| JaninaH |
 |
(12.9.2003 21:25:46)
Článek je velmi zajímavý, ale ještě zajímavější jsou reakce na něj. Některé manželky by byly nejraději, aby je manžel nejen velmi slušně uživil, ale měl i čas se podílet na každodenní péči o děti. Ale to v mnoha případech přece není možné, cožpak to, milé manželky,nevidíte? Vím, o čem mluvím, zažila jsem to na vlastní kůži.
Pokusím se stručně vysvětlit,oč šlo.
Oba s manželem jsme v té době pracovali a měli jsme dvě děti ve věku sedm a devět let. Já jsem pracovala jako živnostník, měla jsem volnou pracovní dobu, částečně jsem pracovala i doma, takže jsem měla na děti poměrně dost času. Jednou jsem dostala zajímavou nabídku - vedle své obvyklé práce ještě tři měsíce pracovat pro jednu firmu za skvělé peníze. Taková nabídka se neodmítá. Dohodli jsme se s manželem, že tu práci vezmu a že on po tu dobu převezme veškerou péči o děti.
Ta moje "brigáda" byla "fakt dost hustá", jak by řekli naše děti, dnes puberťáci. Ve firmě se obchodovalo se zahraničím a v dolarech, rukama mi procházely, byť jen na účtech, obrovské sumy peněz, měla jsem velikou zodpovědnost, navíc ve firmě probíhaly nějaké vnitřní boje, takže vztahy mezi lidmi byly velmi napjaté, do toho kontroly z finančního úřadu, právníci, úvěry, navíc majitel firmy byl arogantní nafoukanec, neustále špatně naložený...Musím pokračovat? Po 10 i více hodinách práce jsem odcházela úplně udřená a vysílená. Doma se na mě vrhly děti a rády by si s maminkou pohrály a popovídaly. Ale já jsem prostě NEMOHLA. Ne že bych nechtěla se jim věnovat, prostě to nešlo. Někdy jsem ještě udělala večeři (to manžel moc nezvládal), jindy ani to ne. Sedla jsem si do křesla a jen tupě koukala před sebe, v hlavě čísla, čísla, čísla. V noci jsem špatně spala, někdy jsem si musela vzít i prášek na spaní. O víkendech jsem doháněla svoji běžnou práci. Naštěstí přišly prázdniny a muž a děti odjeli na tři týdny k moři - mohli jsme si to dovolit, když jsem tak skvěle vydělávala. Mně se ulevilo, mohla jsem pracovat i v noci. Naštěstí tato hrůza trvala opravdu jen tři měsíce. Shrábla jsem peníze a přestože byla určitá šance ve firmě ještě pokračovat a třeba udělat kariéru, prchla jsem. Děti byly od moře krásně opálené, vyprávěly mi své příhody a mně bylo moc, moc líto, že jsem si to neužila s nimi.
Co tím chci říct: Možná, že se tak jako já tenkrát cítí ti kritizovaní muži, co "se oženili se svou prací", co chodí z práce pozdě a ještě vyžadují, aby bylo doma uvařeno a uklizeno. To přece není tak jednoduché, dopracovat se k výborně placenému místu nebo vést prosperující firmu a zajistit tak rodinu. V mnoha případech je tomu třeba obětovat všechen čas, a nejen čas, i veškerou mysl, někteří, a znám takové, obětují i zdraví. Nezávidím jim. Je mi spíš líto muže, který přijde večer domů po dni, ve ktrém ho šéf seřval a kolega se mu pokusil podtrhnout stoličku, a manželka ho vypeskuje, že nešel s malým na písek. Je mi líto i majitele firmy, který právě řeší, kde vezme peníze na výplatu padesáti lidem, a do toho volá rozezlená manželka, že dcerka nechce jíst polívku, ať s tím jede něco udělat. Tímto se chci všech pracovitých mužů zastat. A Vás, jejich manželky prosím: VAŽTE SI JICH!
Jiná věc je, že jsou i muži, kteří nejsou pracovití, peníze nevydělají, rodinu pořádně neuživí, takže manželka musí pracovat na plný úvazek, a přesto vyžadují plný servis a o děti se pořádně nestarají. S těmi je problém. Ale o nich ten článek nebyl.
