| Domča+pupík |
 |
(19.9.2006 14:25:53)
Přidávám svou zkušenost a možná někdy napíšu i víc, jako Irena. Třeba to uleví duši, která se asi nikdy nedá vyléčit.
Táta pil, byl nemocný, máma vše snášela, nadávky, nad bitím otcem zavírala oči, pak se i sama přidala na jeho stranu. Rozeštvali mne a mou sestru a tak jedna byla na straně mámy a druhá na straně otce. Když na mne a mámu šel otec se sekyrou, musely jsme utéct z domu. Několik měsíců jsem vstávala do školy v půl páté - dojížděla jsem. Máma podala trestní oznámení, pak se otec moc omlouval a máma ho vzala zpátky. Vrátila se, já jsem to odmítla, ale dlouho u cizích lidí být nemůžete.... Jednou mě zmlátil salámem a skončila jsem na pohotovosti - neudělala jsem mu včas jídlo. Tam máma nahlásila, že jsem si to udělala ve škole o tělocviku. O slovním teroru, krávy, kurvy, svině....ani nemluvím. Bití hadící ani nepočítám. V 16 letech, když jsme se po celodenní brigádě v masokombinátu vracely domů, čekal nás další řev a vyhrožování. Tentokrát jsem řekla dost a pak už jsme putovali do dětského domova. Jen bych tu "nadzvihla" práci dětské psychiatričky, která nás přemlouvala (po rozhovoru s naší milovanou maminkou) k návratu domů slovy, že jestli se nevrátíme, že skončíme v Praze jako zametačky ulic. V děcáku jsme dodělaly obě střední školu, já čtyřkařka dokonce vyšla s vyznamenáním. A to jsem byla blbá kráva, která měla jít na učňák, protože na víc přece nemám. Dodnes mám sebevědomí na bodu mrazu. Celou dobu, co jsme tam byly, nás nekontaktovali, neposlali lístek k narozeninám, k Vánocům. Byly jsme zlobivé holky v pubertě a chovaly jsme se špatně. Máma si dodnes myslí a říká, že se nic nestalo. Že doma bylo vše v pořádku, že jsme nemusely jíst se sestrou plesnivý chleba, protože oni se stravovali v hospodě, že táta byl nemocný a tak jsme měli mít pochopení....
Táta zemřel před 5 lety, bylo mi to líto, protože to vypadalo, že poslední rok byl hodnější, ale stejně jsem se ho bála i jako dospělá. Máma dělá, že byla suprovou mámou a teď mě najednou objímá a mě je to nepříjemné.
|
| Jirina, 4 deti | •
|
(19.9.2006 15:05:43)
Je to strasne smutne. Je to o to horsi, ze k podobnym clankum o tyrani i sex.zneuzivani se vzdy hlasi tolik zen se svou osobni zkusenosti. Kdyz si predstavim, ze nekde kolem me se stale pravdepodobne toto deje a nikdo z blizkeho okoli nic nevi, je to hrozne.
|
| Airinie, 10/05, 7/07, // | 
|
(19.9.2006 16:02:01)
Ireno a všechny, které jste tu popsali svoje dětství, držím vám palce a hlavně se nebojte!!
Proti vám jsem zažila slabý odvárek, ale zážitky si sebou ponesu celý život. Když se máma v mých 15ti konečně odhodlala podat žádost o rozvod, začalo nám doma peklo.Bráchovi bylo jedenáct. Otec se rozhodl rozvod řešit přes děti, takže jsem se o své mamině dověděla, že je to kurva špinavá a horší věci, on sám o sobě prohlašoval, že mámu podváděl mimo jiné i s jejími kamarádkami. Nakonec jí začal mlátit. Před námi. Když jsem se odhodlala mámu bránit, dostala jsem taky. Běžně jsem se skládala ve škole. Začal mě mlátit taky. Asi nejhorší bylo, když máma psala s bráchou úkol, vřítil se tam otec a zmlátil jí tim bráchovym sešitem a nakonec jí plivl do obličeje. Další den mamina špatně chodila a měla moncla. Znásilnil jí a zbil. Bydleli jsme na vesnici, já jsem zavolala policajty. Ti dojeli asi za hodinu a pokecali si s tatínkem, jaká je máma hysterka a já puberťák...no, nebudu to prodlužovat. Jednoho krásného dne otec řekl, že bráchu vyzvedne ve škole. No, domů už nedorazili. Jen mámě poslal sms, že si bráchu odváží 300km daleko. Přihlásil ho tam do školy...domů už se nevrátil..
