Re: Jak to přežívat?

Já jsem z toho všeho hrozně nešťastná, protože jsem 11 let byla sama s klukem, samozřejmě jsem poznala nějaké vztahy, které se ukázaly jako k ničemu. Když jsem poznala manžela, myslela jsem, že mě konečně snad potká štěstí. Bohužel to z jeho strany asi bylo jen někoho najít, postupně jsme se shodli, že bychom oba chtěli dítě (bylo mi už kolem 40, jemu o 3 víc). On teď překrucuje, že jsem ho ke všemu donutila. Byla jsem u té psycholožky, ani se nezajímal, co mi řekla, když jsem mu to po měsíci řekla sama, jeho odpověď byla, že mě odbyla, nebo že jsem spíš případ pro psychiatra. Jemu asi dělá dobře, když mi ubližuje, mnohdy to nevydržím a bulím, ale on je tvrdý, neoblomný, nikdy se nestane, že by třeba řekl, že to tak nemyslel, nebo se omluvil.
O mých rodičích vykládá, jak je má rád, ale pořád se opakuje, že jsem dítě svých rodičů, na tátovi pořád něco vidí. Nesnesu, aby mi špinil rodiče, tak se jich zastanu, pak je zle, že jsem se nevymanila. Zkusila jsem podobně něco vidět na jeho matince, bylo zle. Takže jsem mu oznámila, že jestli bude něco namítat proti mým rodičům a dětem (syn z mého manž. je pro něj cizí a všobecně blbě vychovaný), budu je zastávat, protože nejsem hajzl, který špiní svoje rodiče a děti. Poté, co jsem namítla něco proti jeho matince, a bylo zle, jsem mu řekla, že aspoň vidí, jaké to je.