Nelehké rozhodnutí

Možná se zde objeví i nějaký muž, který je na tom podobně a neopovrhuje těmito internetovými portály určenými především pro ženy. Tento článek je pro všechny ty, kteří mají děti, miluji je a mají před sebou určitá rozhodnutí v jejich prospěch, i když vědí, že pro ně to může být v danou chvíli určitá prohra. Proto se s vámi všemi chci podělit o mou zkušenost, která pro mě začínala prohrou, ale z které pomalu vycházím jako vítěz.

Začnu od doby, kdy se mi narodila má jediná dcera. Měla jsem ji poměrně brzy, byla jsem mladá 20 letá maminka. Dcera nám dělala jen samou radost. Věnovala jsem se jí, jak nejlépe jsem dovedla, byla jsem nezkušená a proto jsem ráda brala informace od starších, z časopisu, zkrátka kde se dalo. Má matka mi moc nepomáhala, měla jiné starosti a tak jsem ocenila chování mého muže. Dceru miloval, vždy si přál holčičku, pomáhal mi s ní, jak mohl. Všechny maminky mi ho záviděly, jen já věděla, že něco není úplně v pořádku. Od doby, co se dcerka narodila, se změnilo mužovo chování ke mně. Miloval malou, ale láska pro mě mu už nezbyla! Já to tak cítila a to už se nikdy nezměnilo. Mé přirovnání bude asi hodně kruté, ale já si připadala jako nějaká náhradní matka, donosit, porodit a nejlépe zmizet.

V jeho očích jsem byla špatná úplně ve všem. Je pravda, že jsem nebyla tak citlivá jako on, nesnesl, když dcerka plakala, když byla nemocná, byl přecitlivělý, s každým nachlazením běžel na pohotovost a já jen tiše pozorovala, jak dělá z dcery stejného hypochondra, jako byl on sám. Několikrát jsem byla svědkem toho, když manžel udělal v nemocnici scénu jen proto, že měl pocit, že se dcerce nevěnují dostatečně podle jeho představy, jak některá ze sester prohlásila “no jo, tatínkova holčička“. Nemohu to svému již bývalému muži vyčítat, byl tak vychovaný, jeho maminka se pro děti obětovala, to samé jejich babička. Kolikrát jsem si říkala, čeho všeho jsou rodiče kvůli dětem schopni, ale to by bylo na jiný příběh, možná někdy jindy. V nepřítomnosti manžela jsem se snažila dceru vychovávat, ano, byla jsem na ni přísná, ale učila jsem ji mnoho věcí, zpívala jsem si s ní, povídala pohádky, básničky, nikdy jsem ji neposadila před televizi z důvodu mého pohodlí tak, jak byl na to zvyklý můj muž. Výběr pohádek jsem přizpůsobovala jejímu věku. Já se opravdu snažila, udělala jsem jistě také spoustu chyb ve výchově, přiznávám, ale kdo ne, že? Bylo to mé první dítě a já jen chtěla z dcerky vychovat slušného člověka. Pro mého muže však nebylo nic dobré, ale to byl jen začátek.

Manžel vážně onemocněl. Kdo nezažil, neuvěří. O tom, že rodina strádala finančně, nebudu mluvit, byla to malá věc proti věcem ostatním. I když jsem byla ještě na MD, tak jsem šla do práce, věděla jsem, že pokud má rodina fungovat tak jako předtím, musím ji zabezpečit já. Manžel měl téměř jistý ID a tak jsem šla do toho. Chodila jsem unavená z práce, starala se o dceru a poslouchala od manžela, který ležel na posteli a fňukal, jak jsem nemožná, jak nic nezvládám, jak on je těžce nemocen a já ho ani nepolituji. Mě také nikdo nelitoval. Když je jeden z rodiny nemocen, a to těžce, je to těžké pro oba, ale toho zdravého se málokdo zeptá jak mu je a jak se cítí! Jsem od narození bojovník, já věděla, že to musím zvládnout, už kvůli dcerce. Měla jsem dvě povolání, muž měl nastavený vysoký standard, ze kterého nechtěl slevit. Já byla ta, co zabezpečuje, on ten, co se stará o domácnost a o dceru, proto byl jejich vzájemný vztah ještě silnější. Po třech letech byl na tom manžel zdravotně mnohem lépe (teda relativně - každou chvíli mi připomínal, jak vážně byl nemocen, že mohl umřít a že zdravý nebude nikdy) i přesto jsem našla tu odvahu a nabídla mu, že jsem ochotná mu předat jednu z mých prací, která byla tak na 4 hodiny denně a já bych se věnovala práci druhé na plný úvazek. Manžel překvapivě svolil. Mohli jsme se mít dobře, dcera již chodila do školy, finančně jsme si polepšili, ale já asi měla v knize osudu napsáno pořádně tučným písmem „Ještě si nezaslouží klidný a spokojený život!“ Jinak si to ani nedovedu vysvětlit.

