Re: V pohodě

Syn se do školy těšil a aklimatizaci potřeboval pouze v oblasti sociální. Po čtyřech letech musím konstatovat, že ještě plně neproběhla... S učením problém nikdy nebyl, syn se prostě neučil. V první třídě musel jako novinku překonat akorát psát psacími písmenky a vzhledem k tomu, že vše ostatní uměl, zvládl to i se svým laxním přístupem docela dobře. "Psací" úkoly sice provázely pravidelné scény a zdůvodňování, proč to nejde a nepůjde, proč to není potřeba, srdceryvné sebelítostivé nářky, no důslednost nakonec zvítězila. Pravda je ovšem taková, že syn je dysgrafik, navíc při nástupu jako pětiletý neměl dostatečně vyvinutou grafomotoriku, takže po této stránce asi první třída nebyla úplně pohodlná. Zbytek prvního stupně nějak prokličkoval, co potřeboval, naučil se rychle někde po cestě a největší problémy pravidelně znamenalo pouze chystání aktovky - nic nechystal, takže pořád něco zapomínal, poznámky se množily, nakonec se dopracoval až k napomenutí. Trápilo ho to asi pět minut a pouze v souvislosti se zakázaným počítačem. Je to totální flegmoš a teď, po přestěhování na Slovensko a přechodu na druhý stupeň ve svém flegmošství pokračuje. Pořád mele svou, okolí z větší části ignoruje, špatné známky si zdůvodní a má se skvěle, absolutně nic ho netrápí. Občas sice narazí, ale rychle vstane, otřepe se a absolutně nepoznamenán negativní zkušeností kráčí v původních šlépějích dál. Docela by mě zajímalo, kam dojde. Snažím se mu ukazovat směr, ale ignoruje mě stejně jako většinu domácích úkolů, učení na písemky, mytí, čištění zubů, spaní a čisté ponožky.

Dcera vstupovala do první třídy se směsicí různorodých pocitů - těšila se, bála se nového prostředí, bála se vlastního selhání atd, po pár týdnech zůstalo pouze to pozitivní. Ač dítě stejných rodičů, ač vychovávána stejnými prostředky, naše dcera si pečlivě chystá každý den aktovku, sama si píše úkoly. O tom, co se dělo ve škole si ráda povídá a když se chystá nějaká mimořádná akce (třeba kino), je schopna povídat si se mnou hodinu po telefonu o vhodné barvě trička, pláče nad jedna mínus a všechno prožívá. Každou výtku bere jako osobní prohru a velice špatně a dlouho se s ní vyrovnává. Se synem má společnou asi jenom nechuť k mytí a čištění zubů, ale to bude zřejmě genetická dispozice (a po mně to ty děti nemají)

Shrnula bych to asi tak, že neexistuje univerzální návod na úspěšné přežití první třídy. Individualita a motivace každého dítěte se stejně dřív nebo později objeví a my jako rodiče můžeme svým přístupem tento okamžik pouze oddálit (nebo přiblížit). Já jsem byla v obou případech postavena do role statisty - jednou z důvodu totální lhostejnosti syna, podruhé z důvodu přílišné pečlivosti dcery. Oba si našli svoji cestu bez ohledu na naše působení.