Re: Nejen ustrašené matky!

Jo, babičky. No jo, tak nějak se to holt musí předpokládat. Moje dceruše je hlídána odpoledne babičkou a babička zažívá krušné chvíle. Teď naposled proběhl vzorový příklad. Dcera se oblíkala, babička se jí do toho míchala, chtěla jí pomoct. Dcera na to není zvyklá. Ode mě je zvyklá, že jí dám věci a ona se musí snažit sama. Když jí to nejde, tak se malinko vzteká, tak jí v tom nechám, povzbudím jí, řaknu ať se snaží, slovně popíšu jak si s tím poradit. Ona se posnaží. Rukama se jí do toho nemíchám, samotnou mě to čílí, když to dělá někdo mě. Když si s něčím dcera neví rady a ani slovní popis nepomůže, tak počkám a připomenu jí, že až bude chtít pomoct, tak si má o pomoc říct. Buď to v reálu vyřeší sama, nebo si řekne o pomoc. To obnáší to, že ke mně přijde a já jí pomůžu. Ne že já jdu za ní. Babičce jsem vysvětlila, že tímto postupem si ušetří hodně nervů :-D. Máma je v pohodě, takže si to uvědomila a bude to takhle dělat, tomu věřím. Když ne, akorát se budou na sebe furt zlobit.

Tohle je samozřejmě popis situace, ve které si tento postup můžeme časově dovolit. Když si to časově dovolit nemůžeme, tak dceři řeknu, že spěcháme, že příště to určitě zvládne, ale teď to musíme sfouknout rychle. Kupodivu to bere.

S přehnaným ochranitelským pudem na klouzačkách problém nemám, taky jsem naznala, že nehody se dějí zejména v mé bezprostřední blízkosti. Chci mít odvážnou dceru, takže jí vždycky podporuju a povzbuzuju. Bezpečnost typu zásuvky, přecházení přes ulici máme dlouho zmáklé tak, že když byla menší, tak drandila po chodníku na odrážedle klidně 10 metrů přede mnou, ale byl-li v cestě přechod, automaticky zastavila. Na odrážedle jsem ji totiž ze zásady přes přechod nenechala nejezdit, vždycky musela slézt a za ruku přejít. Nebyla-li ruka (nákupy), držela se tašky. Ostatní lidi se zuřivě rozhlíželi po rodiči, když viděli dceru na odrážedle přijíždět k přechodu :-) ale je na ni v tomhle opravdu spoleh. Naštěstí respektuje určité hranice, které jsme si spolu utvořily.