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(12.9.2003 21:39:16)
Souhlasím s Janinou. Ve svém prvním manželství jsem po prvním roce, kdy se manžel jakž takž podílel na firmě, táhla veškerou práci já, dělala jsem i deset, dvanáct hodin denně, když se dodělával nějaký projekt, třeba jsem taky dvě tři noci vůbec nespala; manžel jen čím dál tím víc pil, hrál karty a na automatech. Děti jsme naštěstí neměli. Přesto si "dovolil" nadávat na neumyté nádobí, na prach na poličkách atd. Že jsem ho víc než rok (pak jsem se rozvedla, už to dál nešlo) živila, vydělávala na jeho "zábavy", dnes a denně řešila problémy s JEHO zákazníky, na které se vybodl, protože dřepěl věčně v hospodě... to jaksi odmítal vidět. Viděl jen ty hrnce ve dřezu.
Člověk prostě nemůže stíhat všechno. Máte-li muže, který vás finančně zabezpečí, nemůžete mít zároveň muže, který se bude plně věnovat rodině a chodit domů nejpozději v pět odpoledne. :o)
|
| lenka | •
|
(12.9.2003 22:39:22)
tak ono je to vzdycky o moznosti volby, ne? je rada zen, ktere jsou rady v domacnosti, ale ve chvili, kdy "musi" tak to uplne v poradku neni. a potom si myslim, ze je to o spolecenskem ohodnoceni prace v domacnosti. protoze u nas to neni brano jako prace, ale jako pohodlny zivot, clovek je proste "doma". dovedu si predstavit, ze pokud nekdo dela domaci prace a pecuje o deti naplno a je na to sam, tak je taky dost unaveny. my jsme meli s manzelem takove zajimave prohozeni -nejdriv mel on narocnou praci, chodil domu v sedm, osm vecer, chvili sedel, koukal pred sebe a sel spat... bylo to hrozny. o domacnost jsem se starala ja, praci jsem mela v te dobe volnejsi. potom jsme oba praci zmenili, domu jsem chodila ja uplne vyrizena a o domacnost se zacal starat manzel. v te chvili si uvedomil, kolik te prace ve skutecnosti je. dneska oba vime, co ktera pozice obnasi a vzajemne se doplnujeme.
|
|
|
| Gréta | 
|
(12.9.2003 23:26:27)
Milá Janino,
Vaše zkušenost je zajímavá a dodává další rozměr diskusi. Myslím, že ale přesně tak argumentují tito muži - nemám čas a energii se zapojovat do rodinného života.
Jistě na tom nejsou psychicky nejlépe, i kdyby žena byla svatá a neřekla jim ani slovo a nic dalšího než peníze po nich nechtěla.
Důležité jsou však priority jich obou: nelze říci: já dávám peníze, tak už nich jiného nemůžu dát (a tím v podstatě rozhodnout za oba, kam se bude ubírat jejich kariéra a domácí práce a životní směřování). Podle mého názoru (a tak to doma praktikujeme) by si měli oba říci: co kdo z nás dá, abysme byli oba i děti spokojeni?
Pokud žena spatřuje svůj úděl a potěšení v tom, že se bude neúnavně starat o domácnost a v podstatě sama vychová děti a vymyslí pro ně zábavu pro celá odpoledne a víkendy, a svého muže bude chápat - no, prostě, jako mírně vzdáleného milovaného člověka, o kterého se také stará - tak prosím, jistě jim to bude s "pracovitým mužem" pěkně klapat a není problém.
Ale podle mých zkušeností existují ženy (netroufám si používat taková slova jako "většina"), které si takto svou rodinu nikdy nepředstavovaly a najednou jsou do toho nuceny, mužem, se kterým chtěly prožívat společný život, a on se jim najednou vzdálil a tvrdí: "ne, opravdu nemám na tebe ani děti čas".
Pro ně chcete toleranci a pochopení. Jistě, pokud je to dočasné. Ale pokud by žena měla sklapnout uši, zamumlat "ano, miláčku" a jít vytírat podlahu, pak tvrdím, že to je začátek konce její sebeúcty, jejího potěšení z rodiny, jeho úcty k ní a jejich vztahu.
|
| Sylvie :o) | 
|
(12.9.2003 23:44:18)
Gréto, něco takového jsem právě chtěla napsat :o) Mám doma manžela, který kdysi tvrdil, jak se jeho rodiče furt jenom honili, buď byli v práci nebo dřeli na chatě a "normální život" vlastně ani neznali a že jemu se to nelíbilo a takový nebude... A teď má rozjeté podnikání (a troufám si tvrdit, že jsem mu k rozjezdu docela dost pomohla) a tvrdě vydělává peníze. Jenže já JE NEPOTŘEBUJU! Určitě je fajn, když peníze jsou, ale dala bych přednost tomu, kdyby nebyl věčně sedřený, podrážděný, kdyby byl víc doma... Nebo aspoň když už doma není, kdyby byl tou prací spokojený, ale on ji dělá jenom proto, že vydělá velké peníze. A ty peníze vydělává proto, že je to ON kdo má na materiální život větší nároky než já... Kdybych měla mluvit za sebe, byla jsem víc spokojená v počátku podnikání, kdy jsem nás oba vlastně živila jenom já z platu zdravotní sestry (nic moc ;o) ) a co vydělal manžel (tehdy ještě přítel) se zase vracelo zpátky do podnikání, aby se rozvíjela firma...
