| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Věděla jsem, že tohle se vydržet nedá

 Celkem 51 názorů.
 Nanyna, dcera 9let 


Ireno, 

(19.9.2006 9:15:27)
přeji Ti už jen pohodu a klid..., měla jsem slzy v očích. Neuvěřitelné!... Když byly mé 5 leté dceři 2 měsíce, odešla jsem od NĚHO, aby jsem jí ušetřila pravděpodobně podobnému "dětství", které jsi měla Ty.
Hodně štěstí a zdravé mimi:).
 Katka,Verunka 
  • 

hodně štěstí 

(19.9.2006 9:16:24)
Přeji Ti moc a moc štěstíčka do dalšího života. Nechápu Tvoji maminku, že neodešla kvůli Tobě. Nikdy bych nenechala své dcerce ublížit. Zažila jsem krátký vztah s násilníkem ještě jako bezdětná a vím, že takového partnera si nikdo nezaslouží, žádná žena , žádné děti.
 Insula 


Ireno,  

(19.9.2006 9:27:53)
to, co jste si prožila je hrozné, ale i tak jsem moc ráda, že tento příběh má po těch dlouhých letech utrpení, happy end. Moc vám to přeji. :-)
 IvanaJ 


Re: Ireno,  

(19.9.2006 9:42:45)
je to hrozné číst a představa, že jsi to všechno musela prožít je ještě horší. Máš můj obdiv ty i tví prarodiče nebýt jich nikdo neví jak by se tvůj život vyvíjel dál.

přeji ti v životě už jen štěstí, pevné zdraví, spokojenou a štastnou rodinu a spokojené mimi.

je moc dobře , že jsi našla sílu se o tuto zkušenost podělit možná tím pomůžeš jiným, které mají pocit, že není cesty ven.
 Dnes šťastná mamka, 3 měsíční holčička 
  • 

Re: Re: Ireno,  

(19.9.2006 10:09:40)
Ahoj Irenko,

po přečtení Tvého článku se mi vybavilo mé "dětství", které bylo stejné jako Tvé, ale já jsem byla i od toho jak jsem ho nazvala "zmetka" 6 let zneužívána. Od svých 11 let...
Nakonec to dopadlo tak, že co ho předčasně za dobré chování z vězení pustili, tak ho matka vzala k sobě zpátky a odpustila mu!!!!!!!!
Já teď mám už 6 let milujícího přítele a už 1 rok milujícího manžela, se kterým mám 3 měsíční holčičku a jsem šťastná, moc šťastná.
Jsem ráda, že se Ti poštěstilo najít si skvělého muže a že jsi moc spokojená :-)
 pěstounka 
  • 

Re: Re: Re: Ireno,  

(19.9.2006 10:46:26)
Mám to doma z druhé strany - naše pěstounská, dnes už téměř dospělá dcera vyrůstala v podobných podmínkách, a její matka vše vyřešila tím, že dítě "zapomněla" v nemocnici. Bohužel dcera stále nemůže matce odpustit, že ji odložila kvůli partnerovi a že dokonce s tímto násilnickým partnerem-alkoholikem dodnes žije. Sama si našla partnera velmi podobného ražení, což mi přijde úplně nepochopitelné.
 Irena 
  • 

Re: Re: Re: Ireno,  

(3.10.2006 17:19:59)
Ahoj stastna maminko...je mi lito, kdyz slysim, ze nekdo byl na tom stejne, nebo hure, nezli ja. Take ti preji hodne stesti..myslim, ze by si rodice meli uvedomovat, ze vse, co delaji se promitne do zivota jejich deti.
Mej se krasne v zivote a na to, ze tva mamka vzala zpet nekoho, kdo ti tak ublizoval radeji nemyslet, je to hrozna vec.
 Kája (3děti) 
  • 

právo dítěte 

(19.9.2006 12:39:24)
Hrozně by mne zajímalo, jestli prarodiče skutečně nemají právo ohlásit týrání dítěte, nebo byly ti policisté tak tupí.

Jak to je ve skutečnosti? Když třeba tuším, že sousedovic Pepíček je terorizován tatínkem, co mám udělat?
 Silly 
  • 

Re: právo dítěte 

(19.9.2006 13:24:24)
Po přečtení tvého článku a i toho na jehož základě jsi svůj napsala mě také není nejlíp. Můj příběh se podobá spíš tomu červnovému-vlastní otec bil a vydíral mou mámu, mě se nikdy nedotkl,ale celé dětství jsem strávila u své babičky. Na rodiče a dětsví vůbec si pořádně nevzpomínám, a když tak si vybavuju křik, krev, policii, brečícího otce...asi jsem to podvědomně zatlačila.
Dodnes se otcem nestýkám a když se blíží vánoce, nebo můj svátek a narozeniny zvedá se mi žaludek pokaždé když zazvoní telefon (co kdyby volal?), vyhýbám se čtvrti ve které bydlí apod. Vím že stále pije a obdobně jakou mou mámu týral i svou další přítelkyni, obě bohužel dlouho nenašly sílu od něj odejít. Přijde mi směšné slyšet ty kecy jak "chlap na mě sahnout tak ho zabiju" tohle může říct jen někdo kdo to nikdy nezažil.
Bohužel v mém okolí je takových případů poměrně dost a opravdu dokud se ta dotyčná manželka nebo partnerka nerozhodne a trestní oznámení nepodá, nemá nikdo šanci dělat nic.
Sama nevím jak bych se teď chovala být v situaci mé mámy,ale bojím se,že bych tu sílu také neměla. Ale přeji všem kdo něco podobného zažívají aby ji našly!
 Maki 
  • 

Re: Re: právo dítěte 

(20.9.2006 22:25:07)
Irenko,

přeju ti už jen hodně radosti a štěstíčka :o). Tvé zážitky jsou hrozné, ale už budou určitě jen lepší :o), držím palce.


