Pracovití muži a rodinně založené ženy

Při své práci s páry se opakovaně setkávám s typickým rodinným vzorcem.

Zvětšit

Muž-otec stojí mimo rodinu. Svou pozornost zaměřil na vnější svět, na své povolání. Žena-matka tvoří spolu s dětmi zvláštní skupinu. Nejzřetelněji to vidíme, když žena nechodí do zaměstnání. Ale i když pracuje na částečný úvazek, a dokonce i když je plně zaměstnaná, nevypadá mapa rodiny často jinak. Nejvýraznější je tento vzorec u rodin, kde muži pracují v průmyslu, ale vidíme ho i v případech, kdy mají jiná povolání, pracují jako úředníci, učitelé, lékaři apod.

Zdá se, že většina dnešních párů se nejpozději od narození dětí zabydlí ve starém manželském vzorci, který pochází z 18. a 19. století. Sociologové mu říkají „zajištěné patriarchální manželství“. Pochopitelně už však dnešní muž a otec nemá moc někdejšího patriarchy a tam, kde o ni usiluje, narazí na tvrdou opozici ženy i dětí, protože tento model odporuje obecně panujícím názorům. Právě zde spočívá velký problém, který vyvolává spoustu partnerských konfliktů. Všichni dnes vycházíme z toho, že muž a žena jsou rovnocenní. Neznamená to však, že muž už není pánem své ženy a že oba musí mít v rodině i v zaměstnání stejnou možnost vlastního uplatnění a rozvoje. Náš rodinný vzorec ukazuje, že vdané ženy se jako dříve soustřeďují hlavně na rodinu. Většina mužů se věnuje hlavně svému zaměstnání a o své rodině toho moc neví. Z toho vyplývá obrovský rozpor mezi ideálem a realitou vztahu, který se projevuje v rodinných konfliktech. Na rozdíl upozorní zpravidla ženy, které své muže rychle zaženou do defenzivy. Typické výčitky zní:

„Nikdy tu nejsi! Oženil ses se svou prací a já ani děti z tebe nic nemáme!“

„Když už se objevíš, nedovedeš se přizpůsobit rodinnému životu. Děti podle tebe musí fungovat tak, jak jsi na to zvyklý z práce!“

„Když přijdeš, chováš se jak paša, o kterého mají všichni pečovat a rozmazlovat ho!“

„O osobních věcech se s tebou nedá mluvit! Buď mlčíš, nebo se tomu vyhneš a začneš to nějak věcně vysvětlovat!“

Ženy svým manželům často vyčítají, že ustrnuli v roli pracujícího muže, který se jen dře a nikdy nedovede přestat, který namáhá jen hlavu, ale city mu unikají, který se pořád honí za nějakým cílem, ale nedokáže pružně reagovat na danou chvíli, kterého zajímají jen věcná témata, ale problémy vztahu pro něj nemají žádný smysl – a především, který ženu nechává s dětmi a s rodinnými záležitostmi samotnou. Co jí pak zbývá jiného než se starat o tyto „jiné stránky života?“ Co jí pak zbývá jiného než převzít celou péči o děti, muže a staré rodiče, o všechny vnitřní i vnější vztahy, aby udržela rodinu jako takovou? Muž, který se příliš věnuje práci, ji vlastně omezuje na péči o rodinu. Její vlastní pracovní ambice, vzdělání a kvalifikace se pak často rozplynou jako pára nad hrncem.

Tak to vidí spousta žen. A muži? Většinou toho moc nenamluví, a když, jen se brání. Jinak to prostě nejde. Pracovní zátěži se nelze vyhnout, a když chce člověk dělat trochu kariéru… A tak často vypadají jako lidé, kteří žijí na účet svých žen. Ale co jim to vlastně přináší? Když se nebudou pořád obhajovat, začnou někdy sami od sebe mluvit o tom, kolik lidské hodnoty ztrácejí. Všechno, co jim ženy vyčítají – a často právem – pro ně znamená hrozné ochuzení života. V práci možná fungují bezvadně a nikdy si nestěžují, ale výsledkem je pocit vnitřní prázdnoty, v rodině si připadají jako cizinci, kteří jen ruší, nikdy opravdu nevědí, co potřebují jejich děti – a ty jim to také nechají pořádně pocítit. Vidí, že děti mají mnohem blíž k ženě, a některý z jejich synů mnohdy jakoby zabere místo po jejím boku… Muži na tom ve skutečnosti nejsou moc dobře! Úzká koncentrace na povolání omezuje jejich lidský rozvoj minimálně právě tak, jak to zažívají ženy, které zúží svůj obzor jen na rodinu, a někdy je to možná ještě horší.

Problém je tedy společný, a manželé by ho proto měli řešit společně – nikoli jako protivníci. Určitě by byla užitečná řada rodinných, pracovních, společenských i politických změn, jež by dala vzniknout příznivějšímu rámci, díky němuž by se mohla obě pohlaví rovnocenně uplatnit jak v práci, tak v rodině. Často se však stává, že možností, které jsou po ruce, nikdo nevyužije, protože muži a ženy jsou sami od sebe v zajetí starých rodinných vzorů. Něco tedy musí vězet i v nás samých, že dokážeme opustit vlastní ideály a podřídit se patriarchálnímu rodinnému modelu. Zde bych rád čtenáři poskytl podněty k zamyšlení:

1. Prastaré obrazy našich rolí jsou hluboce zakotveny v naší duši. Dnešní muži se stále bezděky řídí obrazem lovce, který venku v divočině loví zvířata, aby uživil tlupu. Ale i dnešní ženy mají stejně jako jejich jeskynní předchůdkyně stále sklon obstarávat a chránit potomstvo a krýt svým mužům záda, místo aby prosazovaly vlastní zájmy. A tak se znovu a znovu vrací staré vzorce rolí. Muži věří, že jsou zrozeni pro „lov a boj“ ve svém povolání, zatímco ženy, i když samy pracují, cítí odpovědnost hlavně za rodinu a dokážou se v případě nutnosti vlastního postupu v povolání vzdát. Důsledkem často je, že muži mají sklon znehodnocovat zaměstnání svých žen jako koníčka ve volném čase a ženy si zase někdy myslí, že jsou „od přírody“ povolanější k výchově a péči o děti – a své muže v této oblasti nepustí k ničemu (natožpak k takzvané mateřské nebo rodinné „dovolené“).

