Re: Pro Monty
Kamilo,
píšeš:
Co by jsi udělala na místě té učitelky ty?Já bych okamžitě jela do nemocnice-nestalo se,chodila bych za Filípkem pravidelně-nestalo se,snažila se mluvit s maminkou-nestalo se,všemi možnými způsoby se nagažovat-nestalo se.O tohle mi jde!Ne hanit učitele!Já se bavim o těch konkrétních,kteří vystupují v příběhu a bohužel tam vystupují jako nezodpovědní a bezcitní.
Nevím, co bych udělala na místě té učitelky. Já bych především nikdy nebyla učitelka, protože si na takovou zodpovědnost prostě netroufám. A jak už jsem psala - ty si třeba myslíš a jsi i přesvědčená o tom, že bys to udělala TAKHLE, ale kdyby nedej Bože k něčemu podobnému došlo, nejspíš bys to neudělala. Proč? Měla bys strach, cítila by ses hrozně a podvědomě by ses snažila tyhle strašné věci vytěsnit, aby tě nezničily. To je sebedestruktivní a člověk musí být sakra silný, aby dokázal opakovaně hledět do tváře NÁSLEDKŮM VLASTNÍ NEDBALOSTI.
Nejsem řekněme "primárně emocionální" člověk. Neumím se postavit k podobně tragickým skutečnostem tak, jak se to očekává. Mám problém jenom někomu vyjádřit upřímnou soustrast - ale ne proto, že bych NEVĚDĚLA, jak hrozné to musí být, přijít o blízkého člověka. Prostě proto, že nějaké slovní vyjádření nepřenosného pocitu (vím, že to druhého bolí, ale jsem pořád pozorovatel) nemůže tomu truchlícímu nic dát. Naopak mu to připomíná jeho bolest. Můžu se pokusit pro toho člověka něco udělat, rozptýlit ho, pomoci mu donést nákup, někam s ním zajít - ale tu bolest z něj nesejmu tím, že mu podám ruku a řeknu nějakou frázi. On ji totiž nemůže sejmout nikdo. Třeba časem trochu otupí, ale pořád se bude připomínat. Rozumíš, jaký má smysl říct dejme tomu ženě, které zemřel manžel, když se po pohřbu rozpláče "To bude dobrý, neplač?" Jednak to dobrý nebude a za druhé ten pláč je obranná reakce organismu, ona si to musí odžít a já s tím nic neudělám...
Jednou jsem někde četla takový citát - Smrt není neštěstím pro ty, kteří zemřeli, ale pro ty, kteří zůstali naživu. A pro ty, kteří zůstali naživu mohu něco udělat zřejmě jenom tím, že jim budu pomáhat (bude-li to možné) pomalu je navracet k normálu. Že budu často navštěvovat ovdovělou tetičku nebo babičku, něco pro ni zařídím, vezmu jí třeba na výlet... ale slovy, a zejména ne vyptáváním nepomůžu ničemu.
A když se vrátím k Filípkovu případu - nemyslím si, že by jeho mamince pomohlo, kdyby učitelky jevily zájem. Ony ho nejeví z přirozeného důvodu - vědí, jak se věci mají a vědí, že to nebude lepší. Na co se mají ptát? Jak se jim daří? Vědí, že špatně. Jestli jim nemůžou pomoci? V něčem snad můžou - ale jak by se cítila jak ta maminka, tak ta učitelka, kdyby opravdu přišla k nim domů a snažila se mamince pomáhat s péčí o Filípka? Nikdo nemůže vrátit to, co se stalo a tím, že se budou vídat si budou celou tragédii jen neustále připomínat... Pro koho to bude dobré? Skutečně ti viníci nemohou dělat nic jiného než třeba posílat peníze na účet. Všechno ostatní by UBLIŽOVALO.
Odpovědět