Sebepoškozování je úmyslné ubližování vlastnímu tělu, bez cíle zemřít.
Sebepoškozování se však může vymknout z kontroly a být život ohrožující. Jedná se o dysfunkční a rizikový způsob zvládání náročných situací.
Pokud si dítě dlouhodobě ubližuje, je to především signál, že se v něm něco děje, má nějaké trápení, něco mu chybí. Velmi často je to dlouhodobý stres dítěte (rozvodové spory, domácí násilí, vyhrocené konflikty mezi dítětem a rodiči v pubertě), k sebepoškozování sahají také dětí traumatizované (týrané nebo zneužívané).
Dospělí velmi často na sebepoškozování reagují strachem, zlobí se na dítě, mají tendenci je hlídat a sebepoškozující chování zakázat, nebo dokonce trestat. To však vede k ještě většímu napětí dítěte, které reaguje uzavřeností a odmítáním jakékoliv pomoci. Pokud však nejde u dítěte o pouhý experiment, bude potřebovat adekvátní terapeutickou péči.
Původním cílem je zpravidla najít úlevu, překrýt psychickou bolest bolestí fyzickou. Postupně se vytváří závislost. Sebepoškozování probíhá skrytě, dítě se za sebepoškozování může stydět, začíná problém vnímat jako své opakované selhání, jeho napětí roste a v důsledku toho hledá tímto způsobem úlevu stále častěji. Pokračuje to takto v bludném kruhu:
Spouštěč -> silné pocity napětí, úzkosti a depresivní nálady -> myšlenky na akt sebepoškození -> snaha odvrátit toto jednání -> sebepoškozující akt -> uvolnění tenze, někdy nával pocitů viny a studu.
V tomto ohledu je sebepoškozování návykové chování, které je velmi náročné překonat pouze „pevnou vůlí”. Také to znamená, že se může frekvence a závažnost sebepoškozování zhoršovat.
Na Rodičovskou linku volá otec, kterého kontaktovali vedoucí z tábora, kde je jeho dcera. Dozvěděl se od nich, že se jim jeho dcera svěřila, že se sebepoškozuje. Je to pro něj šok, má o ni strach. Nevěděl, že se s ni něco děje, nikdy se s tím nesetkal a rád by se poradil, jak s dcerou komunikovat a jak jí pomoci.
Těhotenství |
Dítě |