Manžel se v práci zamiloval. Brala jsem to jako křivdu, že po tom všem, co jsem pro rodinu udělala, se stalo tohle, ale vždyť nezapomínejme, já jsem byla přece ta neschopná a nemožná a nakonec, jak mi bylo řečeno, se se mnou vlastně nedalo žít. Asi měl pravdu. Můj nynější manžel má na to ovšem jiný názor. Následoval rozvod a rozhodnutí, komu bude dcera svěřena do péče. Vyhrála jsem to, ale jen na chvíli, manžel se odvolal. Jeho argumentem bylo, že jsem velmi pracovně vytížená a dceři se nemohu věnovat tak jako on. Nakonec jsem doplatila na to, že jsem nenechala naši rodinu v době krize umřít v bídě. Chodily k nám sociální pracovnice, to už jsme bydleli každý sám, já tenkrát musela ustoupit milence, vzala jsem si z bytu pár věcí (vše bylo přece manželovo ) a dluhy (ty byly přece moje). Nikomu nepřeji to ponížení, když se vás někdo cizí vyptává na vaše poměry, sexuální život aj.

Já měla smůlu. Sociální pracovnice mě upozornila, že jelikož je dcera na otce dost fixovaná, je docela možné, až pravděpodobné, že bude podrobena psychotestům a bude dána následně do péče otce. Nechtěla jsem dcerku vodit po poradnách, už tak dost trpěla rozvodem. Bylo to těžké. Nedovedla jsem si představit, že bych měla svou dceru vídat jen každý druhý víkend a to, jak jsem znala manžela, tak bych ji nemusela vidět vůbec, i to se v naší zemi stává. Manžel mi ublížil, ale může za to má dcera, která otce miluje? Mám právo za každou cenu bojovat o dceru takovým způsobem, abych ji třeba právě proto ztratila úplně? Mám právo dceři v sedmi letech pošpinit jejího otce tím, že jí řeknu pravdu, jaký opravdu je, když pro ni je svatý a ona sama si myslí, že si našel jinou jen proto, že s maminkou se nedá žít a on se tak snažil? Ne! Jedna věc je má ukřivděnost vůči jejímu otci a druhá věc je zájem mého dítěte.

V té době jsem si vzpomněla na jednu pohádku z dětství. Pamatujete si? Jak se před soudem dvě ženy hádají o novorozence a pravá matka nedovolí, aby bylo přeťato vejpůl. Je to kruté, ale pravdivé. Já svému muži ustoupila, byla jsem pro střídavou péči, i když mi bylo zcela jasné, že ji téměř ztrácím, ale věřila jsem, že dělám správnou věc a že se mi to jednou vrátí. Zezačátku to pro mě bylo hodně těžké období. I když jsme měli na papíře oficiálně napsanou péči střídavou, realita byla trochu jiná. Nechci psát proč a hanit svého ex, od toho tu nejsem, jisté je, že já zůstala sama bez bytu, s dluhy, a dceru jsem viděla tak 7x měsíčně. Neměla jsem sílu dál bojovat, chtěla jsem už konečně klid, už jsem dál nemohla. Jediné, v co jsem věřila, byla naděje, a v té mě utvrzoval také můj nynější manžel, kterému tímto děkuji, že měl se mnou svatou trpělivost, že mě podporoval a ukázal, že nejsem tak nemožná a neschopná, ale naopak. Také mi ukázal, že ne všichni muži jsou jako můj bývalý manžel.

Mé dceři je dnes 14 let. Už nechce tolerovat neustálé střídání otcových milenek, už neoceňuje jeho opičí lásku, nebaví ji poslouchat, co vše pro ni dělá a ona je tak nevděčná. Má dcera je konečně ráda se svou i když přísnou matkou, zeptá se mě, co se vlastně tehdy stalo a já se jí to snažím citlivě vysvětlit (manžela nepomlouvám). Dcera si už nemyslí, že jsem nemožná, otevřel jí oči můj nynější manžel a to tím, jak hezky se ke mně chová, to u svého otce neznala. Už si začíná pomalu uvědomovat, že ne všichni, co jí dají vše bez zásluh, to s ní myslí upřímně a naopak ti, co ji učí, že nic není zadarmo, to s ní myslí vždy opravdu dobře.

Naše společná cesta byla dlouhá, nebyla jednoduchá a zdaleka není u konce, ale už teď mohu říci, že se vyplatila. Že stálo zato si počkat, plakat po večerech do polštáře a před mou holčičkou se tvářit, že je vše v pořádku, být ponižována psychicky a neumět s tím bojovat, ale jen čekat. Není tomu tak dávno, co mi řekla „Víš mami, já tenkrát musela být s tatínkem, on je totiž moc nemocný a moc by ho bolelo, kdybych byla s tebou, ty jsi silná a všechno vydržíš, mám tě za to moc ráda.“ Je kruté manipulovat s dětmi, vždyť je to tak snadné a vždy se to většinou obrátí proti nám. Možná, že spousta žen odsoudí mé rozhodnutí a nikdy ho nepochopí, ale já vím, že i když je těžké se vyrovnat s tím, že člověk, který vám vzal vše, v co jste věřily, se má najednou starat o dítě, které milujete. Je třeba si přiznat, že jste v životě udělaly tu chybu, že jste si takového člověka vůbec pustily k tělu a vybraly jste si ho jako otce vašeho dítěte, ono za to nemůže, miluje vás většinou oba, nevidí do hloubky, je nevinné a proto je třeba se zachovat v jeho prospěch.