jak jsem začínala- jaké je učitelování

Ježiš, Josífku, ty seš roztomilej, až mě to dojalo. Připomínáš mi mě, když jsem studovala. Plná nadšení a ideálů, přestože jsem z učitelské rodiny a všichni mě varovali, ať raději studuju něci jiného. Mohla bych, pajdák jsem dělala levou zadní se samýma jedničkama bez práce, něco jako lehkej gympl mi to připadlo. Oslněná tím, jak jsem dobrá, jak mně všichni na škole říkali, jaká budu výborná učitelka, vrhla jsem se do praxe plnou vervou. To byla první chyba. Odsuzovala jsem starší učitelky, jak občas něco flinkly a kde se mohly ulít, tam se ulily. Při tělocviku s dětmi necvičily, v hudebce místo aktivního hraní a zpívání pustily kazeťák - no hanba, říkala jsem si, tohle že je učitelské poslání?! To já budu jiná!! Tak jsem byla jiná. S dětmi jsem blbla při všech hrách, co jsem pro ně složitě po ¨večerech vymýšlela a chystala, cvičila s nima, hrála, zpívala, chodili jsme bruslit, plavat,snažila jsem se jim naslouchat a chápat jejich individuální potřeby. Efekt byl dvojjaký. Děti i rodiče ybli nadšeni, Děti se do školy těšily, to mi mnoho rodičů přišlo děkovat, že to ještě nezažili, navíc jsem jim dávala jen jeden úkol denně (byli to čtvrťáci), chápala jsem i to, že je nesmím přetěžovat a že rodiče namají tolik času se jim věnovat. O přestávkách jsem jim dovolila hrát tře¨ba polštářovou bitvu, aby se vyřádili, měla jse tam asi 8 dětí s SPU a LMD.Těm jsem každému extra předepisovala diktáty, aby jen doplňovali a nestresovali se. Jak říkám, děti byly nadšené.
Já jsem v říjnu měla o 4 kg míň než v září, koneckonců, aspoň jsem byla hezčí, že jo. Ale s postupující zimou začaly vystupovat ty horší stránky. Pro děti jsem byla víc kamarád než autorita, strach ze mě teda rozhodně neměly (nesnesla bych pomyšlení, že se mě děti bojí!), jenže začaly vystrkovat růžky a mně nějak nedocházelo, že je musím víc usměrňovat. Takže jsem začala mít problémy s kázní, nakonec jsem to zase zvládla, ale než mi došlo, co dělám za chyby, hodně jsem se potrápila. Každý pátek jsem doma večer brečela únavou. O dětech se mi zdálo. Pořád jsem byla nemocná, ale správný učitel je buď zdravý, nebo mrtvý, takže jsem učila až do posledního dechu a pak jsem padla min. na 14 dní, nemohla jsem promluvit, jak jsem chraptěla.Většinou jsem promarodila všechny prázd¨niny. Nicméně pocit z odvedené práce jsem měla dobrý. Jem jsem si říkala..teď mám jen práci a domácnost, ale co až přijdou děti? Kdy se jim budu věnovat? Takhle jsem vstávala o půl šesté, abych byla nejpozději ve čtvrt na osm ve škole (teď podle nové vyhlášky tam musí být učitelé povinně v sedm, dřív šlo aspoň občas skočit třeba k zubaři nebo na poštu). Když jsem si domů nechtěla nést žádnou práci, bývala jsem tam tak do čtyř, takže by mi ani nepřišlo, že teď tam všichni musí povinně trčet do půl čtvrté. Ovšem kámen úrazu je v tom, že když člověk odvede poslední třídu do šatny (učila jsem na prvním a pak i na druhém stupni), odstojí si všechny dozory, dojde si na studený oběd, co mu milostivě kuchařky schovaly, aby ho nemusel hltat o půl dvanáctá během sedmi minut za "běžného provozního hluku" (i když se děti v jídelně chovají slušně, je tam prostě řev), dojde si po šesti hodinách na záchod a sedne si ke studenému kafi, co si zalil o "velké" přestávce, ale pak musel jít řešit zracenou peněženku, díru ve stropě, rozbité výrobky z keramiky nebo něco podobného, je tak vyšťavený, že většinou jen sedí a tupě zírá, hučí mu v uších a nereaguje ani na světlo.pak se tak po půlhodině teprve sebere a je schopen něco dělat, ovšem musí to skloubit tak, aby si zvolil správný čas a nestál frontu na počítač, tiskárnu nebo kopírku (ano, je to smutné, ale jednak nejsou prostě peníze, a když jsou a škola dopřeje učitelům alespoň jeden počítač do kabinetu (pochopitelně ten vyřazený z PC učebny, děti mají k dispozici ty novější), tiskárna je stále jen jedna pro všechny učitele (kromě