2. Vliv těchto prastarých obrazů rolí podporuje u žen i u mužů fakt, že stejně žili i jejich rodiče. Už jako děti tedy přijali tento model a ten jen nyní znovu ožívá. Opakovaně vidíme, že nesezdaný nebo bezdětný pár se bez problémů řídí moderním vztahovým vzorcem: oba se cítí stejně kompetentní v povolání i v domácnosti. Jakmile však přijdou děti, začnou on i ona – často aniž si toho všimnou – „podléhat“ konkrétním společenským podmínkám a kopírovat postoje a jednání vlastních rodičů. Z manžela se stane pracující muž a „paša“ a z manželky „rodinný typ, který se stará o všechno“. Právě tak to dělali jejich otcové a matky, ale oni to tak přece nikdy dělat nechtěli! Staré obrazy rolí mají velkou moc, kterou bychom neměli nikdy podceňovat! Platí to jak pro muže, tak pro ženy – každý z nich by si měl sám uvědomit, jakou roli v této hře hraje.

Je možné, že k vylíčenému vývoji přispěli i psychologové a psychoterapeuti. V posledních letech všemožně zdůrazňovali význam matky a jejího vztahu s dítětem a v nejpestřejších barvách vykreslili všechno, co je třeba a co je „správné“. U žen s pracovními ambicemi se tak systematicky podporovalo špatné svědomí vůči jejich dětem. Zcela přehnaný mateřský ideál byl nastaven tak, že ženy, které se mu snažily dostát, jen velmi obtížně kloubily zaměstnání a rodinu a nakonec dopadly vždycky špatně. Podle nejnovějších výzkumů (např. Elisabeth Fivaz, Lausanne) je naproti tomu stále jasnější, že o bezpečném prostoru nerozhoduje „dyadický“ vztah matky a dítěte, ale „triáda“ otce, matky a dítěte. V takovém vztahu však otec neposkytuje jen „vnější rámec“ (jako živitel rodiny), ale je bezprostředně přítomen jako živý člověk. V dnešních rodinách děti často zažívají, že rodinu vlastně „tvoří“ matka a otec chybí. Pro duševní rovnováhu dítěte je však velmi důležitý i zcela konkrétní, tělesný i duševní zážitek soužití s otcem!

Ale i ve světě práce je velice potřeba žen. Ženský prvek tu často úplně chybí. V naší společnosti, kde stále roste úloha služeb, je to stále zřetelnější. Vzpomínám si například na klinické oddělení, které vedly dvě lékařky – vládla tu zcela jiná atmosféra než jinde! Totéž platilo i o farmaceutické firmě, která měla personální šéfku: nikde jsem se ještě nesetkal s tak pružným a diferencovaným modelem pracovního času jako tady! Tradičním mužským oblastem jen prospěje, když do nich vstoupí ženy, totéž platí i pro ženské domény, když se jich ujmou muži. Náš svět je pak jenom úplnější, lidštější – a moc to potřebuje!

Dnešní situace na pracovním trhu volá po novém rozdělení práce. Budoucnost bude patřit částečné nebo „pohyblivé“ pracovní době. Ženám to poskytne nové možnosti v práci a mužům v rodině. Je tu však jedna podmínka: musíme být k tomu vnitřně připravení a uvědomit si, nakolik novým možnostem stojí v cestě naše vlastní postoje a zaběhané způsoby chování.

1. Co si myslíte o odpovědnosti ženy a muže v rodině či domácnosti a v zaměstnání? Zkuste to vyjádřit v procentech. Jaký je poměr u vás? Jste s tím spokojeni? A když ne, jak na svou nespokojenost reagujete?

2. Udělejte si malý experiment. Posaďte se spolu někde, kde vás nebude nic rušit. Postěžujte si z celého srdce na všechno, co vás trápí v zaměstnání nebo v rodinné situaci. Partner smí jen naslouchat a s porozuměním se dotazovat. Žádné „diskuse“, žádné protiargumenty ani obhajování! Udělejte to na střídačku, nejdříve jeden, potom druhý. Měli byste se tak vyhnout jednostrannému vzorci, podle kterého se jen střídají výčitky a obhajoby, a lépe pochopit situaci svého partnera. Možná vás čeká pocit, že máte společný problém!

3. Zkuste si spolu představit, jak by bylo možné práci a rodinu rovnocenně rozdělit mezi ženu a muže – právě ve vašem případě. Sdělte si, jaké pocity ve vás takové představy vyvolávají (nadšení, strach, odpor atd.). Opakovaně se k tomu vracejte. Lákavé obrazy budoucnosti mají svou vlastní moc a mohou se uskutečnit!

4. Prověřte si, jestli skutečně využíváte všechny možnosti, které máte právě vy k dispozici (rodinná situace, nabídky v zaměstnání, finanční možnosti atd.), abyste se uspokojivě podělili o práci a rodinu. Jestliže jste je nevyužili, pak byste měli přijít na to, proč tomu tak je.

Ukázka je z knihy Pravidla lásky , kterou vydal Portál a kterou si koupíte zde.