Nejen ustrašené matky!

Mám kupodivu opačnou zkušenost - tím "více ustrašeným" je u nás můj muž, tedy tatínek. Já jsem v tomto ohledu daleko větší kliďas. Klidně nechám dceru vyjít i sejít naše docela prudké schody jen s tím, že jí občas upozorním, aby se dobře držela a dávala pozor. Za celou dobu, co se po nich učí chodit, jí uklouzla noha asi 2x - když jsme u ní stáli a ona věděla, že jí stejně někdo chytne. Uvědomuji si riziko, že spadnout může, ale zastávám názor, že se mimo jiné musí naučit padat.
Já byla jako dítě docela trdlo a bála jsem se někam lézt apod. Když jsem spadla, vždycky jsem si natloukla. Moje hbitá sestra se naopak nebála a nepamatuju si, že by si někdy něco udělala. Když spadla, spadla šikovně. Z toho mi plyne ponaučení, že je třeba nechat dítěti volnost a možnost cvičit se i v pádu.
Dcera je opatrníček, neleze tam, kam se bojí, co nezná. Ale když už se do něčeho pustí, věří si v tom. Proč ji tedy nenechat! Jsem alergická na tchýnino napomínání: Pomalu nebo spadneš! když udělá 2 rychlejší kroky. Vždyť přeci už dávno umí běhat! A kdyby spadla - co se stane tak strašného! Odře si koleno nebo nos, i s tím musí počítat.
Myslím, že mé názory jsou v pořádku a stojím si za nimi. Občas mi ale mé okolí dá najevo, že mu připadám jako nezodpovědná matka. To ustrašené okolí...