S.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(12.9.2003 23:58:17)
Sylvie, nevím jestli je tvůj případ výjimka, z mého pohledu spíš ano...
V mém okolí jsou všichni "pracovití" muži pracovití jaksi odjakživa a tak jejich manželky věděly, do čeho jdou. Ale je asi fakt, že výjimkou budou ti, ktřeí začali během manželství/partnerství podnikat a "cele se do toho ponořili", třeba jako tvůj manžel.
Mám kamarádku, vdala se za kluka, jehož rodiče mají velké hospodářství (pole i zvířata), on chodí do práce, pomáhá rodičům a ještě dělá v obci starostu, takže má vlastně tři zaměstnání. A jí samozřejmě přijde líto, že se o ni a o rodinu málo zajímá, nemá na ně čas, je unavený... jenže na druhé straně je zabezpečí, ona se nemusí starat o nic jiného než o děti a domácnost, nestrádají, mají se dobře. Jenže s tím musela počítat, když si ho brala. Manželstvím nikoho nepředěláte, to si jen každý naivně myslí.
Já si zas naivně myslela, že můj velmi neambiciózní, po kariéře netoužící manžel bude věnovat rodině, rozhodně tedy alespoň dítěti, značnou část svého volného času, zejména když já budu stále pracovat a zabezpečení od něj požadovat nebudu. A taky jsem se "sekla". Manžel je sice stále velmi neambiciózní, teď dokonce i nezaměstnaný, ale "čas pro rodinu" nemá stejně, protože ho všechen potřebuje pro sebe. :o) Takže na rozdíl od té kamarádky nemám ani jedno, ani druhé. :o)
|
| Gréta |
|
(13.9.2003 0:59:47)
Monty,
já znám "pracovité muže" zejména vypěstované příležitostí, pár se seznámí během školy, pak se někde usadí, chlapík nastoupí do práce, rok dva pracuje, mezitím mají miminko, žena je doma, ideální rodinka. A teď mu někdo v práci dá Šanci To Někam Dotáhnout. Pár pochval od šéfa, důležitá setkání, pracovní cesty, nebo si založí firmu a má první úspěchy. A už teče adrenalin a zároveň se přesouvá zdroj pocitu uspokojení z rodiny do zaměstnání. No a žena jen kulí oči, drží mu palce, ale napadá ji, že takhle si to tedy nepředstavovala... (jak píše Sylvie :-)))
Jak to tak píšu, může to vypadat, že tím stavem pohrdám. Není to tak, naopak ho sama na sobě znám (samozřejmě to zažívají i ženy, myslím, že pak se jim těžko plánuje těhotenství), asi nejde mít všechno - kariéru na plné pecky a ještě spokojené děti a partnera.
|
| Denča 25.tt | 
|
(13.9.2003 11:45:19)
Gréto to máš pravdu, opravdu nelze mít všechno. ALe já si myslím, že je to dost o povaze, kariéra,peníze člověka dost poznamenají,ale pokud manželství funguje a oba manželé spolu komunikují, tak jde zachránit hodně.
|
|
|
| Sylvie | 
|
(13.9.2003 9:55:00)
Monty, manžel pracovitý byl odjakživa (teda co se známe), ale tak nějak normálně. Podnikal se svými kamarády a tempo podnikání udávali oni. Pak se trhnul, protože s nima by se řítil tak jedině do průseru, začal rozjízdět vlastní firmu, byl v ní pořád - i to jsem chápala, protože všechno se změní, až bude mít zaměstnance. Teď, když už je má, zjistil, že peněz se dá vydělat víc, než když dělal sám a vzrostly jeho požadavky - původní plánovaný baráček do dvou milionů se změnil v hotýlek, který nás vyjde tak na sedm-deset milionů (odhadem, pořizovací cena byla nízká, ale je potřeba ho kompletně zrekonstruovat). Což je samozřejmě někde úplně jinde, hlavně čím víc chce vydělávat, tím víc zaměstnanců musí mít a tím hůř je možné je uhlídat... a aby zaměstnall i nějaké "šéfy" - pracovníky, kterým zaplatí ani ne tak za práci, jako spíš za dohled a organizaci, tak to ne. Teoreticky by si to dovolit mohl, prakticky by to byly další "zbytečně vyhozené peníze", tak se radši dře. Kvůli pitomýmu baráku!!!