Silly,

prosím co tě vede k tomu, že nevěříš, že jsou ženy které by to prostě nestrpěly? Osobně a myslím to úplně vážně, kdyby na mě manžel "šáhnul" tak ho můžu mít sebe víc ráda, tak v tu chvíli by byl konec a šel by.

Moje tchýně je po třetí vdaná, první manžel pil (a asi jí i bil), když byl střízlivý byl prý milionový, druhý manžel byl strašně na ženský a taky jí bil (ten člověk se dneska se bojí, když potká manžela, dobře mu tak), a její třetí manžel je príma chlap, se kterým si rozumí nejen ona, ale i její děti, můj manžel nejvíc :o), říká mu občas taťulínku :o) a děda Péťa je na to strašně hrdej (vlastní děti totiž nemá). A ten bývalý druhý manžel, si po mé tchýni vzal paní, kterou taky bil, ale tu ženské v práci přesvěčily, aby se nedala a oplatila mu to, no a na příště se to stalo jejím "koníčkem", on si pak v práci stěžoval, že mu to dává za všechny ty ženské, kterým ublížil.

 Bára a Naty 


Re: právo dítěte 

(19.9.2006 13:32:52)
Není to tupostí policie, ale neexistencí zákonů v této zemi, které by hájily osoby postižené domácím násilím. S násilím na dětech se ještě přeci jen leccos udělat dá, ale bohužel jen s tím fyzickým násilím. Dokud totiž nejste zmrzačená vy nebo vaše dítě, nikdo vám nebude schopen pomoci. Vím o čem mluvím, žila jsem v prostředí, kde převládal psychický teror. Sociální pracovnice zhodnotila dceru jako zdravě vypadající dítě a na můj dotaz, kdy že se tedy začnou zajímat o to co se u nás děje, jestli až ve chvíli, kdy se bude klepat hrůzou pod stolem, mi odpověděla, ža když na tom tak trvám, umístí mi dceru do ústavu. Měla jsem 100 chutí ji v tu chvíli fyzicky atakovat. Existují sice různé organizace - BKB, Dítě v tísni, Rosa aj., ale jediné co pro vás mohou udělat je dát pár cenných rad, psychologickou a částečnou právní podporu.
 10.5Libik12 


Re: Re: právo dítěte 

(19.9.2006 13:43:53)
Samozřejmě, že oznámení trestného činu týrání dítěte je nejen právem, ale i povinností každého.
Druhá věc je, že po letech totality, kdy se do obrazu kvetoucího socialismu jaksi týrání dětí nehodilo, je stále utrpení dětí záležitostí, před kterou společnost zavírá oči, nebuďme takoví.
 Bára a Naty 


Re: Re: Re: právo dítěte 

(19.9.2006 13:57:22)
Oznámení trestného činu týrání dítěte je jedna věc, ale dokázat jej je věc druhá a podstatně složitější. A to nemluvím o týrání matky, to je prakticky nemožné.
Příklad z vlastní zkušenosti, na veřejnosti usměvavý, vtipný, sympatický mladý muž, dali byste mu poslední korunu. Doma nepřetržitě urážející a vydírající tyran. Dokažte urážky za zavřenými dveřmi, vytrhané vlasy, štípance na citlivých částech těla aj. Nevěří vám vlastní přátelé, jak vám bude věřit policie, sociálka???
 10.5Libik12 


Re: Re: Re: Re: právo dítěte 

(19.9.2006 14:47:20)
Já jsem se jenom vyjadřovala k otázce zdali prarodiče mají právo to ohlásit a ačkoliv máš pravdu v tom, že ochrana týraných není dobrá, připadá mi nebezpečné si myslet, že cizí nic nezmůže, pokud třeba narazí na pravděpodobně týrané dítě ve svém okolí.
Někde se začít musí.
 Bára a Naty 


Re: Re: Re: Re: Re: právo dítěte 

(19.9.2006 15:18:41)
S tím rozhodně souhlasím. Asi nejvíc v tomto směru dokáží příbuzní a ošetřující lékaři. Jenomže politika tohoto státu je taková, že dokázat, aby už se dítě nikdy do tohoto prostředí nemuselo vrátit, je téměř nadlidské :-(
 Edita,6. měsíční dcera 
  • 

Re: Re: Re: Re: právo dítěte 

(19.9.2006 16:47:42)
Vím, jak se cítíš. Podobně jsme na tom byli my se sestrou. Naši se rozváděli dost bouřlivě, vše řešili nočními bitkami mezi sebou,to vše před náma, když jsme měli 4-5 let.Ach ta beznaděj, že táta zase mamce ubližuje... Pak si máma našla přítele, ke kterýmu jsme se přestěhovali.Hrozně nás mlátil - hlava nehlava. Když jsme začali dospívat, začal se k nám chovat jinak než dřív, teda ke mně ne, já bych si to nenechala líbit nikdy, ale k sestře - začal ji osahávat, pozorovat ji v koupelně klíčovou dírkou. Díky Bohu zůstalo jen u toho,a já coby 16-ti letá jsem se za svoji sestru postavila, máma sice taky, ale dál to neřešila a nechala nás v tom se máchat ještě několik let, než zřejmě pochopila, že tak to dál nejde a odešli jsme od něj. Nyní mám skvělého hodného manžela a malou holčičku, kterou bych nedala za nic na světě a nechápu matky, které jsou tak sobecké a v klidu se dívají, jak se jejich dětem ubližuje.
 Markéta 
  • 

