Re: Smutná pravda...život je jen o volbě a respektu

Nechci nikoho naštvat, ale mám potřebu se vyjádřit k Jitce, víře a příspěvkům k tomuto článku.
Ač se do diskuzí od jisté doby moc nezapojuji, jen do té, co je u článku napsaném mnou o rakovině prsa, ale teď mi to nedá.
Hlavně se téměř nikdy nezapojuji do debat na téma Bůh, církev, křesťané, mám z toho husí kůži.
Ale upřímně musím autorce tohoto příspěvku napsat, že její názor na víru a vše kolem je dle mě odpovídající mému názoru.Kdyby každý viděl víru v Boha, jeho principy a ,,nařízení" jak se jako správný věřící chovat, bylo by vše o něčem jiném.Byl by i můj postoj křtěné a z věřící rodiny jiný.
Právě kvůli těm ,,falešným ovečkám", které se modlí na kolenách v kostele,div se nepřetrhnou, kdo bude první u svatého přijímání a tomu, jak se pak v osobním životě chovají je moje víra někde pryč.
Já nemohu říct, že jsem ateista, ale tak nějak mi nesedí podávání víry, jak je podávána.Možná někoho pobouřím, ale já mám svého Boha, nepotřebuji za ním chodit do kostela každou mši, každý týden se zpovídat z hříchů....uvolním se a ulevím na hřbitově u hrobu svých blízkých.Všechno jim povím, posedím....pro mě je toto obrovská úleva na tomto místě se vyzpovídat.Proč mít faráře jako prostředníka, když Bůj je prý všemohoucí???Přece mě slyší, když chce.A já si myslím, že mě slyší.Nepotřebuji rozhřešení nějakého černokabátníka, aby mi pak dal odříkat 10x Otčenáš...Víra a Bůh jsou o něčem jiném.Prostě takto to vidím já.

A jsem si vědoma i toho, že ne vždy jsem se asi chovala jako správná křesťanka a proto se nechci přetvařovat a omlouvat svoje chování tím, že se prostě jednou za čas vyzpovídám a bude zase dobře.Ne nebude.Za svoje činy si plně odpovídám a proto jsem co se víry a kostela týka taková, jaká jsem.
Mé děti jsou křtěné,vychovávám z nich dle mě slušné lidi, ne zaslepence, s jakými jsme se v životě setkala.Základ křesťanství jim dávám, ale chci, aby se sami, až budou mít rozum rozhodli(mí 3 kluci -i), jakou cestou víry chtějí jít.Ale nechci to rozebírat víc, neumím to lépe vysvětlit, proč to tak cítím.
Proto si myslím, že soudit Jitku za napsání toho, co napsala není na místě.
Každý člověk je jiný, každý vnímá svůj život a život druhých jinak.
Ano, článek je na můj vkus dlohý, ale je to její volba a Vaše volba číst ho!!
Každý se potřebuje někdy vyzpovídat, vypovídat, ulevit si.Ať už literárně ,,vyspěle" a nebo tak, jak si myslí, že mu pomůže se prostě jen vyjádřit.Dlouze, krátce.Naše volba je, zda či to nebo ono čteme.

Rozhodně její život peříčko nebyl, ale poprala se dle svého vědomí a svědomí.Nikdo nemá právo soudit druhého za jeho rozum či nerozum, za to, jak udělal ve svém životě to či ono.Jen on sám je strůjcem svého života, jen on si zodpovídá za své činy.

Četla jsem na Rodině mhohem víc lepších, výborných článků.Ale toto je jen životní úsek jedné z nás.No tak se vypsala a třeba si tím hodně ulevila.
Nikdo nejsme svatí, bezchybní, dokonalí.To je jen v pohádkách a ani tam ne vždy.
Fakt jsem měla potřebu se vyjádřit, ač to dělám na diskuzi jen pod svým článkem.Ta nemoc mě naučila být víc tolerantní k druhým.Víc naslouchat, protože život je příliš krátký a křehký na to, abychom k sobě byli hnusní, nevšímaví, abychom se napadali.Vše jde napsat slušně.Nesouhlasím s mnoha názorama, ale respektuji je.Život je respekt k druhým.Vyjádření se k druhému, slušně, ne přiblble a pohrdavě.Nikdy nevíme, co se záhy může stát nám.
A myslím si, a za tím si stojím, že ani můj život nebyl peříčko, není a ještě dlouho nebude.Ale beru to jako osuda kapitolu svého života.Musím se s tím vyrovnávat. A napsání mého článku mi v tom moc pomohlo.Vykřičet tu bolest ze sebe.Jitka to asi cítila tak nějak podobně, jen téma bylo jiné.

Jitko, jen pro Tebe: já znám svého manžela od 18let, brali jsme se když mi bylo 20, jemu skoro 22.Nemuseli jsme, ale chtěli jsme, byl prosinec 1990.V říjnu 1991 se nám narodil náš první syn.Před i po svatbou nebyl můj život vůbec žádné peříčko.Jak finančně, bydlení, vztahy v rodině.A není peříčko ani dnes.A to mi je už o pár pátků víc, syny máme 3.Finančně se nám daří, máme konečně vysněný dům a velkou zahradu, 3doufám, že zdravé děti, lásku..Chybí mi jen víc štěstív určitých věcech a teď především zdraví.A tosi bohužel nekoupím.A má největší životní výhra je můj MANŽEL.Protože jsem si takovou cestu vybrala já, byla plná zlého, ale i dobrého.Tolerance, porozumění.
Přeji Ti už jen štěstí a hlavně zdraví!