Teda, abych jenom nenadávala - po té naší nedávné krizi se vyloženě snaží dát všechno dopořádku a dokonce už si na nás dělá čas i jeden o víkendu :o) Pravda, zrovna tenhle je výjimka, ale co, i tak je to velká změna :o)))
S.
|
| Sylvie |
|
(13.9.2003 9:56:45)
Teda - jeden DEN o každém víkendu :o)
S.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(13.9.2003 10:31:56)
Sylvie, tak vidíš, to jsi na tom líp než já. :o)
Že by si náš nezaměstnaný a pracovně nevytížený tatínek někdy udělal na nás DEN z víkendu, to je sci-fi. :o)
|
| Sylvie |
|
(15.9.2003 19:12:00)
Jezuskote, Monty, mne ani nenapadlo se s tebou poměřovat, jasně, že jsem na tom líp :o) Plně se starat o dítě, plně živit tři lidi, šetřit na byt v Praze a ještě obstarávat domácnost, jako ty... brr. Jen jsem reagovala, že chudáci muži jsou urvaní z práce, tak je přece musíme chápat. A můj případ by mohl sloužit jako ukázkový případ toho, kam až to může zajít: i když jsem přessvědčená, že ty peníze manžel vydělává naprosto "zbytečně", že by nám v pohodě stačilo míň, snažila jsem se chápat, že holt chce ten barák, který chce. Sama jsem se starala o dceru, sama jsem se starala o domácnost, vedla jsem manželovi účetnictví, obíhala úřady... A jak to dopadlo, jsem tu už psala - po druhém porodu se manžel rozhodl, že už nemám tu postavu, co jsem měla, takže nejvyšší čas se rozvést... KDY mám chodit cvičit, když jsem v té době měla děcka prakticky čtyřiadvacet hodin denně na krku a i když babičky občas pohlídaj, těžko to po nich chtít pravidelně, tak to mi vysvětlit nedokázal. Právě diskuze tady na Rodině dost změnila můj pohled na fungování naší rodiny, takže když začal z rovodu couvat, že teda bychom jako spoku mohli zůstat dál, pokud okamžitě začnu chodit do posilovny, tak jsem si přidupla a konečně se zapojil nikoli do péče o domácnost, to mi zas nijak obzvlášť nevadí (binec se dá vždycky odkponout z cesty :o) ), ale do péče o děti. Před chvílí jsem se například vrátila z první lekce orientálního tance a NEMUSELA JSEM S SEBOU MÍT DĚTI!!! Ó, to blaho :o)))
S.
|
|
|
|
|
|
| Iva | •
|
(15.9.2003 11:39:25)
Přesně tak, Sylvie! Manželství mojí kamarádky na tom ztroskotalo. Když se vzali, neměli nic a pomáhali si. Pak měli děti, sice příjem nic moc, ale užívali si manželského života, jezdili s dětmi na víkendy na chatu s podobnými rodinami, když jeli k moři tak si vezli tašku špaget a paštik, ale přijeli moc spokojení, jenže pak muž začal dělat kariéru. Najednou nebyl doma, byl podrážděný, nikdy neměl čas, a sice vydělával plno peněz, ale dělal s nimi cavyky, chtěl o nich rozhodovat jen on sám, kamarádka ho o peníze stále musela žádat a on chvíli dělal "fóry", a jestli to fakt je nutné,toto kupovat, a pak "velkoryse" ze svazku pětistovek oddělil jednu a žádal jí, aby s ní pořádně hospodařila, protože vydělávat peníze je dřina, o které ona nic neví atd. A ta společnost co s nimi jezdili mu najednou smrděla, oni totiž neměli peníze, dokonce tam někteří jezdili vlakem a neměli auto,a na dovolenou, co si tam nebude moct chodit na jídlo do restaurací by prý ani za nic nejel.Kamarádka ho přemlouvala, aby se vrátil k tomu, co dělal předtím (zas tak špatně na tom nebyli), že o peníze nestojí, že ho chce radši mít občas doma jako dřív, že byla s tím, jak žili, spokojená, (pokud vím nikdy si ani předtím na peníze nestěžovala), ale on ne. Nakonec se rozvedli.
Tady je podle mě důležitá dohoda, občast totiž žena stojí o tu finanční stránku věci a je ochotná to kvůli tomu tolerovat, ale když ne a muž v tom pokračuje, je to špatné.
