Re: pomoc je snad samozřejmostí

Louise,
samozřejmě že lidé by měli nést odpovědnost za svá pochybení. Pokud jim soud uloží peněžitý trest, je to jedině správně. Kdybych o tom rozhodovala já, měli by navíc všichni doživotní zákaz práce ve školství.
Spíš jsem měla na mysli to, že od nich nelze čekat, aby třeba za Filípkem chodili a nabízeli rodičům JINOU pomoc než materiální (peníze se dají poslat na účet anonymně a nemusíš přitom dárce vidět), protože to nikomu ze zúčastněných prostě nemůže pomoci. Spíš naopak. A i kdyby si ty učitelky nechaly dobrovolně strhnout kůži z hlavy, Filípek z toho nebude nic mít.
Druhá stránka věci je ta, že viníci určitě nebudou nijak zámožní lidé, mají určitě své rodiny... a teď nastává jakási druhá morální rovina causy. Pokud jim soud uloží peněžitý trest, budou tím bohužel trpět i jejich děti. A pokud jsou ještě malé, nebudou schopny pochopit, že jejich maminka/tatínek prostě MUSÍ nést odpovědnost za své pochybení až do té míry, že se to odrazí i na nich. To je jako s těmi popelnicemi - mentalita lidí na vesnici, kde se všichni znají a vidí si do talíře, je opravdu trochu jiná. Na vesnici byli lidé vždycky zemitější, dalo by se snad říci i "méně empatičtí" k podobným záležitostem, protože oni sice POLITUJÍ maminku Filípka, možná si budou po straně špitat, jak je to hrozný neštěstí, ale ta solidarita je jen "odsud podsud". Já to nechci moc rozmazávat, nerada bych se někoho dotkla nebo v někom otvírala bolestivé rány, ale skutečnost je taková, že čím tvrdší život, tím je jaksi... realističtější a méně emotivní. Zkusím to na příkladu trochu odjinud - na vesnici jsou například mentálně postižení lidé daleko víc integrováni do života v tom smyslu, že v něm daleko víc "žijí"; v uzavřené komunitě není prakticky jiná možnost. Chodí normálně po vesnici, nikoho nepřekvapí nebo nevyleká, když halekají nebo dělají něco "nepatřičného", prostě jsou součástí společnosti - ve městě je ta možnost přirozené integrace daleko menší, protože nemůžete objet celou Prahu nebo Brno a každému extra vysvětlovat, že váš příbuzný je mentálně postižený a může se stát, že na něj někde bafne nebo na něj bude pokřikovat sprosťárny. A i chování lidí k postiženému je odlišné - na vesnici řeknou "Karlíku, to se dělá? Počkej, povím to na tebe mamince!"; ve městě buďto dělají, že nic nevidí a neslyší, nebo znechuceně komentují "jak je možný, že nám tady tohle běhá volně".
Navíc princip kolektivní viny (viz ty popelnice) mi taky nepřijde z principu správný. Pomoc, aby si jí mohl člověk vážit, musí být dobrovolná, musí pramenit z čistých pohnutek a ne "z musu". Pokud trest - morální satisfakci - pak takový, který se dotkne přímo viníka a nikoho jiného. A z tohoto úhlu pohledu lze pochopit i přístup soudu, protože tady nelze potrestat JEN viníka, ať už rozhodne jakkoli. Pro viníky v tomhle případě zůstává jediný trest a to je svědomí. Nevím, kde ti učitelé bydlí, ale myslím, že opravdu účinný trest by pro ně byl, kdyby museli žít na stejném místě jako Filípek a jeho rodiče, potkávat je, vidět následky své chyby. Jenže to by musel být splněn druhý předpoklad a to ten, že si na jejich blízké nebude nikdo ukazovat prstem ("podívejte, to je syn/dcera toho vraha, to bude stejný prevít jako jeho máma/táta"). Což je bohužel v našich podmínkách - zejména na maloměstě - nereálné.
Jsou situace - a tahle k nim patří - kdy je velice těžké rozhodnout o správné míře potrestání skrze spravedlnost, definovanou v trestním zákoníku...