Názory k článku Anketa: Jak jste zvládli první třídu?

Pevné nervy,nepřehánět to s ničím,upřímně - já měla na základce furt vyznamenání,na školu jsem se stejně pak nedostala,tak tedy učňák, s prvním dítětem nástavba na maturu, s druhým jsem se pokoušela o vysokou-bohužel jsem pohořela na mizerném jazykovém základu,tak teď mám Vš přerušenou a zvažuju co dál...)
Takže opravdu a upřímně mě jedničky nikdy k ničemu nebyly a nepomohly ...
Snažit se školu ,,přežít",udělat co se musí,úkol podškrtnout a moc se tím dál nezabývat, ,,modlit se" a mít štěstí na prima učitelku.
U nás je škola totéž co práce-musí to být,holt. Naštěstí je starší chytrý a stále má to ,,samojedničkové" vysvědčení. Neučí se vůbec-z toho mám právě obavu do budoucna,že jak se budou nároky zvyšovat,že se neumí učit,je zvyklý,že to jde samo :-(....Je fakt,že máme skvělou paní učitelku-násobilku,vyjmenovaná slova-vše mají zvládnuto ze školy bez domácího drilování,učíme se doma anglická slovíčka.

A rada na závěr-až bude Váš poklad šmudlat ty vlnovečky,a čárečky do písanky a Vy se budete rozčilovat že to má prostě otřesné,vemte si papír a udělejte si celý řádek rovných čárek a nakonec zjistíte,že to Vaše mrně fakt nemá lehký,a že to udělat celý vzorně a krásně nejde...
Mě to taky trvalo,než jsem na to přišla a i když jsem kliďas,tak u nás do ,,míry poznání" byly úkoly: Já ječela,Ondra bečel....
A k uklidnění přispělo,že si začal dělat úkoly sám,já jen podepsala,a paní učitelka u nás hodnotí a započítává dotěch zatracovaných známek zejména to ,co dělají ve škole ne doma.

a děsíme se. U švagrové jsem pochopila, že nejdůležitější je asi "nehysterčit". Ona se tak bála, že nahnala strach i synovi. Takže se snažíme o škole mluvit jako o naprosto normální součásti života, i když DOD na ZŠ nás (mě a manžela) dost vyděsilo. Syn je do školy natěšený, číst a psát už umí.
Výběr školy byl dost omezený, v nejbližším okolí jsou dvě ZŠ, ostatní jsou ve vzdálenosti 45 min až 1 hodina. Takže bylo od začátku jasné, že budeme volit jednu ze dvou ZŠ, které jsou blízko. Jedna vypadla díky tomu, že k ní vede dost rušná silnice, u které není přechod se světly (NECHÁPU) ani podchod a lidi tam běžně jezdí dost rychle. Takže i pro mě (dospělého člověka) tam byl přechod silnice docela nebezpečná záležitost. Druhá ZŠ se nám líbí, protože je to škola s rozšířenou výukou jazyků.
Jen nás docela zarazily informace na DOD od paní učitelky - s dítětem je potřeba se každý den alespoň 2 hodiny učit. Jsem ze tří dětí a rodiče se s námi nikdy neučili, úkoly podepsali, pokud jsme něčemu nerozumněly, tak nám to vysvětlili, ale nikdy se s námi dnes a denně neučili. A vlastně si to ani neumím představit. Nemáme pravidelnou pracovní dobu, takže některé dny jsme doma celé a mohli bysme se se synem učit od rána do večera, jindy jsme naopak celý den v práci. Ale nedokážu si to představit ani u pravidelné pracovní doby. Pokud někdo dělá od 8 do 16:30, tak přeci dítě odvede do ranní družiny tak na sedmou, odpoledne ho kolem 17-17:30 vyzvedne, dojdou domů a do 19:30 se učí. Nedovedu si to reálně představit a to jsem do toho nezapočítala večeři apod.
Stejně tak mě překvapila otázka na rodiče, jestli je tady někdo, jehož dítě neumí písmenka. Syn umí díky mému mladšímu bratrovi číst i psát a já to brala jako, že je napřed (ne jako samozřejmost k nástupu do 1.třídy).
Tak jsem vcelku zvědavá, co nás v září čeká.

