Anett,
ani já jsem neměla na mysli nikoho zdejšího, jen jsem si vzpomněla na některé situace z reálu.
Většinou jsem byla docela držák a trvalo mi několik let trpělivého naslouchání, než jsem toho začala mít dost. Taky jsem byla mladší a méně zkušená a považovala jsem za vyznamenání, že ve mě má někdo takovou důvěru, že je ochoten se mi svěřovat.
Ale nepovažuju to za chybu těch lidí, oni se přesně tak, jak říkáš, chtěli vykecat a můj problém byl, že jsem se nedokázala dostatečně vymezit, protože jsem si myslela, že to asi potřebujou, že když si chci říkat kamarádka, tak je moje povinnost jim to poskytnout, protože takový věci kamarádi pro sebe přece dělaj, a že je neslušný připustit si, že mě to po určitý době už otravuje.
Akorát je mi trochu divná jedna věc - a tím se možná obloukem vracíme k tomu, co tu padlo na začátku od Máji nebo Jasmin - jak asi musí ten svěřující se uvažovat, když se vůbec nepozastaví nad tím, že na někoho jinýho dlouhodobě valí svoje problémy a záležitosti, prakticky ho nepustí ke slovu a tím ho vlastně vycucává tak, že je jen otázka času, kdy ho totálně znechutí?
Ale když nad tím uvažuju, je to asi tak trochu "hloupej kdo dává, hloupější kdo nebere", a že nemůžu celou "vinu" házet na toho vykecávačt - část leží i na mně, protože jsem nedala včas a adekvátně najevo, že něco je na mě už příliš, a očekávala jsem, že se dotyčný "dovtípí sám", což je vždycky cesta do pekel a pokud jsem si nabila hubu na tomhle, tak dobře mi tak.