Re: ohlásit sociálce 

(19.9.2006 13:48:39)
Pokud máš podezření, že sousedů chlapeček je týraný, můžeš / musíš !!! / zavolat na sociálku anebo - myslím,co je ještě lepší na Linku bezpečí, vše je anonymní.
 Jirina, 4 deti 
  • 

Re: právo dítěte 

(19.9.2006 13:56:57)
Pokud vim, plati nejaka oznamovaci povinnost trestneho cinu. Ale rozhodne bych tyrani ditete nehlasila policii, tam bych to nejspis musela uvest pisemne i s adresou a jmenem, ti by "udani" zpetne preposlali "sousedovic tatikovi" a ten by pak tyral moji rodinu nebo alespon nese auto volne stojici pred domem. Obratila bych se na Fond ohrozenych deti.
 Katka (Anitka) 11/03+( Robbie)9/06 
  • 

Re: právo dítěte 

(20.9.2006 2:38:10)
Určitě kontaktuj sociální úřad v místě bydliště. Tam Vám už dají vědět. ke komu se máte obrátit.

Kateřina
 Janička 
  • 

Re: Re: právo dítěte 

(20.9.2006 13:09:44)
KOntaktujte Bílý Kruh Bezpečí v Praze.
 Janička 
  • 

Re: Re: právo dítěte 

(20.9.2006 13:09:53)
KOntaktujte Bílý Kruh Bezpečí v Praze.
 dunadan 


Re: právo dítěte 

(20.9.2006 14:18:03)
Ohlašovací povinnost má skutečně každý z nás. Myslím, že skutečně dobrou volbou jsou Linky bezpečí, Bílý kruh bezpečí, Fond ohrožených dětí nebo Střediska sociální prevence (pomoci). Jsou zde krizová lůžka, kde mohou přijmout týrané dítě ihned a umístit je na 24 hodin - pak se k věci musí vyjádřit soud. Záleží pak už na psychologických posudcích atd. Stejná krizová lůžka bývají i v nemocnicích.
 Irena-Renca 
  • 

Re: právo dítěte 

(3.10.2006 17:27:44)
Ahoj Kajo,
je to sice uz pres patnact let, ale co sleduji nasi pravni instituci, tak co se tyce tyrani deti, maji oci zavazane.
Tehdy to opravdu tak bylo...nikdo z pribuznych krom matky, ktera mela dite ve vychove nemohl jit na policii a podat trestni oznameni kvuli tyrani deti. Ani prarodice...bohuzel.
Takze je treba bud premluvit matku ditete, aby se vzpamatovala, nebo pri nejake hadce, ci zjisteni, ze ted zrovna je dite tyrano, jako sousedi zavolat policii.
Nepomuze to v tom, ze by ho ochranili, pokud matka bude rikat, ze treba spadlo ze schodu, ale uz bude socialni urad vedet, ze ma byt ostrazity.
Preji hezky den.
 Eva 
  • 

také vím 

(19.9.2006 13:57:17)
je opravdu hodně dětí, které mají podobné zážitky,můj otec nás(matku i sourozence)bil, nemohla jsem chodit s kamarádkama ven a využíval nás jako pracovní sílu.Moc nerada vzpomínám, ale něco si pamatuji, jako snad 10ti letá jsem v tělocviku nemohla běžet patnáctistovku, protože jsem předtím okopávala brambory a učitel mi nevěřil, tak jsem skolabovala.Jenže my děti jsme měli tak velkou smůlu, že moje matka od mých šesti let byla většinou na psych. léčení a já jsem se starala od té doby o domácnost a později matka spáchala sebevraždu a my jsme s ním museli zůstat a vyrůstat.Nebudu tady se víc rozepisovat, v poslední době (spíš letech)mám problémy v manželstí, teď jsem už rozvedená, ale jako bych nebyla.Dnes jsem šla na internet rozptýlit své myšlenky, mám tři děti, které miluji a udělám cokoliv, aby byly šťastné a musím to zvládnout.Nikdo o mých problémech neví a všichni okolo vidí ženu, která se usmívá, je v pohodě, včera mě potkala slečna z práce a zalichotila mi,že vypadám jako sestra mých dětí, to mi taky hodně říkají, ale uvnitř sebe mám snad sto let.Myslím, že je to chyba toho, že jsem chtěla utéct od otce a vdala jsem se hned v osmnácti
 Bára a Naty 


Re: také vím 

(19.9.2006 14:17:38)
Evi, hlavu vzhůru, téměř každý boj se dá nakonec vyhrát a co Tě nezabije, to Tě posílí. Každý si z dětství neseme nějaké ty šrámy. Ty o kterých si píšeme tady jsou z těch nejbolestnějších. Sama mám zkušenost, že je potřeba nestrkat ty špatné zážitky do podvědomí, ale naopak si je vybavit, pořádně je ořvat, vykřičet, vyventilovat. Pak se s tím žije o něco lépe hlavně je menší šance, že Tě Tvá psychika podrazí až to budeš nejméně potřebovat. Přeju Ti už jen ty krásné zážitky s dětmi a jednou třeba i milujícím partnerem.
 Domča+pupík 


raději život v děcáku! 

