14.5.2007 0:42:09 Ráchel, 3 děti
Re: doufam, ze jen nerozumim
Přemýšlím, co tě na tom "převratu v duši" tak odpuzuje nebo děsí nebo co to s tebou vlastně dělá... pokud je to od Boha, tak proč to neprožít? K osobnímu rozhodnutí pro Krista nás Bible vybízí opakovaně... co tě na tom tak irituje? Ptám se, protože mne to skutečně zajímá...
O posílení mé víry prosím samozřejmě Boha kontinuálně, ale to je něco jiného než to prvotní odevzdání svého života Bohu/obrácení/konverzi/nové narození - nazvat se to dá různě.
Někteří z mých přátel (často to byli ti, kteří vyrostli v křesťanském prostředí, ale ne vždy to je pravidlem) zažili své obrácení méně "dramatickým", spíše pozvolným způsobem (neumí říct čas a místo :)), ale shodnu se s nimi, že se s námi "stalo" totéž - jen v jiné podobě.
Nevadí mi, když se mě někdo zeptá na osobní věci, jen mě překvapuje, že to činíš (opakovaně)neomaleným způsobem - spíš než by ses ptala, vynášíš předem soudy a máš předem dané představy (tedy to, z čeho mě śama často podezíráš).
Když jsem se obrátila, bylo mi 15 let a chovala jsem se jako nezralej puberťak, takže je možné, že jsem v některých svým projevech mohla rodiče iritovat. To ale nic nemění na tom, že jejich reakce byla neadekvátní. Myslím, že si mí rodiče vůbec neuvědomovali, z čeho mě Bůh zachránil - netušili totiž o tom, jaký život jsem v té době vedla, protože jsem to dokázala docela dobře tajit. Asi by se divili, kdybych jim domů brzy přišla těhotná nebo zfetovaná... Ano, obrátila jsem se po revoluci. Moji rodiče jsou ateisté, nebo asi lépe řečeno "nekřesťané", ale nebyli to komunisti - o žádnou ztrátu společenského postavení by skutečně nešlo ani před revolucí. Především můj otec si ale prostě zakládá na tom, že je proti církvi a křesťanství. To se těžko vysvětluje, je to prostě "rodinná tradice". Přičti k tomu jeho alkoholismus a matčinu výbornou schopnost citové manipulace. Domácí vězení, zákazy, vyhrožování... neustálé "debaty", kdy jsem vpodstatě musela jen poslouchat, že věřím nesmyslům...prostě vymejvárna mozku. Upozorňuju, že zároveň jsou mír odiče inteligentní, vzdělaní lidé...
Přesto všechno co se dělo mám svoje rodiče skutečně ráda, uvědomuji si také, že řada těch věcí má zlé duchovní pozadí a že si "nemohli pomoct". Když je poznal můj manžel a poprvé to zažil, byl v naprostém šoku - nikdy se s ničím takovým nestkal, podobně jako ty. Sice jsem mu to předtím vyprávěla, ale představit si to neuměl. Inu, kdo neuvidí, neuvěří... Co vím dost jistě, že by můj vztah k rodičům nebýt mého obrácení byl radikálně horší. Bůh ve mě totiž mnohé uzdravil a pomohl mi jim mnohé odpustit.
Co se týče tvého výkladu o ateismu, omlouvám se, ale to nechám bez komentáře, asi bych se do toho jen zapletla :)
A teď konečně k tomu "třídění".
Snažila jsem se vysvětlit, že prostě nehraju na nálepky typu "katolík/evangelík/evangelikál/baptista/letniční/metodista/atd.". Ve všech těchto církvích (nebo, jak se přesněji říká, denominacích) jsou lidé, kteří
prožili, že potřebují Boží odpuštění, a dali mu svůj život. S mnoha těmito lidmi mám na spoustu věcí odlišné teologické názory. Ale kdyby mi šlo o nějaké třídění, tak se tady budu navážet třeba do Mery, Věry apod. - protože nejsem katolička. Považuješ za "třídící" (či "sektářské") moje výroky, které naopak poukazují na to, že si nemyslím, že jen ta moje církev je ta "jediná pravá". Kristova Církev je o něčem jiném, než o nálepkách. On vidí do našeho srdce - ví, zda jsme činili pokání, uvěřili jsme Jeho dobré zprávě o odpuštění... Já lidem do srdce nevidím, ale většinou ti, kdo toto jednoznačně prožili, nemají problém s tím, když jim řeknu, jak jsem to prožila já.
Mě nejde o to si "náboženskou praxí pročistit kanály" :). Jde o to, že Kristus přišel do mého "kanálu" (mého hříchu) a zachránil mě. K tomu nemůžu přidat vůbec nic. Nejde mi o žádné náboženství, jde mi o osobní vztah s Ním. On je Ten, který je mi blízko, s kým můžu mluvit o všem a který mluví ke mně...
Už je to nějaké hrózně dlouhé a já bych už měla jít spát... tož pokračování zase jindy, DV :)
Odpovědět