Sladké a nevinné "poprvé"

Bylo mi dvanáct let a trávila jsem tehdy s matkou, sestrou, matčinou úděsnou kamarádkou a jejím synem a tuším ještě synovcem dovolenou na Vranově. Šlo o podnikovou dovolenou. Nebylo to tak odporné jako ve filmech s Gustavem Andělem, od padesátých let přece jen odborářské snahy po utužování družnosti v kolektivu polevily, ale hrozné to bylo i tak. Zotavovna ROH, stravování na bázi školní jídelny, a především nuda, nuda, nuda. Jeden výlet na hrad, jedna projížďka loďkou, a pak už jen válení se na špinavém břehu přehrady a koupání ve špinavé vodě. Tento způsob relaxace z duše nenávidím.

Jedinou záchranou bylo vyhledat podobně postižené mládežníky a trávit volný čas po jejich boku. Nebylo příliš na výběr, a tak jsem začala kamarádit s jedinými dvěma přítomnými děvčaty, kterým nebylo sedm. Už si nepamatuji jejich jména, jen vím, že jedno bylo z Liberce a druhé dostalo menzes v devíti letech (aspoň nám to vyprávělo). Scházely jsme se na houpačkách za zotavovnou a plkaly, protože nám nic jiného nezbývalo.

Jednoho dne se v okolí houpaček objevil mládenec, doprovázený mladším kamarádem. Choval se velmi frajersky a hovořil slovensky. Děvče z Liberce se do něj zahledělo a on do něj zřejmě taky, protože všechny následné schůzky probíhaly podle stejného scénáře:

1. Sedíme na houpačkách
2. Za okamžik se objeví chlapci.
3. Slovenský chalan ledabyle vypouští žvýkačkovou bublinu.
4. Chichotání.
5. Narážky.

Nebavilo mne to, ale co už zbývalo jiného. Pořád to bylo lepší než sledovat tuk, lezoucí z plavek rekreantek, nebo určovat v lese stopy zvířat.

Slovenský chlapec očividně flirtoval s onou dívkou z Liberce, měla světlé vlnité vlasy, modré oči a na rozdíl ode mne už i prsa, což je pro pubertální flirt takořka rozhodující. To zbývající děvče mělo asi patnáct kilo nadváhu a já jsem nebyla extra krasavice nikdy, a tak jsme v této hře pouze statovaly. Tedy, myslela jsem si to.

Hoch Radek a děvče, jehož jméno si nemůžu za živého boha vybavit (Marcela?), se oddávali jen nevinnému slovnímu laškování, možná proto, že jsme my zbylé stále byly na dostřel a kromě nás ještě osmiletý kluk, kterého Radek pořád tahal s sebou, ačkoli to nebyl jeho bratr. Po pravdě řečeno, nebavilo mne jejich tokání ani komentovat; většinu času jsem trávila houpáním na houpačce a urputným žvýkáním mentolového Sevaku. Ale stejně jako v případě karbanu se karta obrací až po půlnoci, těsně před koncem mého pobytu ve vojenské zotavovně přišla radikální a nečekaná změna.

Poslední večer před odjezdem jsme se my mládežníci dohodli, že se naposledy sejdeme a poklábosíme. Byl to samozřejmě nesmysl, neklábosili jsme nikdy předtím (historku o předčasném příchodu menstruačního cyklu pomíjím), nebylo také o čem. Někdy po osmé večer jsem se nerušeně odebrala na místo schůzky, matka už dávno klimbala u filmu s Belmondem, takže se celá akce obešla bez nemístných poznámek, ale ke svému údivu jsem zde nenašla ani jedno děvče a dokonce ani toho osmiletého mládence. Jediná temná silueta, která podupávala poblíž pískoviště, byl Radek.

Chtěla jsem se otočit na podpatku a vrátit se k televizní obrazovce - filmy s Belmondem nebyly ve srovnání s běžným totalitním programem zase tak špatné - ale dříve, než jsem tak mohla učinit, všiml si Radek mé maličkosti a bez váhání zamířil mým směrem.

Bylo už šero, a tak jsem spoléhala na to, že při bližší rekognoskaci terénu zjistí svůj omyl a hbitě se se mnou rozžehná. Ach, jak krutě jsem se zmýlila!

Radek předstíral, že mne rád vidí, a já v rozpacích začala vyprávět něco o tom, že už zase bude škola a jaká je to otrava.

"Kto vlastně vynašiel povinnú školnú dochádzku?" opýtal sa Radek, ačkoli ho to ve skutečnosti nemohlo vůbec zajímat. Neklame-li mne paměť, jeho předešlé samostatné slovní projevy spočívaly ve výčtu dosažených dvojek a trojek z chování a nejbrilantnější pointou bylo vyprávění o tom, jak s nějakými dalšími chuligány zdemolovali na odstavném parkovišti autobus.

