Názory k článku Věděla jsem, že tohle se vydržet nedá

bohužel, za minulého režimu nebylo pomoci, dokud agresor obeť nezabil, nic se mu nestalo... jakékoliv zranění oběti "nešlo" agresorovi dokázat, neboť oběť se bála o život a nic oficiálně nenahlásila... bylo to nepředstavitelné... kdyby nic jiného, tak už kvůli této absolutní bezmoci jsem komunistický systém nenáviděla už v osmi letech, když jsem zjistila, že s dospělými v tomto systému naprosto NIC nehne - nikde žádná pomoc, jen lhostejnost k člověku a k životu... tu lhostejnost jsem nevědomky "převzala" i já, když jsem se pokusila o sebevraždu... díky bohu už dnes existuje pomoc, možnost volby - žít

Ahoj Kajo,
je to sice uz pres patnact let, ale co sleduji nasi pravni instituci, tak co se tyce tyrani deti, maji oci zavazane.
Tehdy to opravdu tak bylo...nikdo z pribuznych krom matky, ktera mela dite ve vychove nemohl jit na policii a podat trestni oznameni kvuli tyrani deti. Ani prarodice...bohuzel.
Takze je treba bud premluvit matku ditete, aby se vzpamatovala, nebo pri nejake hadce, ci zjisteni, ze ted zrovna je dite tyrano, jako sousedi zavolat policii.
Nepomuze to v tom, ze by ho ochranili, pokud matka bude rikat, ze treba spadlo ze schodu, ale uz bude socialni urad vedet, ze ma byt ostrazity.
Preji hezky den.

Neboj ten pravý přijde.
Přeju hodně štěstí vám oběma.

Jsem překvapená!Já myslela že můj osud je nejhorší , co je možný. Moje matka byla alkoholička a můj otec cholerik, vražeńá kombinace. Holka ty sis užila!Ale už je to pryč, žiješ svůj krásnej život, to je fajn.

Jo, to je teda veliký kus pravdy, že nikdo, ani můj muž, nemá právo mě nutit dělat něco, v čem se necítím svobodně. Nenachat si od kohokoliv cokoliv diktovat je totiž pro mě začátek toho samého kolotoče, ze kterého jsem vystoupila. Je mi líto, že nás je tu tolik, kteří můžou o násilí mluvit z vlastní zkušenosti, a přesto se musím připojit.
Dětství jsem prožila relativně šťastné asi jen v době od 1. do šesti let. V jednom roce nás totiž opustil můj otec (jestli mu tak mám říkat) a v šesti přišel otčím. Myslím, že bylo moc dobré, že maminka od svého prvního muže utekla, protože staršího bráchu málem prohodil oknem 11. patra (jako dvouletého), mamču mlátil, žezal, trávil plynem a znásilňoval. Našla si jiného, bohužel ten začal jako malou holčičku przměnu zneužívat a týrat mě. Tvářil se navenek jako nejlepší otec, až si získal její důvěru a ona klidně chodila na noční. O tom bití jí řekla až moje dětská lékařka, které se podlitiny pokrývající většinu povrchu těla nechtěly líbit. Maminka mě ani nekoupala, tak na to nemohla přijít a já jsem měla strach, že by to bylo ještě horší, kdybych se svěřila. Dospělým jsem nevěřila. Později, asi ve dvanácti, se to už nedalo vydržet a pokusila jsem se o sebevraždu. Nevyvedla se. Týrání pokračovalo. Než jsem poznala manžela. Doslova mě odtud vysvobodil. Rodiče mně vydědili a na svatbu mi přijeli jenom vynadat. Můžu říct, že po všech psychiatrech, antidepresivech a terapiích mi nejvíc pomohla kniha Clarissy Pinkoly Estés: Ženy, které běhaly s vlky. Kde popisuje nespoutanou podstatu ženské povahy a její návrat k vnitřní svobodě. Fakt moc doporučuju a přeju hodně štěstí na další cestě životem všem obětem domácího násilí! Lu