A nějaká pisatelka (nepamatuju si jméno) tu psala, že jí nikdo neuvěří. Má pravdu. Můj otec je na veřejnosti neuvěřitelně okouzlující a inteligentní muž všemi oblíben. Doma nechutnej tyran, despota s napoleonskym komplexem, manipulátor. A hlavně je zlej. Zlej člověk.Promiňte, že jsem se tu tak rozepsala...
|
| Petra, 2 malé děti | •
|
(19.9.2006 16:47:54)
Milá Ireno!
Je mi moc smutno když čtu něco takového.Já jsem nikdy nic takového neprožila a měla jsem hned slzy v očích.Do dalších let Vám přeji hodně, ale opravdu hodně LÁSKY a porozumění a štěstí pro Vaši rodinu.
|
|
|
|
| Jaja | •
|
(19.9.2006 23:41:34)
Ahoj, tak takhle to u nas nebgylo, ale stacil psychickej teror. To byl des. Chtela jsem jako 9tileta do decaku, ale bala jsem se ze me vrati zpatky. A zustat tam i potom by bylo hrozny. Kdyz dnes nekdy prijdu do toho jejich bytu sevre se mi zalludek a chce se mi zvracet. Ach jo jak muzou byt lidi tak hnusni navzajem. Nechci s nimi zadny kontakt ale manzel rika ze je to rodina, tak se s nima stykame. Jeste dnes me mrzi ze jsem nemela odvahu dojit az do toho decaku, ale oni by me vratili zpatky, to fakt ne. Sebevedomi mam nulovy, a tgak se v tom placam. Pracuju na sobe ale jde to ztuha.
|
| Lole + Anička 06 | •
|
(19.9.2006 23:50:17)
Moc se mi ůíí ten úposlední odstavec s těmi dětmi ,jak ležíte spolu v posteli...mě se to asi nevyplní..mám 2 měsíční holčičku,ale manžel nechce bydlet s námi, v paneláku.nechce se hnout od rodičů..prý tam má své zázemí..no jo ,ale já bych tam nevydržela a co byt,kde bydlím,čeká tu na něho"""Moc si važte těch mužů,co bydlí s vámi,nebo přišli bydlet s vámi!!a myslí to fakt upřímně..
|
| Micinka | •
|
(20.9.2006 0:33:32)
Ja jsem zase v tom decaku byla od malicka. Taky to doma asi bylo hrozny, otec pil, mama se lecila po psych. lecebnach. zajem veskerych pribuznych minimalni. Vlastne na popud jedne nasi tety jsme se mozna diky bohu do toho decaku dostali. Pamatuju si jenom to, ze jsem porad cekala kdy prijede mama a vezme me pryc. kazdy navstevni den byl desnej a to zklamani, ze mama za mnou nebyla. Jen samy sliby. Asi to fakt neslo. Taky si dost dobre pamatuju, ze jsem kazde jidlo vyzvracela a ze se tam k nam taky zrovna moc pekne nechovali. Ja jsem mela stesti, byla jsem oblibena, chudinka co ma nemocnou mamu, ale jine deti nam byly opustene a cikani, a tem tam rikali cigy. Taky obcas litaly facky. Dneska uz je ale jina doba a ty vychovatelky se prostridaly, nektere uz nezijou a co by si na nich kdo vzal, prece vychovavaly "statni" deti za mizerny penize... S nikym z toho decaku se nestykam, chci zaopomenout, ale obcas se z doslechu dozvim o dalsich osudech deti, ktere jsem znala. Nejsou to povetsinou zadne vesele pribehy.