Syn je narozený v květnu a šel do školy v 6 a čtvrt roce. Těšil se, ovládal matematiku na úrovni druhé třídy, četl jednotlivá slova. Připadal mi ideálně "nastartovaný" na školu.Do třídy však nastoupil díky "módě" odkladů s řadou dětí o hlavu větších a o rok i více starších. Znejistěla jsem...k tomu se ukázalo, že se naprosto neorientuje v praktických otázkách, před školou jsem ho vyzvedala tu v bačkorách, tu ve cvičebním úboru, tu bez aktovky...jednou dokonce nepřišel vůbec, po půlhodině hledání jsem ho našla v družině, kam ovšem nechodil (a družinářce dítě nepřebývalo...).Syn z těchto "patálií" ale nebyl nijak vystreslý, víc jsem to prožívala já (a řešila, jestli jsem mu přecijen neměla dát odklad!) Nicméně už během podzima syn "naskočil", vše začalo fungovat, patří prospěchově mezi nejlepší žáky. Po sociální stránce dozrál až teď, kdy končí třetí třídu, takže by to roční odklad stejně nevyřešil . Až teď se orientuje v tom, co je za den, co má ten den v programu a zda má nějaký úkol, co si má vzít s sebou apod.
Co se týče náročnosti pro mě, tak i kromě těch prvních 2-3měsíců "zvykání" jsem se synovi věnovala dost.Byla jsem doma s mladším synem a tak školák mohl chodit po obědě domů, což mu dost pomohlo, mohl si pohrát, ležet a číst...jinak má téměř denně úkoly a v 1.třídě jsem je musela dělat s ním. Také musel denně 15 min nahlas číst a kvůli špatné grafomotorice ještě navíc psát(nepomohlo to, píše stále strašně...).Hraje na klavír a tak jsem s ním ještě téměř denně 20-30min cvičila. Takže toho bylo docela dost, naštěstí malý po obědě spal a my měli 2 hod pro sebe (to jsme stihli vše a ještě si zahrát Carcassone nebo jinou zábavičku). Neumím si představit, že bych byla do 17h v práci. Jako třeťák už je ale téměř "samoobslužný", úkoly jen podepisuju, na klavír pomáhám jen když má něco nového.
Ještě ke známkování-každému dítěti vyhovuje něco jiného, ale syn je velmi soutěživý a těšil se do školy na jedničky. Slovní hodnocení by ho dost zklamalo. Synova pí učitelka známkuje od první třídy v celé škále 1-5 a syna to velmi motivuje(i když musím připustit, že většinou jsou to jedničky-tak nevím, jak to cítí slabší žáčci).

Já myslím, že nejvíc záleží na učitelce a kolektivu dětí. U nás bylo ve třídě třicet dětí, ale většinou se znali ze školky nebo ze sídliště, takže jsme se těšili na kamarády. Paní učitelka to s dětma uměla a dokázala je zvládnout i při tomto počtu, do školy jsme se těšili. Úkoly nám zadávala opravdu tak, aby děti u nich strávili ta půl hodiny + 15minut čtení.
Kdykoliv jsme potřebovali, mohli jsme se za paní učitelkou stavět po vyučování vždycky tam byla minimálně do tří hodin.
Pořádala pro nás i ukázkové hodiny, takže jsme viděli jak se vlastně děti ve škole učí, bylo to docela zajímavé, jak dokáže paní učitelka udržet jejich pozornost a zájem.
Myslím, si že měl náš malej vstup do školy opravdu ten nejlepší.

Syn se do školy těšil a aklimatizaci potřeboval pouze v oblasti sociální. Po čtyřech letech musím konstatovat, že ještě plně neproběhla... S učením problém nikdy nebyl, syn se prostě neučil. V první třídě musel jako novinku překonat akorát psát psacími písmenky a vzhledem k tomu, že vše ostatní uměl, zvládl to i se svým laxním přístupem docela dobře. "Psací" úkoly sice provázely pravidelné scény a zdůvodňování, proč to nejde a nepůjde, proč to není potřeba, srdceryvné sebelítostivé nářky, no důslednost nakonec zvítězila. Pravda je ovšem taková, že syn je dysgrafik, navíc při nástupu jako pětiletý neměl dostatečně vyvinutou grafomotoriku, takže po této stránce asi první třída nebyla úplně pohodlná. Zbytek prvního stupně nějak prokličkoval, co potřeboval, naučil se rychle někde po cestě a největší problémy pravidelně znamenalo pouze chystání aktovky - nic nechystal, takže pořád něco zapomínal, poznámky se množily, nakonec se dopracoval až k napomenutí. Trápilo ho to asi pět minut a pouze v souvislosti se zakázaným počítačem. Je to totální flegmoš a teď, po přestěhování na Slovensko a přechodu na druhý stupeň ve svém flegmošství pokračuje. Pořád mele svou, okolí z větší části ignoruje, špatné známky si zdůvodní a má se skvěle, absolutně nic ho netrápí. Občas sice narazí, ale rychle vstane, otřepe se a absolutně nepoznamenán negativní zkušeností kráčí v původních šlépějích dál. Docela by mě zajímalo, kam dojde. Snažím se mu ukazovat směr, ale ignoruje mě stejně jako většinu domácích úkolů, učení na písemky, mytí, čištění zubů, spaní a čisté ponožky.

Dcera vstupovala do první třídy se směsicí různorodých pocitů - těšila se, bála se nového prostředí, bála se vlastního selhání atd, po pár týdnech zůstalo pouze to pozitivní. Ač dítě stejných rodičů, ač vychovávána stejnými prostředky, naše dcera si pečlivě chystá každý den aktovku, sama si píše úkoly. O tom, co se dělo ve škole si ráda povídá a když se chystá nějaká mimořádná akce (třeba kino), je schopna povídat si se mnou hodinu po telefonu o vhodné barvě trička, pláče nad jedna mínus a všechno prožívá. Každou výtku bere jako osobní prohru a velice špatně a dlouho se s ní vyrovnává. Se synem má společnou asi jenom nechuť k mytí a čištění zubů, ale to bude zřejmě genetická dispozice (a po mně to ty děti nemají)

Shrnula bych to asi tak, že neexistuje univerzální návod na úspěšné přežití první třídy. Individualita a motivace každého dítěte se stejně dřív nebo později objeví a my jako rodiče můžeme svým přístupem tento okamžik pouze oddálit (nebo přiblížit). Já jsem byla v obou případech postavena do role statisty - jednou z důvodu totální lhostejnosti syna, podruhé z důvodu přílišné pečlivosti dcery. Oba si našli svoji cestu bez ohledu na naše působení.