Re: Trucující nebo nezodpovědný?

Ahoj Sharon a Zuzko,
máte asi pravdu obě. Ze začátku, když jsme začínali (dělám v oboru taky a na mateřské jsem dost pomáhala), tak to bylo fajn. Teď je to dost hrůza. Jenže...Před čtyřmi roky jsem podstoupila druhou operaci kolene - dopadla výborně - a s mým mužem a synem jsme začali rozvíjet mohutné aktivity - jízdárnu, aerobic...peněz bylo dost...Pak se změnila situace u mě v práci a já odešla - od lidí, které jsem měla ráda, které jsem znala, do cizího, hlavně z postavení privilegované do podřízeného, i když za větší peníz...V tutéž dobu manžel zjistil, že ho podvádí společník ve firmě - dluží nám přes půl milionu - a začal vlastně znovu od píky...já spadla na táboře tak šikovně, že už se bez ortézy nepostavím - stav je to trvalý a od vééélikééé deprese mě zachránili noví kolegové. Psycholožka mě upozornila, že za stav mého syna může - kromě školy - velkou měrou i můj otec - vždycky byl přesvědčený, že jsem zcela neschopná a toto bohužel vykládal i mému synovi - takže následovala roztržka s rodiči. Aby toho nebylo dost, moje setra po třech letech léčby otěhotněla a doktorka jí omylem píchla špatnou injekci. Důsledekm byl potrat. Na jaře vloni otěhotněla znovu - silně rizikové těhotenství a když už bylo jasné, že přežije a dítě asi taky, tak manželovi řekli, že náš hlavní zákazník bude měnit systém smluv s externisty. Do toho se mi přidaly komplikace v práci, dítěti rozbili hlavu - tuhle část příběhu znáte - a když už se dítě dalo do kupy, tak na Štědrý den odpoledne si tchýně zlomila nohu tak šikovně, že v ní má doposud drát. Následovala zpráva, že nám všem v práci sníží plat, náš dlužník - podvodník přestal splácet (údajně už nemá z čeho), syna zmlátila sousedka - spor se táhne dodnes a sestra porodila holčičku - krásnou, zdravou? Tedy - malá snáší jen určitá jídla, špatně tráví a narodila se císařským řezem, protože během porodu u ní došlo k dušení. Sestře nemůžu říct, že určité vady se projevují až ve vyšším věku (tak, jako u mého syna) - malá je plně závislá na kojení...Odtud, Sharon, ta úvaha o lázních. Na jednu rodinu je toho prostě moc a myslím si, že pokud budou doléhat pořád tytéž vlivy, nemáme šanci to utáhnout. Na psychiatrii jsem pomýšlela také, a nejen já, manželovi kamarádi se z něho snaží vytáhnout, co se dá a nějak ho nasměrovat, ale pořád mám pocit, že tady platí: stokrát nic umořilo osla...Pokud jde o to, že by se manžel nechal zaměstnat, tak on tvrdí, že o tom uvažuje, ale pořád je jen u úvah. Není mi docela jasné, proč - myslím si, že i kdyby pracoval v zahraničí (kvůli platu) a synovi se věnoval o víkendech, bylo by to pro oba lepší než takhle.