11.5.2007 11:13:56 Ráchel, 3 děti
Re: Smutná pravda...život je jen o volbě a respektu
Tak se konečně v klidu dostávám k odpovědi na tvou otázku, co jsem myslela větou: "Skutečně existuje řada lidí, kteří si říkají křesťané, a to ve všech církvích, ale ve skutečnosti svůj život nikdy Bohu neodevzdali a řídí se vlastními pravidly."
Obávám se, že tentokrát nebudu zrovna stručná, a nejsem si jistá, jestli budu dostatečně srozumitelná...
Je dost lidí, kteří v církvi vyrostli a jsou na ni "zvyklí", případně v ní nevyrostli, ale na křesťanství je něco přitahuje. Já sama (z nevěřící rodiny) jsem nejprve "uvěřila v Boha" - tzn. v Jeho existenci, chodila do různých kostelů, občas se modlila... a když se mě tehdy někdo ptal, jestli jsem křesťanka, říkala jsem, že ano. Četla jsem sama dost Bibli a mnohé mě v ní osolovovalo. Zároveň jsem si ale žila prostě po svém, vytvářela si vlastní pravidla toho, co je a není OK. Často jsem i věděla, že něco OK není, ale stejně jsem neměla sílu to nedělat... Po dvou letech, v čase hluboké deprese, jsem došla do bodu, kdy jsem vždycky večer volala k Bohu "Bože, něco udělej, nebo to se mnou špatně dopadne". Tehdy jsem se setkala s člověkem, který mi pomohl porozumět tomu, že mě Bůh miluje a že v Jeho Synu Ježíši můžu dostat odpuštění. Tehdy jsem svůj život Bohu odevzdala - řekla jsem něco ve smyslu (a hlavně jsem to tak skutečně myslela ze srdce): "Bože, tady jsem, prosím tě, odpusť mi všechno špatné, předávám ti vládu nad svým životem." Můj život se v tu chvíli skutečně radikálně změnil. Krátce poté jsem byla pokřtěná. Ne, že by můj život byl pak ve všem jednoduchý. Pokud by ale moje rozhodnutí bylo povrchní, těžko by obstálo, protože následoval neskutečný teror ze strany mých rodičů, který trval čtyři roky (bylo by lepší, kdybys byla feťačka, než tohle; řekni že máš radši mě než Ježíše, nebo vyskočím z okna; strčíme tě do blázince... atd.). Rozdíl mezi tím, když jsem byla "věřící" a kdy jsem skutečně "odevzdala svůj život Bohu" byl skutečně podstatný. Prostě teď to nejsem já, kdo určuje pravidla hry. Neznamená to vypnout mozek :), od toho nám ho Pán Bůh dal, ale znamená to na Boha začít spoléhat, nechat se vést Jeho Duchem. Samozřejmě to také neznamená, že člověk je už pak dokonalý a nikdy neudělá nic špatného, ale zároveň vidím na sobě i na jiných křesťanech, jak nás Bůh postupně proměňuje, "obrušuje". Také mám jistotu v tom, kam jdu, kde mám svůj Domov, mám identitu v Bohu a Jeho lásce, ne v to, co dokážu, zvládnu, pochopím... V těžkých chvílích vím, že je se mnou. Bůh pro mne je Otcem - tím, který se o mě dobře stará, kterého je dobré poslouchat, protože mě miluje a ví, co je pro mne to nejlepší (ať už tomu rozumím, nebo ne - naše děti taky často lecos nechápou :))
Můj muž vyrostl v církvi, také se považoval za "křesťana" - a přesto potřeboval ve svých 20 letech prožít něco podobného, jako já. (MMCH - právě třeba to, koho si vezmu, jsem dala Bohu do rukou - a vybral mi fakt dobře :)!)
Takže myslím, že v řadě církví jsou jak ti, kteří jsou "věřící", nicméně se nikdy nevzdali "práva" na to si řídit svůj vlastní život (podobně jako to bylo popsáno v původním článku), a pak lidé, kteří svůj život Bohu odevzdali se vším všudy. S takovými, ať už jsou ze kterékoliv církve, nemám problém se shodnout, byť spolu třeba ne ve všem teologicky souhlasíme (např. co se týče křtu, dalších svátostí apod.). Takoví lidí jsou podle mého porozumění Církev.
Tak, to by snad pro teď stačilo.
Odpovědět