Byla jsem "pracovitým mužem".

Článek je velmi zajímavý, ale ještě zajímavější jsou reakce na něj. Některé manželky by byly nejraději, aby je manžel nejen velmi slušně uživil, ale měl i čas se podílet na každodenní péči o děti. Ale to v mnoha případech přece není možné, cožpak to, milé manželky,nevidíte? Vím, o čem mluvím, zažila jsem to na vlastní kůži.
Pokusím se stručně vysvětlit,oč šlo.
Oba s manželem jsme v té době pracovali a měli jsme dvě děti ve věku sedm a devět let. Já jsem pracovala jako živnostník, měla jsem volnou pracovní dobu, částečně jsem pracovala i doma, takže jsem měla na děti poměrně dost času. Jednou jsem dostala zajímavou nabídku - vedle své obvyklé práce ještě tři měsíce pracovat pro jednu firmu za skvělé peníze. Taková nabídka se neodmítá. Dohodli jsme se s manželem, že tu práci vezmu a že on po tu dobu převezme veškerou péči o děti.
Ta moje "brigáda" byla "fakt dost hustá", jak by řekli naše děti, dnes puberťáci. Ve firmě se obchodovalo se zahraničím a v dolarech, rukama mi procházely, byť jen na účtech, obrovské sumy peněz, měla jsem velikou zodpovědnost, navíc ve firmě probíhaly nějaké vnitřní boje, takže vztahy mezi lidmi byly velmi napjaté, do toho kontroly z finančního úřadu, právníci, úvěry, navíc majitel firmy byl arogantní nafoukanec, neustále špatně naložený...Musím pokračovat? Po 10 i více hodinách práce jsem odcházela úplně udřená a vysílená. Doma se na mě vrhly děti a rády by si s maminkou pohrály a popovídaly. Ale já jsem prostě NEMOHLA. Ne že bych nechtěla se jim věnovat, prostě to nešlo. Někdy jsem ještě udělala večeři (to manžel moc nezvládal), jindy ani to ne. Sedla jsem si do křesla a jen tupě koukala před sebe, v hlavě čísla, čísla, čísla. V noci jsem špatně spala, někdy jsem si musela vzít i prášek na spaní. O víkendech jsem doháněla svoji běžnou práci. Naštěstí přišly prázdniny a muž a děti odjeli na tři týdny k moři - mohli jsme si to dovolit, když jsem tak skvěle vydělávala. Mně se ulevilo, mohla jsem pracovat i v noci. Naštěstí tato hrůza trvala opravdu jen tři měsíce. Shrábla jsem peníze a přestože byla určitá šance ve firmě ještě pokračovat a třeba udělat kariéru, prchla jsem. Děti byly od moře krásně opálené, vyprávěly mi své příhody a mně bylo moc, moc líto, že jsem si to neužila s nimi.
Co tím chci říct: Možná, že se tak jako já tenkrát cítí ti kritizovaní muži, co "se oženili se svou prací", co chodí z práce pozdě a ještě vyžadují, aby bylo doma uvařeno a uklizeno. To přece není tak jednoduché, dopracovat se k výborně placenému místu nebo vést prosperující firmu a zajistit tak rodinu. V mnoha případech je tomu třeba obětovat všechen čas, a nejen čas, i veškerou mysl, někteří, a znám takové, obětují i zdraví. Nezávidím jim. Je mi spíš líto muže, který přijde večer domů po dni, ve ktrém ho šéf seřval a kolega se mu pokusil podtrhnout stoličku, a manželka ho vypeskuje, že nešel s malým na písek. Je mi líto i majitele firmy, který právě řeší, kde vezme peníze na výplatu padesáti lidem, a do toho volá rozezlená manželka, že dcerka nechce jíst polívku, ať s tím jede něco udělat. Tímto se chci všech pracovitých mužů zastat. A Vás, jejich manželky prosím: VAŽTE SI JICH!

Jiná věc je, že jsou i muži, kteří nejsou pracovití, peníze nevydělají, rodinu pořádně neuživí, takže manželka musí pracovat na plný úvazek, a přesto vyžadují plný servis a o děti se pořádně nestarají. S těmi je problém. Ale o nich ten článek nebyl.