Re: Byla jsem "pracovitým mužem".

Jezuskote, Monty, mne ani nenapadlo se s tebou poměřovat, jasně, že jsem na tom líp :o) Plně se starat o dítě, plně živit tři lidi, šetřit na byt v Praze a ještě obstarávat domácnost, jako ty... brr. Jen jsem reagovala, že chudáci muži jsou urvaní z práce, tak je přece musíme chápat. A můj případ by mohl sloužit jako ukázkový případ toho, kam až to může zajít: i když jsem přessvědčená, že ty peníze manžel vydělává naprosto "zbytečně", že by nám v pohodě stačilo míň, snažila jsem se chápat, že holt chce ten barák, který chce. Sama jsem se starala o dceru, sama jsem se starala o domácnost, vedla jsem manželovi účetnictví, obíhala úřady... A jak to dopadlo, jsem tu už psala - po druhém porodu se manžel rozhodl, že už nemám tu postavu, co jsem měla, takže nejvyšší čas se rozvést... KDY mám chodit cvičit, když jsem v té době měla děcka prakticky čtyřiadvacet hodin denně na krku a i když babičky občas pohlídaj, těžko to po nich chtít pravidelně, tak to mi vysvětlit nedokázal. Právě diskuze tady na Rodině dost změnila můj pohled na fungování naší rodiny, takže když začal z rovodu couvat, že teda bychom jako spoku mohli zůstat dál, pokud okamžitě začnu chodit do posilovny, tak jsem si přidupla a konečně se zapojil nikoli do péče o domácnost, to mi zas nijak obzvlášť nevadí (binec se dá vždycky odkponout z cesty :o) ), ale do péče o děti. Před chvílí jsem se například vrátila z první lekce orientálního tance a NEMUSELA JSEM S SEBOU MÍT DĚTI!!! Ó, to blaho :o)))

S.