Ted jsem uz dospela a mohla bych mit uz vlastni rodinu, ale nejak se do toho nehrnu. Nevim totiz vubec jak by mela rodina fungovat a mam hlavne taky strach mit nejakyho manzela, protoze mam hruzu z predstavy, ze by byl opilec a mlatil me nebo nase dite. Chci byt zodpoevedna a zatim si vubec neverim, ze bych to zvladla. Jak to vy mamky delate, ze si dokazete utvorit novou harmonickou a stastnou rodinu, kdyz jste vlastne v takove nevyrustaly a prinesly jste si do zivota takovy zazitky? Kde berete inspiraci a tu lasku, kterou vydavate, kdyz to vlastne neznate a treba ani nemate kde cerpat? Vsem preju uz jen same radosti a uplne zahojeni bolaveho srdicka.
|
| Jaja | •
|
(20.9.2006 9:12:53)
Ahoj, inspiraci pro harmonicky rodiny cerpam tady na rodine, vzdycky si prectu jak to delaj ostatni a pak to zkousim u sebe doma. TAky ale musim si davat velky pozor co rikam a jak se chovam, ted uz to jde, abych nesklouzla do tech pitomych neprijemnych stereotypu no a jeste jsem sla k psycholozce aspon se z toho vykecat u odbornika a brat si jejich rady. Ja jsem ten decak strasne chtela, opustena a sama jsem byla i v rodine, jidlo a teror jsem tam mela, takze jaj jsem si to predstavovala jako skolu v prirode, spoustu deti, vychovatelky a dobry jidlol, kde by me nikdo nebuzeroval kazdej den u jidla a nenahanel mi strach, kd3e bych se mohla branit a rict ze mi nekde ublizil, a jeste by to nekdo vzal v potaz, jenze jsem vedela ze by me vratili zpatky a to by byl horor. Tak jsem tam byla do osmnacti. Ty se mas ze se s nima rodinou nemusis stykat, manzel se s nima stykat chce, tak ja kvuli tomu chodim k psychologovi, vzdycky kdych vim ze se jim, sourozencum nedari dobre, tak me to strasne tesi. No to zni desne, ale zatim si musim asi stat, jo moje sebevedomi
|
| Petra | •
|
(20.9.2006 9:35:24)
Jájo, taky vím o čem se tu mluví, taky jako spousta z nás jsem chtěla zapomenout.
Jestli ti můžu říct svůj názor, přestań se s nimi stýkat. Jinak není možný najít rovnováhu a s tím vším se vyrovnat, věřím že máte krásné a milující manželství ale tvůj muž NEMÁ PRÁVO nutit tě stýkat se s někým, v jehož společnosti je ti zle. Nejde o to že je to rodina a tvoje krev, toho si i oni měli být vědomi zavčasu, nejsi povinná se na to ohlížet. Léta jsem se stýkala s otcem, mamka mi několikrát rozmluvila to abych mu napsala že už ho vídat nechci že mi ublížil (nevím kde jsem v sobě tehdy vzala tolik síly, opravdu bych to poslala). vídali jsme se jen jednou za měsíc, ale i tak jsem z toho byla několik dní hotová, to co v tobě ten člověk vůči sobě vypěstuje, nezmizí. Teprve když jsem dokázala posbírat sílu a říct mu že mě nikdy neměl rád, že mi ublížil (napsala jsem mu sms, to nesvědčí o tak velké síle jakou jsem chtěla, ale aspon něco) a že se s ním nechci stýkat, tak se mi ulevilo (mimochodem nenapsal "to není pravda, mám tě rád", ale "není pravda, že tě nemám rád" - což je v kontextu něco jiného). Necítím vůči němu žádnou zlobu, ale ani nic jinýho, prostě vůbec nic. Není důvod ctít otce svého pokud si úctu nezaslouží (otec je myšleno jako nějaký rodinný příslušník).
