Nejez to, najíš se doma!!!

Přiznám se bez dlouhého mučení, pocházím z malého města blízko Prahy, které se sice pyšní přízviskem královské, ale co do velikosti, mu to stejně nepřidá. Centrum města bude stále znamenat náměstí s obchůdky, kašnou a muzeem a přilehlá londa (pro neznalce-pěší zóna s obchody), kterou jsme v době puberty měly za úkol s holkama několikrát týdně houpnout (přejít tam a zpět a zjistit, kde se co šustne –spíše, který kluk, se kde objeví).

Všechny tyhle věty vypadají jako by neměly nic společného. Mají. Vše, v čem jsem vyrůstala mě nějak ovlivnilo. Jak? To nechám na posouzení….

Žila jsem v celkem normální rodině. Měla oba rodiče, dvě babičky a jednoho žijícího dědečka. Bydlela jsem v rodinném domku se zahrádkou malou jako dlaň. A tak, jak jsem vyrůstala mi ani nepřipadalo nepatřičné, že na zelené plochy ve městě se nesmí šlapat, že by bylo hříchem si na ně sednout či cokoli utrhnout, že obejít ceduli s nápisem zákaz, by znamenalo smrt v tom okamžení. Nejhorší smrtí jaká může existovat. To vše jsem sála jako houba a nepřipadalo mi ani málo divné, že ostatní nejsou mrtvi, přestože jdou po trávníku. Já bych určitě byla.

Právě tak mě neudivovalo, že přijet na návštěvu, kterých i tak naše rodina konala jako šafránu, znamenalo chovat se mravně a hlavně nejíst. No, číst tuto větu podruhé snad ani nemusíte, vysvětlím.

Je zdvořilé pochválit přeci vyhotovené dobroty domácím, ale v žádném případě se na ně vrhnout a jíst. Ochutnat uzobnutím z kousku, který si vzal jeden vyslanec rodiny, to snad. Ale najíst se, když máte hlad či dokonce, nedej Bože, sníst to, co bylo pro Vás připraveno?!!! Prakticky nemožné. Byli byste pohřbeni vyslanými blesky z očí rovnou za živa. Připadalo mi to normální.

Při návštěvě jsem já, která bývala vždy při chuti, nemohla sice tak moc mluvit, protože jsem zrovna neměla při ruce zubařskou odsávačku slin, ale to tolik nevadilo. A cestou domů, jsme se my, všechny ženštiny, (otec zachovával dekorum vždy) těšily na ledničku, která oplývala vším tím, čím naše kručící břicha budou uspokojena.

Ještě „výživnější“ byl případ, kdy jsme si část dobrot odváželi jako výslužku s sebou. Popraly jsme se o ni se sestrou poprvé při nástupu do dvířek u auta, podruhé při vstupu do dveří domovních, a pak potřetí, když jsme plivaly balící papír mezi kousky pohoštění. To, jak jsme si nezadržitelně chtěly vzít vše, na co jsme měly celé odpoledne chuť.

O tom, že jsme na každé návštěvě seděly jak vyřezané loutky, neměly šanci si ani prohlédnout obydlí domácích, přestože oni sami byli těmi, kteří se chtěli chlubit, ani snad mluvit nemusím. I to se mi zdálo normální.

Zdálo se mi obvyklé, že není možné jít po městě a jíst, přestože máte hlad. „Nejez to, najíš se doma!“, znělo pochopitelně, když jsme byli čtvrt hodinky od domova. Právě tak takové faux pas jako pokecat si oblečení od zmrzliny a nedej Bože, potkat nějakou místní „babu princmetálovou“, která vše za tepla roznesla - co jste měli na sobě, co jste dělali, jak jste vyzařovali. Štvalo mě to. Zvláště, když mě jedna od čtrnácti vítala s výkřikem:“ Božínku, ta nám už vyspěla!“ Myslím, že mezi vraždící nástroje je možné zařadit i myšlenky, celé dětství jsem si nepřála nic víc, než ji jednou nepotkat.

Jiné přející občanky si počkaly pár let a pronásledovaly mé kroky celé gymnázium. Pouhá shoda náhod – jako zajít k ženskému lékaři na prohlídku a fakt, že jsem už jednou ze spolku ježibab byla spatřena s jedním hochem (mimochodem Kubou, s kterým jsme si ještě nedali ani první pusu) a už jsem byla těhotná. Během gymnázia čtyřikrát.

A pak jsem začala dojíždět do školy do Prahy a chodit s Jakubem. Rodné město se mi stalo vzácností. Najednou křeče povolily, motouzy vázané skoro dvě desetiletí spadly. Tam, kde nepomáhala Praha, pomohl Kuba se svou zvídavostí pro vše, co je zakázané či opředené pocity – to se nesmí. A já se pomalu začala stávat normální v očích normálních. Byla to pořádná změna. Úlevně jsem si oddychla. Nepoznávali mě známí, rodným jsem připadala až prostopášná. Co na tom, bylo mi dobře. Je mi dobře.

Vím, že teď na návštěvě v rodném městě nebudu úzkostlivě dbát na to, aby mé děti byly –in, nebudu je směřovat tam, kde já vyrůstala. Klidně pojedu s kočárkem, za který mnou opovrhují i místní patníky a zdravit budu všechny ty princmetálky, třebaže dělají, že mě vlastně neznají.

V tom, že jsem na správné cestě, mě naposledy utvrdila má kamarádka. Seděly jsme, vyprávěly si o dětství a ona jen tak mezi větami povídá:“ To se divím, že po tom všem, jsi ještě normální.“ Větší pochvalnou reakci bych čekat nemohla.

Co dodat? Snad jen to, že hranice mezi podstatným a nepodstatným je ve výchově hodně obtížné najít, zvláště, když se nemůžete neustále pídit, co a jak by pro dítka mohlo být jednou překážkou. V té době, by totiž už dávno po zasetém trávníku nemuselo být ani památky. Právě proto je výchova asi tak nevyzpytatelná. A tak snad jen….

Mé mamince je dnes přes padesát, i ona se už osvobodila. Rozvedla se, žije jinak a to znovuzrození, co jsem si prožila já, prožila i ona….

Se zmrzlinou v ruce, babičkou po pravoboku a třemi dcerkami, které byste mezi skvrnami od zmrzliny marně hledaly, se Vám z lavičky náměstí rodného města hlásí …