Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne...

Ahoj Ivo!
Bylo krásné číst Tvůj příspěvek. Takhle přesně si taky vychutnávám některý ty okamžiky rodinnýho života, který jsou příjemný a plný lásky a laskavosti.
Dneska zrovna: syn má jakousi virózu, bere antibiotika, a já mám místy dost práce, abych ho aspoň chvílemi udržela v klidu (beztak už je výrazně klidnější než před rokem či dvěma...). Ale: poslouchali jsme kazety a cédéčka - Maxíky, Sladké mámení, Vodičku... Synovi zářila očka, já si zpívala a chvíli jsem s ním tancovala drže ho v náručí, aby si "trochu užil", když nemůže tancovat osobně. Prohlíželi jsme fotky z mého dětství, a vyprávěla jsem mu o rodině, o své škole, o psech, které jsme chovali, a taky o svatbě a jak to chodí mezi lidma. A taky jsme si dali dvě partičky Carcassonne. Ještě to neumí tak dobře, ale má skvělou povahu: i když prohraje, vlastně mu to ani nevadí; což umocňuji tím, že mu dávám najevo, jak si ho vážím, že to zvládá na svůj věk velmi dobře... Carcassonne je naprosto skvělá hra, tvůrčí, zábavná, a oba jsme si ji vychutnávali...
Dovedu si vážit těch hezkých věcí, které se mi naskýtají. Kolikrát se všichni tři večer stulíme k sobě na posteli a "laškominkujeme" a smějeme se na sebe a je nám fajn...

Také jako ty jsem byla naučena tomu, že člověk má a musí mít všechno ve vlastních rukách. A obzvlášť takové věci, jako je rodina a výchova dítěte. No kdepak já bych mohla mít nad svým synem absolutní kontrolu! Zatraceně musím ustupovat z toho, co po objektivním zhodnocení shledám jako nepodstatné. Jinak bych se svým synem absolutně nemohla vycházet!
Časem se také učím pokoře; ale to víš, není to snadné, a protože jsem poněkud handicapovaná, nezvládám ani z poloviny tolik co jiný normální ženský. A to je věc, se kterou jsem se teda ještě nesmířila. Přijde mi nespravedlivé, že ani špičkou prstejčku nedošáhnu na to, co prakticky všichni okolo mě považují za samozřejmé (a protože jim to jde snadno, tak mne také většina z ostatních lidí těžko může pochopit - takže na sobě pak svůj handicap cítím jako cejch, kvůli kterýmu se vyhýbám jak sousedským vztahům, tak spolužačkám a kamarádkám, a cítím se hrozně sama...). Přijde mi to tak zoufalé, že se mi v některejch těžkejch životních chvílích fakt nesnadno shání cokoliv radostného a příjemného, aby mi to pomohlo se zase zvednout a jít pokračovat v dalším životě...
Nicméně dosud se mi vždycky podařilo vzkřísit v sobě byť špetičku jakési naděje. Ale stejně se mi daří z nepříjemných situací vybruslit nejlépe tak, když UDĚLÁM NĚCO POZITIVNÍHO. Jsem pak smířená s tím, že základ se nezmění, ale za 1) mohou se pozměnit některé vedlejší věci a za 2) nabydu pak dobrý pocit, že jsem aspoň něco udělala pro zlepšení situace.
Ivo, díky za hezký dopis, a přeju Ti hodně radosti v životě.
M.