Jak zní smrt

V Praze se zrodil další horký den pozdního léta v roce 1968, třetí den okupace země vojsky Vašavské smlouvy. Třetí ráno, které vypadá, jak z válečného filmu: je slyšet výstřely, tanky blokují všechny hlavní křižovatky a strategicky důležité budovy města. Je to příliš reálné, krev na vlajkách je opravdová a je najednou děsivé pochopit, co to znamená být postavou v tragické historii.

Mladá novinářka se vrací z noční "služby” v teď “ilegální” a skryté stanici Československého rozhlasu. Před pár minutami překládala zprávy o mladých studentech u Rozhlasu na Vinohradské třídě a mladé těhotné ženě, která se pokoušela přeběhnout ulici, když ji zasáhla kulka. Tragédie byly hlášeny i v jiných městech.

Je nešťastná a unavená, když zaslechne bodré veselé hlasy ruských vojáků, hlídajících křižovatku, kterou musí překročit: “Ech posmotri! Ryžaja krasavica. Kuda toropišsja?” S obdivem k jejím vlasům sahajícím do půli zad v domnění, že mu nemůže rozumět.

Je zaskočen, když se k němu otočí a plynulou ruštinou mu odpoví: ”A co ty tu děláš v mém nádherném městě s automatikou přes rameno?”

Byl překvapen, ale rád, že si může popovídat s dívkou, když zrovna není co dělat: “Přišel jsem vás osvobodit a chránit vás.”

“A od kohopak?“ odpověděla mu, “od nás samotných? Tvůj otec byl osvoboditel. Ty jsi okupant.”

“Počkej, počkej”, obrátil se na kamaráda: “Jen se na ni podívej, rusovláska a jaká je zapálená.”

Přistoupil k ní blíž, aby pokračoval v tom podivném flirtování.

Její kamarád se snažil ji vzít za ruku a odvést ji z téhle situace domů. Ale dívka už byla na barikádách v bojovné náladě a chtěla vysvětlit tomu mladíkovi se zbraní, že tady nemá co dělat; v ulicích tohoto čarovného města, jak to dělaly tisíce občanů její země uprostřed Evropy, snažily se jim vysvětlit, že jsme mírumilovní občané, že se o nás říká, že jsme holubičí povahy.

V příští vteřině v některé z vedlejších ulic zaharaší výstřely z automatické zbraně. Série výstřelů.

Ve stejném okamžiku jsou dívka a její přítel součástí scénáře akčního filmu. Zbraně obou ruských vojáků udělají to známé “klik -klik“. Zbraně jsou odjištěny a oba je mají pár centimetrů od hrudi, od jejich mladých srdcí. Tak blízko a připraveny zabít. Jen malý pohyb a...

Do dnešních dnů má v hlavě a v srdci ten zpomalený film: zvuk odjištěné zbraně a dlouhé vteřiny mlčení a čekání. Klid v sousední ulici, následovalo nové kliknutí pojistky, zbraně dolů. Obličeje diskutujících vojáků se zase změnily, smrt zmizela, byli ochotni opět diskutovat. Holt profesionálové!

Dívka už není bojovná. Přilíš jasně pochopila, kdo má zbraň a je ochoten ji použit. Přijala varující přítelovu dlaň a následovala ho, když se snažili zmizet, jak rychle to šlo. Rozklepali se a začali volně dýchat, až když je kryl roh blízkého domu. Padli si do náruče a ona přísahala jemu i sobě, že už nebude mluvit s ozbrojenými vojáky: Oni mají zbraně, není o čem diskutovat, oni jsou okupanti a my jsme oběti. V té chvíli ještě doufali, že ne na dlouho.

Neměla pravdu. Bylo to dlouhých 20 let, celý její život v té době. Její děti budou ve stejném véku, když se bude moci radovat ze svobody své země. A bude to jinde, v jiném světě.