Učitelé dnes mají méně možností, jak postihnout nežádoucí chování

Dá se tomu všemu někam bránit? Na to se ptáme psychiatryně MUDR. ALEXANDRY HAVLICOVÉ.

Výsledky jedné ze studií potvrzují vysokou psychickou zátěž téměř u 80 % učitelů. Projevuje se to v častějších návštěvách učitelů u psychologa či psychiatra?

To, že učitel patří k výrazně zátěžovým profesím, si uvědomují zejména mladí adepti pedagogických profesí. Pokud jsou schopni sebereflexe, vyhledávají konzultaci u psychoterapeuta nebo psychiatra již v průběhu svého studia. Mají zájem o vlastní zkušenost s hlubinnou psychoterapií nebo jinou technikou. V psychoterapeutovi vidí kolegu, který se zabývá mezilidskými vztahy, a proto u něj hledají odpovědi na řadu otázek.

O jaké otázky jde?

Některé se zabývají problémem autority – a to jak přirozené, tak „oficiální“, dané postavením učitelského povolání. Zajímají se, jak získat ke spolupráci nadané děti, jak pracovat s rodiči, jak povzbudit handicapované žáky. Často se také mluví o diskusích s nadřízeným, resp. řešíme otázku co dělat, když praxe za katedrou je v rozporu s některými nařízeními „shora“. Učitelé zmiňují i vztahy v pracovním týmu – zejména pak generační rozdíly a fakt, že na většině škol převažují ženy.

Není také problém v tom, že veřejnost klade na učitele příliš velké nároky?

Zřejmě ano. Způsob výchovy učitelů před rokem 1989 si kladl za cíl vytvořit osobnost, která bude neochvějná ve svých společenských a politických postojích, bude na veřejnosti vystupovat s převahou a budit dojem minimálně chybujícího člověka. A taková očekávání pak prohlubují úzkostnost. A jelikož v předlistopadové době byl kontakt s psychiatrií vnímán negativně, drželi mnozí kantoři své problémy v sobě a k terapeutovi se dostali někdy až tehdy, kdy intenzita obtíží už vyžadovala léčbu. Dnes se naštěstí postoj k psychiatrii změnil natolik, že někteří ředitelé škol berou psychiatra jako partnera výchovných poradců.

Neprojevuje se na psychickém stavu učitelů také to, že děti jsou dnes jiné než dříve?

Často od pedagogů slyším, že současní žáci a studenti se hůře soustředí, působí agresivnějším dojmem, jejich hodnotové žebříčky bývají až nepochopitelně odlišné od dob, kdy byli učitelé sami mladí, někdy u nich chybí smysluplná náplň volného času a životním motivem se stává nuda. Navíc současní učitelé mají méně možností, jak postihnout nežádoucí chování. Překážkou bývají i agresivní postoje některých rodičů, kteří nesnesou kritiku a v přátelském upozornění, že se jejich dítěti něco nepodařilo, hned vidí útok na svou osobu. Společnost očekává, že škola vychová sebevědomého, schopného, cílevědomého a vzdělaného člověka za použití minimálního množství účinných výchovných prostředků. A tento rozporuplný nárok představuje pro pedagogy obrovskou zátěž. Kromě pevných nervů to vyžaduje ještě mnohem více vynalézavosti a tvůrčích impulzů.

Může učitel nějak stres a další zátěže „regulovat“ přímo při výkonu práce?

Neustálý kontakt s třídou by měl o přestávkách vyvažovat odpočinkem v prostoru, kde je zachováno soukromí – kde by mohl „vypnout“, zacvičit si anebo jen uvolnit svou mimiku. Celodenní pobyt s kolegy ve sborovně či kabinetu při hrnku čaje nebo kávy poskytuje sice možnost vypovídat se z mnoha starostí, ale obvykle jen těm, kdo pobyt v kolektivu preferují – někdo totiž naopak potřebuje ticho a klid. A ještě mimochodem: hlasy tvrdící, že učitel pracuje poctivě jen tehdy, tráví-li osm a půl hodiny v budově školy, a pak ať si třeba písemné práce opravuje doma v soukromí, dokazují, že o enormní psychické zátěži učitele nic nevědí.

Určitě je rozdíl v psychickém stavu učitele v pondělí a v pátek, v září a v červnu.

Já nepozoruji nějaké kontrasty projevující se páteční únavou a pondělní bujarou aktivitou. Ovšem na konci pololetí či školního roku už únavu pocítit lze a ke slovu se dostává potřeba odpočinku. Prázdniny skýtají možnost aktivní činnosti i poznávání, ovšem finanční ohodnocení pedagogů nutí k výrazné skromnosti...

Jakou roli hraje životospráva a trávení volného času? Není problém v tom, že učitel je intelektuální povolání a že si dotyčný po příchodu domů ještě čte, místo aby třeba fyzicky pracoval?

Učitel by měl při odpočinku kombinovat fyzickou zátěž v podobě například sportovní aktivity s možností relaxace na kulturních akcích. Jenže služby, jejichž využití by mohlo přinést více volného času, jsou nákladné a literatura k dalšímu sebevzdělávání je drahá. A tak řada učitelů v pozdních odpoledních hodinách uhání do dalšího zaměstnání, někdy i odlišného od jejich původní kvalifikace, jedí ve spěchu a málo odpočívají. Neméně důležitý je prostor, který by měl mít každý učitel pro svou rodinu. Napětí v soukromém životě pak hrozí negativním přenosem do jiných mezilidských vztahů. To je velké nebezpečí pro pedagoga.

Jaký byste doporučila recept učiteli, který má pocit, že nemůže svou práci zvládnout psychicky?

Ano, občas slýchám od některého učitele větu: „Já se z toho všeho asi zblázním.“ Pokud není myšlena jako řečnická nadsázka, je na řadě kontakt s psychoterapeutem. Ono někdy stačí si uvědomit, v čem je zakódován bludný kruh všeho strádání, a pak přichází druhý krok, spočívající v impulzu ke změně. A i pokud je psychická porucha tak silná, že si žádá farmakoterapeutický zásah, není čeho se bát. Psychoterapeuti jsou tu proto, aby lidem pomáhali, a ne aby z lidí dělali blázny, jak se mnohdy tradovalo...