tisk-hlavicka

Okurková sezóna 2011

1.9.2011 Nágl Luboš 8 názorů

Tak mě napadlo, jaká byla ta naše okurková sezóna.

Říká se jí okurková sezóna. Míní se tím, že se vlastně nic neděje. Protože lidé jen odpočívají, hrají si s dětmi, prochází se lesem a mýtinou mezi malinami a muchomůrkou a chladí se v bazénu nebo zmrzlinou v poháru. Zkrátka - z pohledu médií pro lidstvo ztracený čas. Ale až zase poslanci opět zasednou do parlamentních lavic a odpočatí národu ukážou, co všechno ještě dokážou, celebrity se vrátí opálené z Karibiku a u večerních zpráv o dalším zdražení poštovních známek a vrtulníků budeme omdlévat hrůzou, začneme asi konečně zase žít naplno. Tak mě napadlo, jaká byla ta naše okurková sezóna.

Pálavu jsem znal jen z turistických prospektů, okénka automobilu a vinět lahví ve vinotéce. Letos jsem ji poznal na vlastní oči a pozadí. Rozjeli jsme se za krásami téhle krajiny se ženou a dcerami na kolech. Já byl letos v sedle poprvé. Zážitky byly silné. Co se týká přírody, památek i netrénovaného těla. Určitě na to budeme ještě dlouho vzpomínat. Mikulov, Valtice, Mikulčice, Lednice, Věstonice. Hlavně poslední jmenované místo mě lákalo. Slavnou Venuši Williamsovou už jsem na tenisovém kurtu viděl mnohokrát, ale naši světoznámou Venuši ještě ne. Těšil jsem se. Všude se píše, jak rozměrná je to žena. Ale ve věstonickém muzeu mě překvapilo, jak je ve skutečnosti vlastně drobná. Sotva deset centimetrů na výšku. Asi jako malý cínový vojáček.

Taky jsem o prázdninách trochu experimentoval. U babičky jsme natrhali ostružiny. Jen tak na zob. Mnoho zubů se ale do zobu nepustilo a tak jsem si řekl, že nechat to shnít by byl hřích, byť je ostružin jen kilo. Mohla by to být dobrá marmeláda. Nakonec se mi ale kilo zdálo dost málo. Jenže třešně, švestky, meruňky, jahody, špendlíky - všechno už bylo pryč. Všiml jsem si ale, že kozičky, na jaře bílé, teď vypadají jako černá vdova. Plné bobulí černého bezu. Tak jsem ještě kilo těch malých, kulečníkových koulí natrhal, pomačkal spolu s ostružinami, přidal cukr, povařil a uskladnil do skleniček do sklepa. Chutnal ten lektvar skvěle. A měl by být i léčivý. Prý snad na všechno. Přísloví praví: "Před heřmánkem smekni a před bezem klekni". Pokud už nikdy nenapíšu, vařil jsem špatně. Anebo si popletl černý bez s vraním okem.

Klukovský sen o společné cestě raketou s Gagarinem se mi sice nesplnil, ale přesto se našel jeden skoro zapomenutý, který se mi toto léto splnil. Z Prostějova do Olomouce jezdí vlaky po dvou tratích. Jedna je přímá, ta druhá krouží hanáckou krajinou. Na cestu druhou je třeba si vzít dovolenou. Přesto, když večer otevřeným oknem zdálky pískal dýchavičný vlak v jedné z nespočetných zatáček kdesi před nechráněným kozím přejezdem, snil jsem, že když už ne raketoplánem, projedu se aspoň tou exotickou lokálkou. A tak jsem jel. Vlak supěl pomalu, protože na stokilometrovou rychlost před sto padesáti lety nikdo nemyslel a zakroutil koleje do pravoúhlých zatáček jak na Masarykově okruhu. V polích stála pšenice a mák, v řepě a na mezi panáčkovali zajíci a boží muka. Jen na zašlých a oprýskaných nádražíčkách bez výpravčího a bufetu bylo znát, že stará sláva železnice mého mládí vzala za své. I tak to byl ale zážitek.

Různé instituce mívají čas od času den otevřených dveří. Potěší to, takový pohled pod pokličku všelijakých lidumilných spolků. Mnohem méně už potěší den zavřených dveří. Nota bene v neděli a v noci. Navíc, jsou-li ty dveře i s bytem za nimi vaše, zavřené a klíč je v těch dveřích. Ovšem zevnitř! Přesně to se stalo našim přátelům. Večer se jevil nadějně, dokud se jim dveře i s klíčem nezabouchly před nosem. Což o to. Stát se to nám, vlezu domů oknem. Ale do okna bytu ve dvanáctém patře se po hladkých zdech paneláku leze potmě špatně. A i když byla nedělní noc ještě mladá, ani hasiči a policie už neměli ve službě zámečníka nebo třeba pyrotechnika, aby udělal do dveří aspoň malou díru, kudy by se dalo dojít k postýlce a přečkat do rána, než odborník odstraní závadu. Ale i když se z našeho domu tu noc stal neplánovaně azylový dům pro postižené přírodní katastrofou, popovídali jsme si s přáteli jako už dlouho ne. A přiznali si, že to vlastně až taková katastrofa nebyla. Snad se zase někdy ještě zabouchnou. Ty dveře.

Možná abychom omládli, provedla na nás se ženou dcera Anežka test odolnosti a přežití v nelidských podmínkách, jaký podstupují jen adepti francouzské cizinecké legie. Anežka s manželem si vyrazili na opožděnou svatební cestu a my dostali na týden na byt, stravu, koupání a ostrahu čtyřletého Samuela a tříletou Marínku. Na dvě hodiny v neděli odpoledne je to milé zpestření jinak jednotvárného života. Na několik dní trvalého dozoru a péče o děti, které mají v běhu na stovku o několik vteřin lepší čas jako my, je to záludné mučení. Dávno jsme odvykli odmlouvání, neposlouchání, upatlaným klikám, ztrátám cenností všeho druhu a velikosti od špendlíku po lokomotivu, krmení rybiček jedem na krysy, akupunkturu rýsováčky kočkám do tlapek a mnoha dalším vynálezům těchto životu nebezpečných a neunavitelných malých lidí. Ještěže za pár dní naše služba celkem ve zdraví skončila. Ale vzpomínky na to budou dlouho živé. Jen nevím, jestli tomuhle se říká okurková sezóna. Protože se vlastně nic zajímavého neudálo. Tedy z pohledu médií.

Názory k článku (8 názorů)
Děkuju Hankie+3 1.9.2011 8:49
*Moc hezké zamyšlení Dafne 1.9.2011 19:15
*Re: Děkuju kaculda 2.9.2011 14:14
*Re: Děkuju vetvicka 3.9.2011 9:6
Perfektní článek Lucka Janasová, tři písklata 3.9.2011 9:16
*Re: Perfektní článek wer 4.9.2011 21:28
*Re: Perfektní článek wicky 6.9.2011 17:47
Nádherná "obyčejná" okurková s... sušenky 11.9.2011 22:9




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.