj příběh je podobný, jen u nás skončil tragédií...bylo mi asi deset a má matka již takový vztah nezvládla a ukončila jej kuchyňským nožem. Byla jsem nejmladší ze tří sourozenců, sestra již měla dvě své děti a bydlení s otčínem ( otec mi umřel když mi bylo 6) nikdy nezažila, bratr byl na internátě a o víkendech raději ani nejezdil domů. Ve škole věděli co se u nás děje, sousedi také a policie ( v té době Veřejná Bezpečnost) u nás byla také častým návštěvníkem. Nikdo, vážně nikdo nikdy nic neudělal, všichni se báli a soucitné pohledy sousedů nám nebyli nic platné...jsem šťastná za to, že v dnešní době se daleko více o všem mluví a lze s tím něco dělat. Tenkrát to byla krutá doba a nejhorším zážitkem pro mne bylo, když mne ze školy odváželi v policejním autě na výslechy...už v tomto věku jsem i slíbila, že mně se nikdy nic takového nestane.Jen své matce jsem tak trochu neodpustila, že ačkoliv je dle mého dost silná osobnost, tohle nezvládla a sny o tom, jak ji navštěvuji ve vězení se mi stále vrací. Všechny dopisy mám od ní schované, jen jsem ještě dnes po 20 letech v sobě nenašla tolik síly, abych si je opětovně přečetla. Kéž by se více lidé zajímali o to, co se kolem nich děje.
Odpovědět