A taky si myslím, že ne vždy je to tak, že se ti chlapi v práci tak předřou, já teď chodím po druhé mateřské do práce, a občas musím zůstat dýl a musím říct, že je tady táááááák dobře, sedím si u počítače, dělám svoje, nikdo mě neruší a já bych občas mohla jít domů dřív, ale vím, že doma je muž a o děti se postará, jak bych dorazila pustí se děti do mě a on si lehne k televizi...Vzpomínám si na doby, kdy jsem byla doma a muž často chodil domů až večer okolo sedmé (od šesti ráno) a nebo "musel" do práce v sobotu,a je mi (dnes) jasné, že ne vždy to byla nutná práce, ale taky ta možnost, uklidit se z domu, kde vřískají děti a hrozí sobotní úklid, a přijít až bude uklizeno a děti se dají spát, a ještě člověk vypadá o moc důležitější, když musí v sobotu do práce, (těžko mu dokážete, že nemusí, a že tam kouká na televizi nebo brouzdá po Internetu - pokud se sám nerozradí nějakou poznámkou. Protože být doma s dětmi je často o moc náročnější než být v práci,(samozřejmě jak v které) a myslím, že je dost mužů, co toho takto zneužívají. (Mě to napadlo, teprve jak jsem sama začala do té práce chodit). A proč ne, pokud mám doma někoho, co se mezitím o všechno postará, a ještě se můžu tvářit, že ví houbes o životě ve tvrdém světě tam venku.
Jo, a ten pocit zahlcenosti co Janina píše jsem zažívala, když jsem začala učit na základní škole, taky jsem po návratu domů, aspoň ty první dva měsíce, absolutně nemohla ani existovat, a ani jet s rodinou k moři, protože to bylo ve školním roce a ředitel mi volno nedal. Jen ten výdělek se tam liší...
|
|
|
|
| Viky | •
|
(13.9.2003 15:58:39)
Milá Janino,
máte do jisté míry pravdu. Taky jsem zažila situace, kdy jsem po příchodu z práce byla schopná se pouze svléknout (už na prahu :o)), padnout do postele a spát. Ale není to tak jednostranné. Když se partneři například dohodnou, že na prvním místě je rodina, teprve potom práce, že se raději smíří s nižším standardem než aby na sebe navzájem neměli čas, je logické, že je pak žena zklamaná, když muž nemá žádnou energii na rodinu a na partnerský vztah.
Zastávám ten názor, že člověk si najde čas a energii na to, na co si ji najít chce. Existují lidé, kteří si práci nenechaí přerůst přes hlavu a rodinu postaví na první místo, práci, která by znamenala maximální vypětí vezmou leda krátkodobě. A existují lidé, kteří jsou neustále dlouhé roky pracovně maximálně vytíženi, přestože rodina nouzí netrpí a je možné zvolnit.
|
| Evelyn1968,2děti | 
|
(13.9.2003 16:23:44)
Viky,
právě jsem to chtěla psát:o), takže souhlasím s Tebou, na prvním místě je dohoda partnerů. V rodině si už nikdo nemůže nic dělat jen sám za sebe a ostatní nutit, aby se přispůsobili.
E.
|
|
|
| Jana, dva synové | •
|
(16.9.2003 11:23:12)
Několikrát zde v diskusi zaznělo, že některé ženy (manželky)by se po dobu, kdy jsou děti na rodině nejvíce závislé, spokojilo s nižším životním standardem. Já jsem chtěla pracovat (menší plat než muž podnikatel), a proto jsem svého muže přesvědčila,aby ubral ze svého podnikání plyn a více se věnoval dětem a rodině.Nebylo to lehké, ale nakonec se to vyplatilo celé rodině(samozřejmě to hodnotím ze svého pohledu).
|
|
| Alena (rozvedená, dcera 15 let) | •
|
(18.9.2003 13:25:12)
Napsala jsi to moc hezky. Ale já si myslím, že muži většinou takhle nepřemýšlí. Já ze své zkušenosti vím, jak mi bylo, když jsem musela pracovat přes víkendy a do noci a dcera byla u babičky (v té době jsem už byla rozvedená). V práci jsem měla výčitky, že nejsem doma a doma jsem přemýšlela, co jsem ještě nestihla udělat v práci. A nakonec jsem tězce vydělané peníze neměla čas ani utratit. Většina mužů si jen dokazuje jak jsou skvělí a to, že to "přeci dělají pro rodinu" je jen výmluva. A ženy? Jsou z nich uremcané maminy. Dá se s někým žít a vůbec nic od něho nechtít?
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)