(19.9.2006 14:25:53)
Přidávám svou zkušenost a možná někdy napíšu i víc, jako Irena. Třeba to uleví duši, která se asi nikdy nedá vyléčit.
Táta pil, byl nemocný, máma vše snášela, nadávky, nad bitím otcem zavírala oči, pak se i sama přidala na jeho stranu. Rozeštvali mne a mou sestru a tak jedna byla na straně mámy a druhá na straně otce. Když na mne a mámu šel otec se sekyrou, musely jsme utéct z domu. Několik měsíců jsem vstávala do školy v půl páté - dojížděla jsem. Máma podala trestní oznámení, pak se otec moc omlouval a máma ho vzala zpátky. Vrátila se, já jsem to odmítla, ale dlouho u cizích lidí být nemůžete.... Jednou mě zmlátil salámem a skončila jsem na pohotovosti - neudělala jsem mu včas jídlo. Tam máma nahlásila, že jsem si to udělala ve škole o tělocviku. O slovním teroru, krávy, kurvy, svině....ani nemluvím. Bití hadící ani nepočítám. V 16 letech, když jsme se po celodenní brigádě v masokombinátu vracely domů, čekal nás další řev a vyhrožování. Tentokrát jsem řekla dost a pak už jsme putovali do dětského domova. Jen bych tu "nadzvihla" práci dětské psychiatričky, která nás přemlouvala (po rozhovoru s naší milovanou maminkou) k návratu domů slovy, že jestli se nevrátíme, že skončíme v Praze jako zametačky ulic. V děcáku jsme dodělaly obě střední školu, já čtyřkařka dokonce vyšla s vyznamenáním. A to jsem byla blbá kráva, která měla jít na učňák, protože na víc přece nemám. Dodnes mám sebevědomí na bodu mrazu. Celou dobu, co jsme tam byly, nás nekontaktovali, neposlali lístek k narozeninám, k Vánocům. Byly jsme zlobivé holky v pubertě a chovaly jsme se špatně. Máma si dodnes myslí a říká, že se nic nestalo. Že doma bylo vše v pořádku, že jsme nemusely jíst se sestrou plesnivý chleba, protože oni se stravovali v hospodě, že táta byl nemocný a tak jsme měli mít pochopení....
Táta zemřel před 5 lety, bylo mi to líto, protože to vypadalo, že poslední rok byl hodnější, ale stejně jsem se ho bála i jako dospělá. Máma dělá, že byla suprovou mámou a teď mě najednou objímá a mě je to nepříjemné.
 Jirina, 4 deti 
  • 

Re: raději život v děcáku! 

(19.9.2006 15:05:43)
Je to strasne smutne. Je to o to horsi, ze k podobnym clankum o tyrani i sex.zneuzivani se vzdy hlasi tolik zen se svou osobni zkusenosti. Kdyz si predstavim, ze nekde kolem me se stale pravdepodobne toto deje a nikdo z blizkeho okoli nic nevi, je to hrozne.
 Airinie, 10/05, 7/07, // 


Re: Re: raději život v děcáku! 

(19.9.2006 16:02:01)
Ireno a všechny, které jste tu popsali svoje dětství, držím vám palce a hlavně se nebojte!!
Proti vám jsem zažila slabý odvárek, ale zážitky si sebou ponesu celý život. Když se máma v mých 15ti konečně odhodlala podat žádost o rozvod, začalo nám doma peklo.Bráchovi bylo jedenáct. Otec se rozhodl rozvod řešit přes děti, takže jsem se o své mamině dověděla, že je to kurva špinavá a horší věci, on sám o sobě prohlašoval, že mámu podváděl mimo jiné i s jejími kamarádkami. Nakonec jí začal mlátit. Před námi. Když jsem se odhodlala mámu bránit, dostala jsem taky. Běžně jsem se skládala ve škole. Začal mě mlátit taky. Asi nejhorší bylo, když máma psala s bráchou úkol, vřítil se tam otec a zmlátil jí tim bráchovym sešitem a nakonec jí plivl do obličeje. Další den mamina špatně chodila a měla moncla. Znásilnil jí a zbil. Bydleli jsme na vesnici, já jsem zavolala policajty. Ti dojeli asi za hodinu a pokecali si s tatínkem, jaká je máma hysterka a já puberťák...no, nebudu to prodlužovat. Jednoho krásného dne otec řekl, že bráchu vyzvedne ve škole. No, domů už nedorazili. Jen mámě poslal sms, že si bráchu odváží 300km daleko. Přihlásil ho tam do školy...domů už se nevrátil..
A nějaká pisatelka (nepamatuju si jméno) tu psala, že jí nikdo neuvěří. Má pravdu. Můj otec je na veřejnosti neuvěřitelně okouzlující a inteligentní muž všemi oblíben. Doma nechutnej tyran, despota s napoleonskym komplexem, manipulátor. A hlavně je zlej. Zlej člověk.Promiňte, že jsem se tu tak rozepsala...
 Petra, 2 malé děti 
  • 

Re: Je mi smutno 

(19.9.2006 16:47:54)
Milá Ireno!
Je mi moc smutno když čtu něco takového.Já jsem nikdy nic takového neprožila a měla jsem hned slzy v očích.Do dalších let Vám přeji hodně, ale opravdu hodně LÁSKY a porozumění a štěstí pro Vaši rodinu.
 Jaja 
  • 

Re: raději život v děcáku! 

