Malovesnice

Mám ještě 2 sourozence a když naši zjistili, že "s dobrým vychováním" na navštěvách apod. nemají šanci, tak to vzdali. A udělali asi nejlíp, co mohou rodiče udělat. Scházelo se u nás vždycky spousta kamarádů (asi 10 průměr), vždycky jsme snědli, co nám přišlo pod ruku, občas otrhali i cizí třešně nebo jablka a ostatní rodiče věděli spolehlivě, že když nenajdou své dítě doma, tak bude nejspíš u nás. Nebo v blízkém okolí. Pro tuto příležitost si pořídili naši "svolávací" píšťalku, aby pořád nemuseli vyřvávat jména a nepřišli o hlasivky. Jedno písknutí - povinnosti volají, 2 písknutí - někdo se shání po kamarádech, 3 písknutí (obvykle používal otec) - něco se na Vás provalilo, nepřejte si mě. Pískání našich samozřejmě bylo trnem v oku všem chytrým a mravů znalým obyvatelkám vesnice a tak se začalo šířit - "Hourovi už to nezvládají, už musejí pískat jak na hřišti". Táta se jednoho dne naštval a tak když šel přes náves, tak poměrně hlasitě pronesl směrem ke svému kamarádovi "a 4 písknutí - to je stav ohrožení, na náves se řítí nějaká potvora, která žere drbny" a v pohodě odkráčel. Od té doby byl klid (alepoň relativní).
A teď? Drbny drbou dál, když jedeme k tátovi s našimi kluky, všechno vědí, táty se jednou dokonce zeptaly (když u něj kluci byli na více dní), jestli nepotřebuje pomoc s vypráním (bylo to těsně po tom, co máma zemřela), protože kluci běhají ve špinavých teplákách. Musela jsem se smát, když mi nejstarší hlásil: "A mami, víš co řekl děda paní Lhotákový?" Na mou zápornou odpověď odpověděl:"No řekl jí, že on tepláky zásadně nepere, protože nás v nich namáčí do sudu celý, abysme se odmočili". Otec prostě neztratil humor ani teď a jsem ráda.
Přeji Vám všem děti, které na návštěvách neposedí, jsou flekaté od zmrzliny a jahod a mají úsměv na tváři.