Moje dítě se sebepoškozuje

Sebepoškozování se však může vymknout z kontroly a být život ohrožující. Jedná se o dysfunkční a rizikový způsob zvládání náročných situací.

Pokud si dítě dlouhodobě ubližuje, je to především signál, že se v něm něco děje, má nějaké trápení, něco mu chybí. Velmi často je to dlouhodobý stres dítěte (rozvodové spory, domácí násilí, vyhrocené konflikty mezi dítětem a rodiči v pubertě), k sebepoškozování sahají také dětí traumatizované (týrané nebo zneužívané).

Dospělí velmi často na sebepoškozování reagují strachem, zlobí se na dítě, mají tendenci je hlídat a sebepoškozující chování zakázat, nebo dokonce trestat. To však vede k ještě většímu napětí dítěte, které reaguje uzavřeností a odmítáním jakékoliv pomoci. Pokud však nejde u dítěte o pouhý experiment, bude potřebovat adekvátní terapeutickou péči.

Původním cílem je zpravidla najít úlevu, překrýt psychickou bolest bolestí fyzickou. Postupně se vytváří závislost. Sebepoškozování probíhá skrytě, dítě se za sebepoškozování může stydět, začíná problém vnímat jako své opakované selhání, jeho napětí roste a v důsledku toho hledá tímto způsobem úlevu stále častěji. Pokračuje to takto v bludném kruhu:

Spouštěč -> silné pocity napětí, úzkosti a depresivní nálady -> myšlenky na akt sebepoškození -> snaha odvrátit toto jednání -> sebepoškozující akt -> uvolnění tenze, někdy nával pocitů viny a studu.

V tomto ohledu je sebepoškozování návykové chování, které je velmi náročné překonat pouze „pevnou vůlí”. Také to znamená, že se může frekvence a závažnost sebepoškozování zhoršovat.

Jak poznat, že se dítě sebepoškozuje

• Má opakovaně nevysvětlitelné řezné rány, modřiny.
• Může mít obvázané ruce (náramky, hadříky), i v horku chodí zahalené, vyhýbá se společnému převlékání nebo sprchování.
• Svá zranění se snaží vysvětlit přirozeným způsobem, případné je bagatelizuje nebo o nich odmítá mluvit.

Doporučujeme

• I když máte dojem, že situace je alarmující, je důležité se na řešení připravit – jde nejspíš o dlouhodobý problém, kde rychlý a rázný zásah může být kontraproduktivní.
• K rozhovoru s dítětem přistupujte v klidu, bez výčitek a odsuzování, dejte pochopení jeho studu.
• Zjistěte dotazováním míru závažnosti a případné závislosti (např. jak dlouho to trvá, jak často to dělá, dítě mluví o tom, že sebepoškozování je jediný způsob, který mu přínáší úlevu)
• Nenuťte je ke slibu, že s tím hned přestane, vytvořte raději spolu krizový plán či vymýšlejte spolu možnosti, jak v tu chvíli ventilovat napětí jiným způsobem.
• Nabídněte dítěti možnost kontaktovat Linku bezpečí, kde se sebepoškozováním odborně pracují – pomáhají dětem zvládat potřebu se zranit a nabízejí i jiné, zdravější způsoby jak napětí ventilovat, umí dítěti srozumitelně vysvětlit, jak je důležité vyhledat pomoc.
• Nalezněte pro své dítě odbornou pomoc psychoterapeuta, se kterým se mohou zaměřit na příčiny vzniku potíží.