Re: Pro statečnou Mirku...

Ahoj Kláro,
předevčírem jsem asi opravdu pohnojila, co se dalo. Ten ranní rozhovor měl totiž pokračování - manžel se celej večer tvářil, jako že nic, a pak najednou, když už jsem ležela, tak ze mě stáhl noční košili, svázal mi ruce za zády a prohlásil, že mě zmlátí, že prý to měl udělat už dávno...Zavrčela jsem na něj, že jestli se mě dotkne, tak se rozvedu okamžitě, rozvázal mě, odešel z bytu a pak jsem ho viděla až ráno - máme doma morče s dlahou na noze, ta se mu nějak zašprajcovala v kleci já jsem potřebovala pomoct - přišel a byl z něj cítit chlast. V poledne mi volala moje sestra, prý že má pocit, že se mi něco vážného stalo, nakonec s bráchou sehnali našeho psychologa, jdu k němu dneska. Včera večer manžel došel, pochoval morčata, jídlo si nevzal, chvíli se se mnou díval na televizi a pak zase odešel - prý není schopen o ničem mluvit a doma celé noci nespí, prý že bude spát u známých v nějakém motelu, protože se potřebuje vyspat. Vůbec nevím, co bude dál, syn o ničem neví - je u babičky. Tchýně radí vydržet, ale mě je tak mizerně...Celou noc jsem probrečela...Vůbec netuším, jak to dopadne. Byla jsem s ním hrozně dlouho, a i když byly různé problémy, nikdy by mě nenapadlo, že se může stát něco podobného...A navíc jsem nikdy vlastně nikoho jiného neměla - věřila jsem mu úplně ve všem...Vadí mi to, že prý nedokáže mluvit o tom, co se děje - kamarádka mi řekla, že když ublížila svému manželovi, taky s ním nedokázala promluvit, právě proto, že si byla vědoma toho, že ona je na vině...Myslela jsem si, že když bychom se rozěšli, tak že to zvládneme slušně...jenže asi ne. Nevím...Volala jsem psychiatričce mého syna, ta mi řekla, že prý je to odeznívání těch depresí, co manžel měl, ale že pokud tu agresi, která následuje, nezvládá, tak se celá situace může opakovat.