(19.9.2006 23:41:34)
Ahoj, tak takhle to u nas nebgylo, ale stacil psychickej teror. To byl des. Chtela jsem jako 9tileta do decaku, ale bala jsem se ze me vrati zpatky. A zustat tam i potom by bylo hrozny. Kdyz dnes nekdy prijdu do toho jejich bytu sevre se mi zalludek a chce se mi zvracet. Ach jo jak muzou byt lidi tak hnusni navzajem. Nechci s nimi zadny kontakt ale manzel rika ze je to rodina, tak se s nima stykame. Jeste dnes me mrzi ze jsem nemela odvahu dojit az do toho decaku, ale oni by me vratili zpatky, to fakt ne. Sebevedomi mam nulovy, a tgak se v tom placam. Pracuju na sobe ale jde to ztuha.
 Lole + Anička 06 
  • 

Re:moc zajímavý příběh 

(19.9.2006 23:50:17)
Moc se mi ůíí ten úposlední odstavec s těmi dětmi ,jak ležíte spolu v posteli...mě se to asi nevyplní..mám 2 měsíční holčičku,ale manžel nechce bydlet s námi, v paneláku.nechce se hnout od rodičů..prý tam má své zázemí..no jo ,ale já bych tam nevydržela a co byt,kde bydlím,čeká tu na něho"""Moc si važte těch mužů,co bydlí s vámi,nebo přišli bydlet s vámi!!a myslí to fakt upřímně..
 Micinka 
  • 

bolave srdicko 

(20.9.2006 0:33:32)
Ja jsem zase v tom decaku byla od malicka. Taky to doma asi bylo hrozny, otec pil, mama se lecila po psych. lecebnach. zajem veskerych pribuznych minimalni. Vlastne na popud jedne nasi tety jsme se mozna diky bohu do toho decaku dostali. Pamatuju si jenom to, ze jsem porad cekala kdy prijede mama a vezme me pryc. kazdy navstevni den byl desnej a to zklamani, ze mama za mnou nebyla. Jen samy sliby. Asi to fakt neslo. Taky si dost dobre pamatuju, ze jsem kazde jidlo vyzvracela a ze se tam k nam taky zrovna moc pekne nechovali. Ja jsem mela stesti, byla jsem oblibena, chudinka co ma nemocnou mamu, ale jine deti nam byly opustene a cikani, a tem tam rikali cigy. Taky obcas litaly facky. Dneska uz je ale jina doba a ty vychovatelky se prostridaly, nektere uz nezijou a co by si na nich kdo vzal, prece vychovavaly "statni" deti za mizerny penize... S nikym z toho decaku se nestykam, chci zaopomenout, ale obcas se z doslechu dozvim o dalsich osudech deti, ktere jsem znala. Nejsou to povetsinou zadne vesele pribehy.
Ted jsem uz dospela a mohla bych mit uz vlastni rodinu, ale nejak se do toho nehrnu. Nevim totiz vubec jak by mela rodina fungovat a mam hlavne taky strach mit nejakyho manzela, protoze mam hruzu z predstavy, ze by byl opilec a mlatil me nebo nase dite. Chci byt zodpoevedna a zatim si vubec neverim, ze bych to zvladla. Jak to vy mamky delate, ze si dokazete utvorit novou harmonickou a stastnou rodinu, kdyz jste vlastne v takove nevyrustaly a prinesly jste si do zivota takovy zazitky? Kde berete inspiraci a tu lasku, kterou vydavate, kdyz to vlastne neznate a treba ani nemate kde cerpat? Vsem preju uz jen same radosti a uplne zahojeni bolaveho srdicka.
 Jaja 
  • 

Re: bolave srdicko 

(20.9.2006 9:12:53)
Ahoj, inspiraci pro harmonicky rodiny cerpam tady na rodine, vzdycky si prectu jak to delaj ostatni a pak to zkousim u sebe doma. TAky ale musim si davat velky pozor co rikam a jak se chovam, ted uz to jde, abych nesklouzla do tech pitomych neprijemnych stereotypu no a jeste jsem sla k psycholozce aspon se z toho vykecat u odbornika a brat si jejich rady. Ja jsem ten decak strasne chtela, opustena a sama jsem byla i v rodine, jidlo a teror jsem tam mela, takze jaj jsem si to predstavovala jako skolu v prirode, spoustu deti, vychovatelky a dobry jidlol, kde by me nikdo nebuzeroval kazdej den u jidla a nenahanel mi strach, kd3e bych se mohla branit a rict ze mi nekde ublizil, a jeste by to nekdo vzal v potaz, jenze jsem vedela ze by me vratili zpatky a to by byl horor. Tak jsem tam byla do osmnacti. Ty se mas ze se s nima rodinou nemusis stykat, manzel se s nima stykat chce, tak ja kvuli tomu chodim k psychologovi, vzdycky kdych vim ze se jim, sourozencum nedari dobre, tak me to strasne tesi. No to zni desne, ale zatim si musim asi stat, jo moje sebevedomi
 Petra 
  • 

