Sliby - chyby

Růžové vidiny, jimiž jsme lákáni tam či onde, jimiž jsme konejšeni či přesvědčováni, často nemají mnoho skutečného s realitou. Tak proč jim tak často a rádi uvěříme? Inu, prostě proto, že máme své touhy, své sny, svá přání. A prahneme po jejich naplnění. Přitom si často neuvědomíme, že i když budou sliby splněny do puntíku, realita se našim představám nemusí přiblížit ani vzdáleně. Jak to vím? Inu, stačí se podívat kolem sebe.

„Připadám si jako mučedník od Al-aksá,“ prohlásil tuhle po ránu můj muž. Zkoumavě jsem na něj pohlédla. Měl mírně zarudlé oči, pod nimi slušné kruhy, to ano, ale mučedník? Nepřehání? Má drahá polovice hbitě postřehla pochybnosti zračící se na mé tváři a ukázala žalujícím prstem na postel. Pořád jsem nechápala.

„Měl jsem v posteli dvaasedmdesát panen,“ zavrčel muž. Opět jsem střelila pohledem k lůžku a začalo se mě zmocňovat temné podezření. Mezi peřinami trčela kolínka a ploché nožky naší čtyřleté dcerky, která, ponechána přes víkend u babičky, doháněla v posteli rodičů svůj tulicí deficit. Pravda, vrtět se ze spaní umí pěkně, ale za dvaasedmdesát holčiček přece jen nevydá. Bleskově jsem sklouzla očima po vláskách, zavřených víčkách s dlouhými řasami. Líčka růžová, spokojeně oddechuje – no, nevypadá, že by jí cokoliv chybělo. Uklidnila jsem se. V nepořádku je tedy zřejmě jen můj manžel. Díky bohu! Ať už je v tom hlava nebo něco jiného, takovou nesnáz jistě zvládnem.

„Tak se pojď podívat!“ pokračoval muž a rázným gestem odhrnul peřinu. V duchu jsem se mu omluvila. Nelhal. Fakt tam byly. Možná ne celých dvaasedmdesát, ale rozhodně se v jeho lůžku sešly všechny, co doma máme. Popelka, Barbína, dvě ručně šité panenky, které moje dcerka nedovolila poslat UNICEF a jež byly v poslední době pověřovány rolí „zlých sester“ Popelčiných. Miminko. Hanička. Jane Doe v červených šatičkách a ještě mnohé další. Naše dcerka se o radost z návratu domů a šťastného shledání celé rodiny zjevně toužila podělit se všemi svými blízkými.

Dívala jsem se na to nadělení a v duchu si říkala, jak je fajn, že naši malou máme. A taky mě napadlo, že spousta věcí v životě není taková, jak si člověk vysní. Někdy lepší, někdy horší, ale snad právě v tom spočívá umění života - přijmout to, co je.

Kdysi dávno jsem slyšela ještě jedno přísloví: Když chce pánbůh někoho potrestat, tak mu splní přání. Život mi nejednou potvrdil jeho pravdivost. Ostatně, kdo ví, jak vlastně vypadá ono muslimské mučednické nebe a jaké panny nakonec nastrčí do postele těm, co se tam dostanou?

Ale nač rozebírat božské sliby na věčnosti? Vždyť oněch „dvaasedmdesát panen“ vám dneska slíbí kde kdo.