Re: tip

Milá Magdo,
nezbývá mi, než s Vámi opět souhlasit. I já si vzpomínám na návštěvy u babičky, kdy bylo naprosto nevhodné, abych si, coby čtyřleté a později i víceleté dítko řekl o něco na pití. Ochudnat babiččiných buchet a koláčků...to nám sice rodiče nezakazovali, ale nikdy víc než jeden kousek. "Berte si, kluci...já to stejně vyhodím, když to zbude..." pobízela babička. Ale otec se chtěl taky blýsknout, jak má slušně vychované syny a náš každý pohyb, který jsme udělali směrem k plné míse (jejíž obsah skutečně po naší návštěvě končil u slepic, protože babička měla cukrovku a děda neměl "buchtové" zuby), odměnil pohledem, který by dokázal zmrazit i chrlící Etnu.
Po návštěvě u babičky jsme se vždycky těšili domů, kde už na náš čekaly buchty z domova. Ale nikdy nám nepřípadaly tak dobré, jako cukroví od babičky.
Naštěstí ta dobrá žena měla rozum a občas si nás pozvala na celý týden bez rodičů. Potom jsme se ládovali celý týden všemi dobrotami, které nám byly při nedělních návštěvách odpírány. A když si pro nás příjeli rodiče a pili kávu v obýváku, zase tatík vrhal ty pohledy, když jsme si vzali víc než jeden kousek...ale my jsme už věděli...a tak jsme se jen smáli, protože za měsíc si nás babička určitě pozve znovu.