Re: Re: bolave srdicko 

(20.9.2006 9:35:24)
Jájo, taky vím o čem se tu mluví, taky jako spousta z nás jsem chtěla zapomenout.
Jestli ti můžu říct svůj názor, přestań se s nimi stýkat. Jinak není možný najít rovnováhu a s tím vším se vyrovnat, věřím že máte krásné a milující manželství ale tvůj muž NEMÁ PRÁVO nutit tě stýkat se s někým, v jehož společnosti je ti zle. Nejde o to že je to rodina a tvoje krev, toho si i oni měli být vědomi zavčasu, nejsi povinná se na to ohlížet. Léta jsem se stýkala s otcem, mamka mi několikrát rozmluvila to abych mu napsala že už ho vídat nechci že mi ublížil (nevím kde jsem v sobě tehdy vzala tolik síly, opravdu bych to poslala). vídali jsme se jen jednou za měsíc, ale i tak jsem z toho byla několik dní hotová, to co v tobě ten člověk vůči sobě vypěstuje, nezmizí. Teprve když jsem dokázala posbírat sílu a říct mu že mě nikdy neměl rád, že mi ublížil (napsala jsem mu sms, to nesvědčí o tak velké síle jakou jsem chtěla, ale aspon něco) a že se s ním nechci stýkat, tak se mi ulevilo (mimochodem nenapsal "to není pravda, mám tě rád", ale "není pravda, že tě nemám rád" - což je v kontextu něco jiného). Necítím vůči němu žádnou zlobu, ale ani nic jinýho, prostě vůbec nic. Není důvod ctít otce svého pokud si úctu nezaslouží (otec je myšleno jako nějaký rodinný příslušník).
Hodila jsem nahoru mailíka pokud by sis o tom chtěla třeba popovídat.
Nevím jestli jsi svému muži řekla že ti ublížili, ale nedělej to co nechceš, je to tvoje zdraví, tvoje psychika a tvůj život, bez ohledu na to že oni jsou tvá krev, jsou prostě věci, na který se nazapomíná (i když bychom v sobě měli odpustit, abychom dokázali jít lépe dál).
 Lucka Cyroňová, miminko v bříšku:-) 
  • 

Re: Re: Re: bolave srdicko 

(27.9.2006 15:50:05)
Jo, to je teda veliký kus pravdy, že nikdo, ani můj muž, nemá právo mě nutit dělat něco, v čem se necítím svobodně. Nenachat si od kohokoliv cokoliv diktovat je totiž pro mě začátek toho samého kolotoče, ze kterého jsem vystoupila. Je mi líto, že nás je tu tolik, kteří můžou o násilí mluvit z vlastní zkušenosti, a přesto se musím připojit.
Dětství jsem prožila relativně šťastné asi jen v době od 1. do šesti let. V jednom roce nás totiž opustil můj otec (jestli mu tak mám říkat) a v šesti přišel otčím. Myslím, že bylo moc dobré, že maminka od svého prvního muže utekla, protože staršího bráchu málem prohodil oknem 11. patra (jako dvouletého), mamču mlátil, žezal, trávil plynem a znásilňoval. Našla si jiného, bohužel ten začal jako malou holčičku przměnu zneužívat a týrat mě. Tvářil se navenek jako nejlepší otec, až si získal její důvěru a ona klidně chodila na noční. O tom bití jí řekla až moje dětská lékařka, které se podlitiny pokrývající většinu povrchu těla nechtěly líbit. Maminka mě ani nekoupala, tak na to nemohla přijít a já jsem měla strach, že by to bylo ještě horší, kdybych se svěřila. Dospělým jsem nevěřila. Později, asi ve dvanácti, se to už nedalo vydržet a pokusila jsem se o sebevraždu. Nevyvedla se. Týrání pokračovalo. Než jsem poznala manžela. Doslova mě odtud vysvobodil. Rodiče mně vydědili a na svatbu mi přijeli jenom vynadat. Můžu říct, že po všech psychiatrech, antidepresivech a terapiích mi nejvíc pomohla kniha Clarissy Pinkoly Estés: Ženy, které běhaly s vlky. Kde popisuje nespoutanou podstatu ženské povahy a její návrat k vnitřní svobodě. Fakt moc doporučuju a přeju hodně štěstí na další cestě životem všem obětem domácího násilí! Lu
 Lynn, dvě děti 
  • 

Re: Re: Re: Re: bolave srdicko 

(27.9.2006 18:16:53)
Z tvého příspěvku je mi velmi úzko, protože jsi týrání musela čelit úplně sama. Přeji Tobě a podobně postiženým ženám hodně síly v dalším životě, pevné zdraví a jen samé krásné věci. Měla jsem v dětství problémy s otcem kvůli častým scénám spojeným s jeho alkoholismem (k bití nedocházelo, jen sem tam facka mamince, jen se jím vyhrožovalo), ale čelila jsem tomu všemu pohromadě s maminkou, která jeho chování odsuzovala. Vůbec si neumím představit tvoji situaci, když si vzpomenu na to, jak bylo mnohdy úzko mně, jak jsem měla dlouhodobě poté snížené sebevědomí, a to mně nikdo netýral fyzicky a měla jsem podporu maminky a celé širší rodiny... Opravdu Ti přeji už jen samou pohodu a štěstí.
 no name 
  • 

Re: Re: bolave srdicko 

(20.9.2006 10:03:19)
Ano,Jajo, souhlasím s Petrou, jak píše, že manžel Tě nemůže nutit stýkat se s rodinou, když Ti z toho není dobře. Já když jsem po pobytu v DD začala občas za nimi jezdit, byla jsem z toho vždycky několik dní mimo. Měla jsem děsivé sny, bylo mi špatně od žaludku, klepaly se mi ruce. Teď tam jedu jen málokdy a jedině s manželem a máma mě furt nutí, abych zase přijela a prý třeba i sama. To nemůžu, jsem hned zase v pocitech té malé holky, které nikdo nepomohl, i když o tom všichni sousedi věděli. Ale neumím jí do očí říct, že nepřijedu, protože se tam necítím dobře. Nechápala by to, stejně jako to, že nám kdy ublížila..Takže opravdu, pokud Ti to není příjemné, neměj výčitky a raději tam nejezdi. Třeba jednou bude líp, ale myslím, že Ti to nepomůže tam jezdit ve chvíli, kdy Ti je pak ještě hůř. Držím Ti palce.
 Jaja 
  • 

