1.10.2003 12:49:51 Sosan
Odvaha zhřešit
Jo, díky za článek. I já v sobě nosím tento rozpor, kdy kdykoliv někomu nepomůžu, něco ve mě hlodá, že jsem se nezachoval správně. Ale s postupujícím věkem se stále více přestávám stydět sám za sebe a za to, že si dovoluji ten luxus určitého sobectví a bezohlednosti a překonávám v sobě toho ustrašeného chlapečka, který všem pomůže, všem všechno půjčí, všechny pustí sednout a nechá se bez řečí předběhnout ve frontě. Ono je to totiž kolikrát daleko pohodlnější, být hodným a altruistickým, než se vzepřít a najít v sobě tu "odvahu zhřešit". Poznání mě stále více přesvědčuje, že ta přebujelá křesťanská láska k bližnímu je ve skutečnosti jen podvod, ve kterém jsme byli vychováni. Že tak žít nelze (a taky tak nikdo nežije), ale málokdo má odvahu si to přiznat a otevřeně to o sobě říct. Ale stačí se podívat do přírody. Každý žijící organismus má svoje obranné mechanismy a altruismu tam mnoho nenajdeme. Člověk také žije v přírodě (i když tou člověčí přírodou je třeba velkoměsto) a má-li ve své fyzické podobě přežít, musí se podle toho chovat.
Nechci tady agitovat za sobectví a bezohlednost, ale chci tady nabídnout svou zkušenost, že altruismus nemusí být výrazem ničeho šlechetného, ale jen důsledkem slabosti a zbabělosti a tu je třeba nejprve překonat obdobím určité bez výčitek prožité sobeckosti, kdy člověk natažené ruce s kelímkem vybírajícím na jánevímjakou nadaci řekne rozhodné NE, aby pak člověk z pozice nově nabyté síly mohl pomáhat tam, kde to sám uzná za potřebné a ne tam, kde ho někdo manipuluje a parazituje na něm.
Odpovědět