"Marie Terezie," řekla jsem, lehce znechucena mírou jeho historického analfabetismu.

"Pekná piča, nie?" odvětil bodře.

Nuceně jsem se zasmála.

Chvíli jsme ještě - víceméně ve větách holých - probírali školní prudu, a pak nastalo trapné a husté ticho. Tak husté, že by v něm stála lžíce.

Na krajinu padla tma a já zachytila někde poblíž mne krátký záblesk v Radkových očích.

"Janka, nenahneváš sa, keď ti niečo poviem?" pronesl po několika nekonečných minutách slovního vakua.

Mluvil divným dutým hlasem, což mne trochu zneklidnilo. Ne nadlouho; usoudila jsem, že bez jakýchkoli následků na mé psýše snesu i lakonické sdělení, že jsem piča ako Maria Terézia.

"Jasně že ne... proč bych měla?"

Radek několikrát hlasitě polkl a pak řekl tu nejneočekávanější větu, kterou vůbec mohl vypustit z úst.

"Mám ťa rád."

Kdyby mne v ten moment informoval o tom, že se narodil na planetě Uran a dýchá žábrami, nemohlo mne to šokovat víc.

Nevěděla jsem, co na to mám říct a jestli se v takové situaci vůbec něco říká. Jasno jsem měla jedině v tom, že já ho ráda rozhodně nemám.

Mlčela jsem asi příliš dlouho. Radek se zřejmě domníval, že jsem strnula v blaženém očekávání a přistoupil ještě o něco blíž, i když byl už tak dost blízko, aspoň na můj vkus.

Bez varování přiblížil svůj obličej k mému a já ucítila něco strašně nepříjemného, měkkého a slizkého. Ani mi nedal šanci vyplivnout žvejkačku.

Když konečně oddálil svá ústa od mých, seznala jsem, že je mi dost špatně od žaludku a že by bylo nejlépe hezky po anglicku zmizet. Radek mne nechtěl pustit, nejspíš se mu ty vlhké aktivity líbily, a tak jsem se začala mocně vymlouvat na film s Belmondem, který už ve skutečnosti dávno skončil. Nakonec rezignoval a na rozloučenou mi věnoval svou adresu - bylo mi hloupé nedat mu na oplátku svoji, ale v duchu jsem se modlila, aby ji ztratil dřív, než dorazí do recepce v zotavovně.

Zbytek večera jsem strávila dílem na toaletě a dílem neklidnými sny, v nichž mne pronásledovaly obří pysky, ze kterých kanuly sliny velké jako čtyřpatrový dům a volaly na mne "Bozkaj ma, bozkaj ma!". Probudila jsem se hrůzou asi ve čtyři ráno a po zbytek noci si raději v koupelně četla Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy.

Okamžitě po návratu domů jsem na celou tu prekérní situaci zapomněla. Do Bratislavy bylo daleko, takže za mnou hoch nemohl jen tak mýrnyx týrnyx přijet na fichtlu ke škole a kromě toho jsem předpokládala, že bude shledávat zábavnějším demolici dalších prostředků městské hromadné dopravy, než milostné toužení po nějaké vzdálené dvanáctileté Češce.

Radek mi ovšem nedal příležitost zapomenout nadlouho. Asi za týden jsem objevila ve schránce dopis s bratislavským razítkem, obsahující čínský dopisní papír s kytičkou a nějakým textem, jahodovou žvýkačku a šňůrku korálků. Text dopisu jsem prolétla jen zběžně, protože při vzpomínce na vlhkostní poměry v mých ústech v přímé konfrontaci s Radkovým jazykem se mi opět udělalo nevolno, korálky jsem věnovala mladší sestře a žvýkačku sežvýkala. Byla trochu vyschlá, asi tou dlouhou cestou z Bratislavy, ale lepší suchá žvýkačka v puse než balíček tuzexových Donaldů na střeše. Obálku i s dopisem jsem ukryla mezi balík starých novin v komoře, kde byla v relativním bezpečí. Kdo by se také probíral Rudým Právem z loňského roku. Při nejbližší sběrové akci jsem celý balík odnesla do školy, nahlásila sběrovému referentovi pět odevzdaných kilogramů a tím jsem celou věc považovala za skončenou.

Radek, nedočkav se mé odpovědi, na další pokusy o písemný kontakt rezignoval. Já ale ještě půl roku poté pročítala se zájmem Černou kroniku, jestli v ní náhodou nenajdu noticku o tom, jak si v lásce zklamaný pubescent R. S. vybíjel svou agresivitu na odstavené Karose v bratislavském depu.