Otcovské fejetony: Porucha

Prozradím, že série svátečních dnů byla pestrá. Prošel jsem si přeplněným hypermarketem, nakoupil čokoládové zajíčky, poslechnul si inspirativní velkopáteční kázání v evangelickém kostele, navštívil příbuzné, donesl květiny na hřbitovy, přejedl se pečeným i sladkým, vychutnal si výlet s manželkou a dětmi.

Počasí bylo v podvečer natolik příjemné, že jsem z hlavní silnice mezi Kolínem a Prahou zabočil do černoskosteleckých lesů, abychom se pokochali pohledem na vzkvétající obce a probouzející se přírodu. Všude cyklisté, zahrádkáři, chalupáři a sem tam nějaký šofér, kterého štve, že přes vesnici jezdíme zásadně padesátkou (když jsou ale Velikonoce, cítím silnou naději, že časem tenhle nešvar zmizí).

Zautomatizovaným pohybem nohy a ruky zpomaluji našeho deset let starého Favorita, blíží se totiž další vesnice. Jenže se děje něco nepředvídatelného - stroj odmítá poslušnost, nemohu přeřadit, páka mi zůstala v ruce - vyhozena z kloubu, ještěže brzdy spolehlivě fungují. Takovou poruchu jsem nezažil. Je to ještě lepší než zadřená brdová destička. Stačí pohled pod auto a je to jasné: utrhlo se řadicí táhlo. Tyč, která ještě před chvílí fungovala jako spolehlivá součást převodového systému, teď leží jako raněné zvíře. „Čumák“ zabodnutý do asfaltu. Technická beznaděj.

Únava materiálu? Nekvalitní silnice v černých lesích? Necitlivý řidič? Osud? Zkouška? Jde mi toho hlavou víc a starší dcera se ptá, jestli stihneme Večerníček. Její mladší sestřička pro změnu žádá, abychom jeli domů. Nic z toho se nedá slíbit. Co je platné, že k domovním vratům je to pouhých deset kilometrů. Možná by stačil šroub, ten ale nemáme. Navíc jsme se dobře oblékli, je přece svátek, takže válení pod autem nepřípustné. Všichni známí, kterým bychom mohli zatelefonovat jako odtahové službě, jsou zrovna někde na výletě. Hloupá situace. A do Večerníčku sotva hodina...

Zatímco čučím na urvanou tyč, manželka volá první technickou pomoc. Bohužel to nejde tak hladce, jak by člověk čekal. Operátor říká, že nejsme pojištěni tam, kde má jejich firma podepsanou smlouvu o spolupráci. Je to složité a ještě složitější. Počítám peníze - oprava, odtah, možná taxík...

Kolem projíždějí automobily se stejně spokojeným výletníky, ke kterým jsem se také počítal - než mi zůstala řadicí páka v ruce. Nikdo nezastavuje, nikdo se na nic neptá. Svět je plný egoistů, vítězí lhostejnost, kdekdo hraje pouze na sebe, to nejsou fráze a mediální kecy, je to tak! Skoro zapomínám na tu naději, co přišla s Velikonocemi. Holčičky jsou netrpělivé: „Tatííí! A stihneme makovou panenku? Mamííí, já mám hloznej hlad!“

Když už to vypadá, že k nám konečně vyrazí první pomoc, pro kterou si připravuji všechny peníze, objeví se za mými zády asi třicetiletý muž. Usmívá se a říká, abychom to zrušili. „To nic, to chce jeden šroub. Nasedněte si,“ ukazuje na vínového Favorita, „mám tady kousek kamaráda, pomůže vám.“

Ten chlapík je zvláštní, jakoby nebyl odtud. Ale dá se mu veřit. Nasedám tedy a za tři minuty už mluvím s dalším mužem, automechanikem, kterého ten první vytáhnul z velikonoční rodinné pohody. „Jasně, zkusíme to, počkejte, jen se převlíknu.“ Za pět minut vychází v montérkách, v ruce má hever a bedýnku s nářadím. Nevěřím, že je něco takového možné - v zemi, kde mají řemeslníci tak špatnou pověst.

Netrvá to ani patnáct minut a porucha našeho auta je odstraněna. „To nechte, byla to maličkost,“ brání se automechanik, když mu podávám bankovku. Nakonec si ji nechá vnutit, ale tváří se skoro provinile. Jsem z toho zaskočen. Představte si, že v Česku žijí automechanici, kteří se v neděli v podvečer (o Velikonocích!) převléknou do montérek a úplně cizí rodince opraví auto a nic si za to neřeknou.

Uháníme domů, řazení funguje skvěle, Večerníčka jsme prošvihli a já se nemohu zbavit pocitu, že minimálně ten první, na jehož jméno jsem se nestačil zeptat, byl anděl. Ten druhý se mimochodem jmenuje Pavel Hájek a tuhle příhodu jsme si prožili v obci Škvorec (Praha-východ).

Pokud máte rádi film Nebe nad Berlínem, chápete mě jistě stoprocentně!