pro Petru

Milá Petro,
Tvůj dopis a určitým způsobem volání mě moc oslovilo. V minulosti jsem se také potýkala o otázkami životního cíle a nevěděla jsem kudy kam. Vždycky jsem toužila studovat psychologii a vystudovala jsem ekonomii s francouzštinou. Dnes jsem vděčná, jazyk mě uživí a já se letos konečně na psychologii dostala.
Píšu Ti asi hlavně proto, že jsem si nejdříve sama se sebou sedla, bylo to kolem osmnáctého roku života a ptala se sama sebe, co chci v životě dělat, jak chci žít. Chodila jsem sama do lesa a ptala se. A odpovědi přicházely ve formě tužeb a přání. A za nimi já jdu. Po pěti letech jsem na vysněné škole apod. Vždycky si něco hluboce přeji a ono to po nějaké době přijde. Je těžké mít trpělivost. A jít si za svým i přes překážky okolí.
Stejné to bylo i s mým skoromanželem. Moc jsem o něm snila a on v ten den, kdy jsem se v parku za jeho objevení se modlila, ten večer jsme se seznámili. Věřím, že je Někdo nad námi, kdo si přeje naše dobro a když si ho přejeme tak nám ho posílá.
Na druhou stranu jsem tak jako Ty člověk, kteý se chce dávat ostatním. Pracuju pro staré lidi jako dobrovolnice a hodně mě to naplňuje, je fajn dělat nezištně něco pro druhého, mám pocit, že jsem užitečná a dělám druhým radost a to je prima. Hodně štěstí v hledání sebe přeje Irena