Re: Jak to přežívat?

Mariko, ja jsem to takhle prozivala 40 let. Se 4 detmi. Myslela jsem si, ze nemuzu vzit detem tatu (i kdyz s nimi vubec nikdy nic nedelal a o vsechno kolem nich jsem se starala ja. Muz mne neustale za vsecko kritizoval, a jak leta sla, cim dal vic - napr. varit nic neumel, ale stal vedle mne u plotny a radil, jak delat omacku, jak zadelavat na buchty, jak pect peceni... Pred detmi vykladal, ze jsem si ho vzala, protoze jsem starla a chtela deti (no, na to nebylo tezke sehnat plno jinych zajemcu, i po svatbe, a nikdy jsem to neudelala). Po 15 letech si odstehoval postel do jineho pokoje (ja chodila brzo do prace, on chodil pozde spat a ja ho rano "budila"). Proste a tak dale, co popisujes, to je jako bych to psala ja.
Kdyz deti vyrostly a odesly na studie, zdalo se mi pozde neco sama zacinat.
Mesic pred 40. vyrocim svatby jsem ho potkala ve dverich. Stehoval se... Ze se se mnou neda vydrzet, ze si nic neuzil. Ja mela par tydnu do duchodu. Mlade kolegyne v praci mi na Internetu ukazaly, ze si hleda partnerku, ktera by mu porozumela, k spolecnemu zivotu (rozvedeni jsme nebyli). Dedek v jeho veku.
No, uz je 3 roky pryc. Ja ziju v pohode, nikdo mne nekritizuje, mam klid. Jen si rikam, ze bych byvala ty deti zvladla stejne - z jeho vyplaty si platil vetsinou svoje konicky a svoje auto. Deti by mozna vyrostly klidneji, bez hadek, nenaucily by se, ze je v poradku porad neco kritizovat, no proste. Jak to vidim ted, mela jsem jit. Ale co nadelam, zivot mi utekl.