Život pod dobrovolnou kuratelou

Jakobych četla vzpomínky na svoje dětství. Pravda, nikoli ve městě, ale na vesnici a to zcela nekrálovské. Zato vše ostatní souhlasí. Maminka měla hrůzu, že ji lidé pomluví a odmalička nás vedla k témuž. Když shledala své snahy marnými, alespoň nás prosila, ať jí neděláme ostudu a neztěžujeme život.
A tak kromě povinného odmítání jídla na návštěvách to bylo i přebírání vypraného prádla do dvou kategorií - té lepší, kterou je možno pověsit na zahradě (sousedi mohli vidět) a té horší, která se sušila v prádelně, skryta kontrolním zrakům. Ráno se musely včas roztáhnout závěsy na oknech, aby nás lidi nepomluvili, že dlouho spíme. To dělala maminka i v době, kdy pracovala na dvě směny a z odpolední se vracela domů k půlnoci. Přesto musely být závěsy v šest ráno roztažené a okno otevřené. Když jsem já, už dospělá, pracovala v nepřetržitém provozu denní-noční, musela jsem si doslova vybojovat právo na nerušený dopolední spánek. A maminka si konečně mohla ve volných dnech přispat, protože měla alibi - mne :-)
Dneska už moc dobře ví, jaká to byla blbost a že drbnám se člověk nezavděčí. Také už pochopila, že ve srovnání s příbuznými, bydlícími v téže ulici, jsme byli i pro ty drbny svatí a pro klepy naprosto nezajímaví. Ale obavy zůstaly a stále nám říká, že to nechápeme, že byla jiná doba..