Re: Re: Re: bolave srdicko 

(20.9.2006 21:02:51)
Ahoj, no ono jde o to, ze oni si rozumi s myma detma, a z manzelovy strany rodice uz nemame, takze tak. Ja jsem se Vas taky chtela zeptat jestli s nima jeste mate kontakt nebo ne. Ono to jde lip kdyz chodim k psychologovi, da mi tipy jak se chovat, jak odpovidat, to zabira. Ale dnes jsem to malem orvala a tak jsem si rekla ze se na ten decak pujdu podivat, treba mi pomuze ze tam jako dojdu, i kdyz je mi fakt lito, ze to tenkrat neslo. Psycholog fakt zabira, manzelovi taky vzdycky rikam, ze me ty navstevy nervujou, on je z jinyho prostredi, takze oni maji jiny vztahy. Taky rika ze se na to mam vykvaknout, a ja jsem takova cita. Ale psycholog to jisti. Holky diky za reakce.
 no name 
  • 

Re: Re: Re: Re: bolave srdicko 

(21.9.2006 8:48:49)
já na návštěvy do DD chodím pořád. Dokonce občas přespávám u tety z DD. Takže i když už se tam neobjevuji často, vždycky se tam vracím ráda. A na rodzdíl od návštěv u mámy, tam se cítím jako doma. Manžel by se tam jednou chtěl jet podívat se mnou.
Můj manžel má rodiče, ale jsou dost zlí (nepřejí nám náš vztah - je podruhé ženatý), že už i manžel řekl, že jede raději k mé mámě, protože ta je alespoň milá. I když já samozřejmě celou věc vidím tak, že máma je milá vždycky na všechny.
A až jednou budeme mít děti, tak nevím, asi za mámou s nima jezdit budeme. Myslím, že babičkou bude máma lepší než matkou. Ale to prostředí mě bude stresovat vždycky, to se podle mě už vymazat nedá, jen ten pocit se možná trochu zmírní...léty.
Přeji Ti, aby jsi se s tím vyrovnávala. Hodně štěstí!
 Hela 
  • 

dotaz pro Jáju 

(2.10.2006 18:12:40)
Jájo mohu se zeptat ?
Psycholožka doporučuje nebo schvaluje nebo co ? aby ses stýkala se svou rodinou i když ti to je nepříjemné. Neřekla ti, když nechcete nedělejte to ?
A proč ? Kvůli vám nebo rodině obecně nebo dětem, aby měli prarodiče ?
 vahalka 
  • 

Re: bolave srdicko 

(22.9.2006 22:39:29)
Micinko,
mam slzy v ocich a nevim, jak presne Te navest. Ucit k lasce se nemusis, tu mas v sobe, vzdyt jsem to cetla z tveho pribehu. Vis, co je dobre a spatne a tak je to i ve vychove. Preji Ti, aby jsi nasla partnera, s kterym si budes prat mit deti a moznost vytvorit rodinku.
 Karla Procházková, 3 dcery 
  • 

Když je matka v roli TOHO 

(20.9.2006 9:43:52)
Znám týrání psyschické i fyzické, má matka na nás s bráchou vyzkoušela oboje.
Je hrozné, jestli týrá dítě cizý osoba, byť žije s matkou jako druh, ale co má dělat dítě, jestli ho týrá jeho vlastní matka. Z mé vlastní zkušenosti vím, že fyzické týrání v podobě výprasku je nic, proti psychickému, které zůsává v člověku celý život. Nikdy jsem se s tím nevyrovnala, s matkou se po smrti otce nestýkám a jsem ráda. Naposledy jsem ji viděla jako ublíženého člověka a naštvaného na celý svět. Má 3děti a ani jednou za ní nejezdí a nestará se o ni, to už o něčem vypovídá.
Já mám dnes taky 3 děti (19,16 a 4 roky) miluji je a jsem šťastná, že je mám. I když po nich chci, aby mi pomáhali, přesto vědí, že se na mě můžou kdykoliv spolehnout a že budu vždy stát za nimi. Je důležité, aby děti věděly, že za nima rodiče stojí a mají v nich oporu. Karla
 štrajchpudlík 
  • 

:-(  

(20.9.2006 9:47:09)
To je smutný a zároveň krásný, přeji hodně štěstí v dalším životě :-)
 Jitka 
  • 

Obdiv 

(20.9.2006 11:11:55)
vsem, kteri se dokazali s hnusem z detstvi vyrovnat a uz maji vlastni rodiny. Ja vubec nemam zajem, chlapum nejak neverim, nikdy nevite, co se z nej vyklube za par let. Muj deda byl alkoholik, matka brzy zdrhla z domu, vzala si meho otce, z toho se vyklubal taky alkoholik a tyran, rozvedli se teprv nedavno... Otce ale nenavidim. Jsem uz davno dospela a bydlim sama, mam par blizkych pratel a po chlapovi a rodine vubec netouzim...
 Micinka 
  • 