Hodila jsem nahoru mailíka pokud by sis o tom chtěla třeba popovídat.
Nevím jestli jsi svému muži řekla že ti ublížili, ale nedělej to co nechceš, je to tvoje zdraví, tvoje psychika a tvůj život, bez ohledu na to že oni jsou tvá krev, jsou prostě věci, na který se nazapomíná (i když bychom v sobě měli odpustit, abychom dokázali jít lépe dál).
|
| Lucka Cyroňová, miminko v bříšku:-) | •
|
(27.9.2006 15:50:05)
Jo, to je teda veliký kus pravdy, že nikdo, ani můj muž, nemá právo mě nutit dělat něco, v čem se necítím svobodně. Nenachat si od kohokoliv cokoliv diktovat je totiž pro mě začátek toho samého kolotoče, ze kterého jsem vystoupila. Je mi líto, že nás je tu tolik, kteří můžou o násilí mluvit z vlastní zkušenosti, a přesto se musím připojit.
Dětství jsem prožila relativně šťastné asi jen v době od 1. do šesti let. V jednom roce nás totiž opustil můj otec (jestli mu tak mám říkat) a v šesti přišel otčím. Myslím, že bylo moc dobré, že maminka od svého prvního muže utekla, protože staršího bráchu málem prohodil oknem 11. patra (jako dvouletého), mamču mlátil, žezal, trávil plynem a znásilňoval. Našla si jiného, bohužel ten začal jako malou holčičku przměnu zneužívat a týrat mě. Tvářil se navenek jako nejlepší otec, až si získal její důvěru a ona klidně chodila na noční. O tom bití jí řekla až moje dětská lékařka, které se podlitiny pokrývající většinu povrchu těla nechtěly líbit. Maminka mě ani nekoupala, tak na to nemohla přijít a já jsem měla strach, že by to bylo ještě horší, kdybych se svěřila. Dospělým jsem nevěřila. Později, asi ve dvanácti, se to už nedalo vydržet a pokusila jsem se o sebevraždu. Nevyvedla se. Týrání pokračovalo. Než jsem poznala manžela. Doslova mě odtud vysvobodil. Rodiče mně vydědili a na svatbu mi přijeli jenom vynadat. Můžu říct, že po všech psychiatrech, antidepresivech a terapiích mi nejvíc pomohla kniha Clarissy Pinkoly Estés: Ženy, které běhaly s vlky. Kde popisuje nespoutanou podstatu ženské povahy a její návrat k vnitřní svobodě. Fakt moc doporučuju a přeju hodně štěstí na další cestě životem všem obětem domácího násilí! Lu
|
| Lynn, dvě děti | •
|
(27.9.2006 18:16:53)
Z tvého příspěvku je mi velmi úzko, protože jsi týrání musela čelit úplně sama. Přeji Tobě a podobně postiženým ženám hodně síly v dalším životě, pevné zdraví a jen samé krásné věci. Měla jsem v dětství problémy s otcem kvůli častým scénám spojeným s jeho alkoholismem (k bití nedocházelo, jen sem tam facka mamince, jen se jím vyhrožovalo), ale čelila jsem tomu všemu pohromadě s maminkou, která jeho chování odsuzovala. Vůbec si neumím představit tvoji situaci, když si vzpomenu na to, jak bylo mnohdy úzko mně, jak jsem měla dlouhodobě poté snížené sebevědomí, a to mně nikdo netýral fyzicky a měla jsem podporu maminky a celé širší rodiny... Opravdu Ti přeji už jen samou pohodu a štěstí.
