Otcovské fejetony: V českém kempu (aktualizováno)

Netuším, jakým způsobem si vybíráte místa pro dovolenou. Co vím, tak rozumní lidé většinou dají na doporučení někoho známého. To u nás doma preferujeme metodu zapíchnutého prstu do mapy! Jelikož náhodný výběr v posledních letech nezklamal, dali jsme mu přednost i letos. Stačilo zabrouzdat po síti, přečíst několik desítek nabídek, prohlédnout fotografie. Když člověk narazí na kemp v blízkosti Českého Švýcarska, opravdu není co řešit.

Hned jsem si představoval tu objednanou chatku, kde není klimatizace ani televize. Ten klid v romantickém prostředí. Čistý vzduch, lesy, vodu, společné sprchy i toalety. Moc jsem se těšil, že tam potkáme podobně naladěné lidi a že po letech uvidím zpívajícího kytaristu u ohně. To budou večery, zatímco přes den si užijeme koupaní.

Dva dny před odjezdem jsme se rozhodli prozkoumat kvalitu vod v blízkosti kempu. Na příslušné hygienické správě pravili, že rybník, na který se informujeme, sice existuje, ale o aktuálním stavu tekutiny se nic neví. Na odebírání vzorků a jejich zkoumání totiž nejsou peníze.

Když jsme dorazili do kempu, prohlásila jedna z jeho zaměstnankyň, že v okolí je příležitostí ke koupání sice hodně, ale pro nás s malými dětmi by doporučovala spíš umělé bazény. Skvělý nápad, říkal jsem si. Což se tak vrátit do Prahy? A nebo zajet do Liberce, kde mají akvapark?

Ještě ten den navečer jsme vyrazili k nejbližšímu rybníku. Nekoupat, jen se na něj kouknout. Měl zelenou hladinu a Karolínka (3,5) se pořád vyptávala, co jsou to sinice, o kterých se s maminkou bavíme. Eliška (1,5) se zase nemohla odtrhnout od rybářů, kteří nahazovali a nahazovali, ale nic nevytáhli. Kousek od nich se v písku válely nedopalky, kelímky a spodní prádlo odložené možná před čtvrt rokem.

Blížil se večer a já napínal uši, jestli ke mně nedolétnou nějaké melodie. Kdepak. Namísto toho se ze stánků podél vody ozývali moderátoři regionálního rádia. Hukot jako na Matějské pouti.

Říkal jsem si, že třeba u nás to bude jinak. S manželkou jsme si plánovali, jak kolem osmé uspíme dcerky a pak si budeme vychutnávat atmosféru večerního kempu. Že to nebude tak snadné, naznačovaly kyselé obličeje „sousedů“ ve vedlejší chatce. Pan Homolka, jak jsem přezdíval obtloustlému šedesátníkovi, zrovna luštil svou třicátou křížovku a ujišťoval manželku, že je půjde srovnat, jestli s tím zase začnou. Koho vlastně myslí, to jsme zjistili později.

Dobrou polovinu chatek totiž obýval jakýsi oddíl puberťáků z východního Německa. A rozjívení mládežníci neměli kytary, na které by hráli u ohýnku písně o sluníčku a modrém nebi. Po večeři zapnuli přehrávače, takže namísto trampských písní jsme poslouchali germánský rap, grunge, hardcore a jiné syrovější styly. Zážitek umocňovala kvalita miniaparatur, které vydávaly chrčivé zvuky. Drsnou hudební kulisu obohacovaly výkřiky kluků a holek. Ti pobíhali mezi chatkami, zapalovali si cigára a popíjeli rychlé špunty. Vypadalo to jako páření nanečisto.

Vznikla situace, ve které jsem se usvědčil, že nejsem zase takový liberál, za jakého jsem se doposud považoval. Ta každodenní „párty“ mě štvala stejně jako souseda Homolku. Naštěstí se nám podařilo obě dcerky uspat, byly totiž unavené z procházek po skalních a lesních stezkách, které jsme absolvovali přes den.

Otravný hukot mě přivedl k myšlence, že v kempech by se mělo potkávat osazenstvo, které má k sobě blízko. Mixáž „pionýrů“, mrzutých důchodců a rodin s malými dětmi je asi tou nejméně šťastnou variantou. Zkrátka: svůj k svému. Jak to ale zařídit?

Čtvrtý večer se německý rap stal natolik nesnesitelným, že se manželka rozhodla vykročit k chatce vedoucích. Ti na její anglickou prosbu (ve 20.50), zda by kvůli dětem nemohli ubrat, reagovali německým sdělení, že večerka se již blíží. A tak se poprvé stalo, že ve dvaadvacet hodin byl konečně klid a mír.

Myslím, že to potěšilo i pana Homolku, který se konečně dobře vyspal. Druhý den ráno u snídaně „labužnicky“ srkal čaj, cpal se měkkým salámem a podle řečí se s chotí (která pořád něco pletla) a unuděným desetiletým vnukem chystal k blízkému rybníku, na jehož laboratorní sledování údajně nejsou peníze.