Re: Obdiv 

(20.9.2006 17:31:28)
Jitko, tak jsme na tom trochu podobne, ikdyz ja bych si rodinu a detatko prala. Jenze jsem nenasla jeste toho pravyho. Vetsina kluku i muzu se mi celkem hnusi. Chodila jsem i s cizincem, s nim mi bylo celkem fajn, ale tenkrat jsem byla asi blba a nechala ho.
S nim bylo fajn taky proto, ze se nevyptaval na decak a rodinu. proste jsem rekla ze nikoho nemam a aspon nebude mit tchyni :)
on byl v pohode, ale me se nechtelo za nim stehovat do zahranici. Mela jsem strach, co kdyby se pak zmenil a ja tam byla nekde opustena. V Praze aspon vim kde jsou policajti a na co mam prava.
Proste jsem zpanikarila a odehnala ho od sebe. Preju ti uz jen vse dobre.
 Hela 
  • 

Re: Re: Obdiv 

(2.10.2006 18:15:01)
Neboj ten pravý přijde.
Přeju hodně štěstí vám oběma.
 Irena-Renca 
  • 

Re: Re: Obdiv 

(3.10.2006 19:31:09)
Ahoj Micinko,
pro tebe at se ti trochu odlehci...take bych se bala prestehovat nekam do ciziny, kde znam jedineho muze a to je muj partner....kdo vi, co se muze stat??? Hodne bych si to rozmyslela.
Byt tebou, nehazim flintu do zita...ten pravy, o kterem muzes rici, ze by sis s nim prala mit deti se urcite objevi. Tak preji hodne stesti:-)
 Vážný (2 děti) 
  • 

Taky to znám 

(24.9.2006 0:45:45)
Něco podobného jsem zažíval za socialismu taky, akorát, že táta mimo to, že pil a že mlátil mámu, byl jako umělec trochu vtipnej a máma přesto k němu lnula.


A naopak táta mámu vydíral způsobem, že se stejně neodstěhuje (ani po rozvodu), dokud mu nedají náhradní byt. Že udá babičku za kolaboraci s nacisty. (Naprostý nesmysl, zvlášť v 70. letech. Akorát, že babička žila před válkou v Německu, za války jí zavřeli do koncentráku tchána a babičku vyhodili z jeho firmy. Přesto měla pár německých přátel, jejichž fotky pak otec našel. Světe div se, začala tehdy pracovat v protektorátní protivzdušné ochraně (při policii) jako telefonistka a zúčastnila se zde práce ve velitelství povstání; jenže komunisti pak v 50.letech gen.Kutlvašra zavřeli. A tak se prostě bála.) Přitom sám byl vyloučený z KSČ a nesměl dlouhá léta pracovat v oboru. Máma nás živila ...


Táta mámu mlátil a zle ji nadával nejméně 2x měsíčně. Mě měl rád a nic mi nedělal, dokud jsem mu jednu nenatáhl v době dospívání v obraně mámy. Od takových 12 let mne máma nechávala s ním sama a odešla k babičce. Když už jsem byl nad 15 tak se to dost zklidnilo (byl už starej), navíc ke konci života dostal odvahu se jako mnozí postavit komunistům a podepsat kde co, za což mu ještě stačili znepříjemnit poslední rok života - zrušili mu za to "srdeční" projekt na rekonstrukci významné památky. Ale stejně skončil na rakovinu jater...


Jinak obecná ohlašovací povinnost na trestný čin neexituje, ale týrání dětí je výjímkou a je trestné to nehlásit (prarodiče, učitelé, sousedi ...)
 macinam 


Irenko 

(24.9.2006 19:00:12)
když sem četla tvůj článek, měla sem oči plné slz. Ikdyž sem nebyla tolik bita jako ty a mámin druhý partner si chtěl plést dceru a partnerku, máme mnoho společného. Taky si z dětství pamatuju minimum, od "rodiny" sem odešla hodně brzo a se stejným přesvědčením. !NIKDO NESMÍ UBLIŽOVAT MĚ ANI MÝM DĚTEM!!!

Jsem už hodně let vdaná a vpodstatě spokojená. Nemáme žádné velké konflikty a snažíme se s dětma domlouvat. Přeju všem co neměli zrovna šťastné dětství, aby měli dostatek sil a lásky, které vloží do své rodiny a do svých dětí :-)
 padlinka 
  • 

tak to je něco! 

(27.9.2006 19:30:53)
Jsem překvapená!Já myslela že můj osud je nejhorší , co je možný. Moje matka byla alkoholička a můj otec cholerik, vražeńá kombinace. Holka ty sis užila!Ale už je to pryč, žiješ svůj krásnej život, to je fajn.
 marie, malý syn 
  • 

ano, tak to bývalo běžné 

(26.11.2007 23:21:04)
bohužel, za minulého režimu nebylo pomoci, dokud agresor obeť nezabil, nic se mu nestalo... jakékoliv zranění oběti "nešlo" agresorovi dokázat, neboť oběť se bála o život a nic oficiálně nenahlásila... bylo to nepředstavitelné... kdyby nic jiného, tak už kvůli této absolutní bezmoci jsem komunistický systém nenáviděla už v osmi letech, když jsem zjistila, že s dospělými v tomto systému naprosto NIC nehne - nikde žádná pomoc, jen lhostejnost k člověku a k životu... tu lhostejnost jsem nevědomky "převzala" i já, když jsem se pokusila o sebevraždu... díky bohu už dnes existuje pomoc, možnost volby - žít

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2022 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.