|
|
|
|
| no name | •
|
(20.9.2006 10:03:19)
Ano,Jajo, souhlasím s Petrou, jak píše, že manžel Tě nemůže nutit stýkat se s rodinou, když Ti z toho není dobře. Já když jsem po pobytu v DD začala občas za nimi jezdit, byla jsem z toho vždycky několik dní mimo. Měla jsem děsivé sny, bylo mi špatně od žaludku, klepaly se mi ruce. Teď tam jedu jen málokdy a jedině s manželem a máma mě furt nutí, abych zase přijela a prý třeba i sama. To nemůžu, jsem hned zase v pocitech té malé holky, které nikdo nepomohl, i když o tom všichni sousedi věděli. Ale neumím jí do očí říct, že nepřijedu, protože se tam necítím dobře. Nechápala by to, stejně jako to, že nám kdy ublížila..Takže opravdu, pokud Ti to není příjemné, neměj výčitky a raději tam nejezdi. Třeba jednou bude líp, ale myslím, že Ti to nepomůže tam jezdit ve chvíli, kdy Ti je pak ještě hůř. Držím Ti palce.
|
| Jaja | •
|
(20.9.2006 21:02:51)
Ahoj, no ono jde o to, ze oni si rozumi s myma detma, a z manzelovy strany rodice uz nemame, takze tak. Ja jsem se Vas taky chtela zeptat jestli s nima jeste mate kontakt nebo ne. Ono to jde lip kdyz chodim k psychologovi, da mi tipy jak se chovat, jak odpovidat, to zabira. Ale dnes jsem to malem orvala a tak jsem si rekla ze se na ten decak pujdu podivat, treba mi pomuze ze tam jako dojdu, i kdyz je mi fakt lito, ze to tenkrat neslo. Psycholog fakt zabira, manzelovi taky vzdycky rikam, ze me ty navstevy nervujou, on je z jinyho prostredi, takze oni maji jiny vztahy. Taky rika ze se na to mam vykvaknout, a ja jsem takova cita. Ale psycholog to jisti. Holky diky za reakce.
|
| no name | •
|
(21.9.2006 8:48:49)
já na návštěvy do DD chodím pořád. Dokonce občas přespávám u tety z DD. Takže i když už se tam neobjevuji často, vždycky se tam vracím ráda. A na rodzdíl od návštěv u mámy, tam se cítím jako doma. Manžel by se tam jednou chtěl jet podívat se mnou.
Můj manžel má rodiče, ale jsou dost zlí (nepřejí nám náš vztah - je podruhé ženatý), že už i manžel řekl, že jede raději k mé mámě, protože ta je alespoň milá. I když já samozřejmě celou věc vidím tak, že máma je milá vždycky na všechny.
A až jednou budeme mít děti, tak nevím, asi za mámou s nima jezdit budeme. Myslím, že babičkou bude máma lepší než matkou. Ale to prostředí mě bude stresovat vždycky, to se podle mě už vymazat nedá, jen ten pocit se možná trochu zmírní...léty.
Přeji Ti, aby jsi se s tím vyrovnávala. Hodně štěstí!
|
|
| Hela | •
|
(2.10.2006 18:12:40)
Jájo mohu se zeptat ?
Psycholožka doporučuje nebo schvaluje nebo co ? aby ses stýkala se svou rodinou i když ti to je nepříjemné. Neřekla ti, když nechcete nedělejte to ?
A proč ? Kvůli vám nebo rodině obecně nebo dětem, aby měli prarodiče ?
|
|
|
|
|
| vahalka | •
|
(22.9.2006 22:39:29)
Micinko,
mam slzy v ocich a nevim, jak presne Te navest. Ucit k lasce se nemusis, tu mas v sobe, vzdyt jsem to cetla z tveho pribehu. Vis, co je dobre a spatne a tak je to i ve vychove. Preji Ti, aby jsi nasla partnera, s kterym si budes prat mit deti a moznost vytvorit rodinku.
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)