vedení), asi aby bylo pod kontrolou, co si kdo tiskne, a běda, když spotřebuje moc barvy!!!). Takže když si vystojíte všechny fronty, půlku sešitů a písemek zvládnete a druhou si stejně nesete domů, mrknete, molik toho zítra zase suplujete místo spásných "okýnek", kdy je čas dojít si v klidu na záchod, vypít to kafe nebo si dokonce něco nadehnat, vyšlapete několikatery schody a můžete jít domů: Chlap přijde domů, nahlásí,že je unaven a padne. Ženská to vezma přes obchod, musí vymyslet, co uvaří, přijde domů, uvaří, uklidí, stoupne si k žehlicímu prknu (po celodenním stání ve škole ideální relaxace) a už může opravovat zbylé sešity, chystat zítřejší hodiny, připravovatt se na výchovné řízení s rodiči, výchovným poradcem nebo psychologem, vymýšlet strategii, jak zatočit s šikanou ve třídě atd. atd. To tedy jen v případě, že nemá vlastní děti....Odměnou je pak dobrý pocit, pokud zjistí, že se ty děti od vás opravdu něco naučila, že vaše práce nebyla marná. To se bouhužel dostavuje jen takv deseti procentech, jinak má člověk většinou v červnu pocit, že toho děcka umí míň než v září, ale to potvrdí i ti nejzkušenější učitelé.V devadesáti procentech získáet dojem, že se snažíte úplně zbytečně, protože si to nezapamatují, ať do do nich hučíte horem spodem, že je to nebaví, ať se snažíte, jak chcete, navíc jsou nevychovaní, sprostí, neváží si ani vlastní práce, natož cizí. (no vážně, moji žáci klidně schválně rozbili výrobky, se kterými se tři týdny pachtili, když jsem jim je donesla hotové, vypálené v keramické peci..to jsem málem brečela, je to normální?)
Raději jem otěhotněla, abych zkušeností s dětmi vlastními získala patřičný nadhled, abych to tak neprožívala. Sice jsem z rozčilování se, běhání každou hodinu tří pater po schodech málem potratila, na rizikovém těhotenství jsme si pak báječně odpočinula (čekal mě den plný suplování v nejodpornějších třídách, dozor, porada a rodičák, a místo toho jsem jela rovnou do nemocnice, ležela jsem pak s nohama nahoře a říkala si, teď mají poradu, teď rodičák, a já si tady tak nádherně lenoším :))
Teď se potácím mezi tím, zda jít zase učit, nebo se věnovat něčemu jinému. Představa dětí, domácnosti i učení mi připadá nerealizovatelná, něco se musí ošidit, dělat to naplno nejde. Vlastní rodinu zanedbávat nechci, ve špíně taky nechci shnít, takže zbývá šidit školu, Jde to? Nejde!!Svědomí by mi to nedovolilo. Že já neposlechla a nešla studovat nějakou vysokou, jak mi říkal tatínek!
Přesto mě učení moc a moc bavilo a dodnes spolupracuji s pěveckým sborem, ještě pořád mě práce s dětmi láká. Ovšem vyděla se na tom opravdu nedá! Po třech letech jsem měla 12 tisíc hrubého!! teď je to teda o něco lepší, ale zase skrouhli osobní příplatky, takže o moc víc to na začátku není.
Ještě ses ptal, koli ti zabere příprava - no, pokud to děláš poctivě, tak zezačátku, než získáš praxi, každou vyučovací hodinu připravuješ taky tak tu hodinu, někdy míň, někdy víc, podle předmětu a činnosti. Musíš promýšloet, co budeš učit, jak, co si děti z hodiny odnesou, co jim dáš za úkol, aby to mělo návaznost a nebylo to naplano, promýšlíš otázky, které jim položíš, činnost, kterou zvolíš, jestli si to budou hledat sami a jak a kde, jestli budou ve skupinách a jakých, co budou mít v sešitě, jestli to nejde nějak propojit s aktuální situací...a tak dále a tak dále. To všechno se ti samozřejmě honí hlavou při chůzi, při vaření, při jídle, v noci..takže pracuješ vlastně neustále, takže fakt miluju ty řeči, že máme nejvíc volného času! Jo, ale v hlavě nemáš nikdy čisto!
Pokud teda nemáš pocit, že je to tvé poslání, ještě si to rozmysli!Školu si udělej, s titulem jde všechno snáz..i když...někde tě nevezmou právě kvůli titulu, nemůžeš mít třena VŠ titul, když ho mistr nemá..ale to je jiná kapitola)
Já basi zase půjdu učit, protože mě to opravdu baví, ale něvím, jestli to budu fyzicky zvládat. To se uvidí.
Hodně zdaru!!