Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne...

Mirko, neřekla bych, že dělá manžel nějaké "chyby", možná ani já ne - i když minimálně o jedné své "chybě" dobře vím. Je to spíš tím, že jsme se poznali ve věku 27 a 35 let, do té doby jsme byli víceméně bez závazků (nepočítám manžela alkoholika, se kterým jsem se zrovna rozváděla) a zvyklí na nějaký styl života a ani jeden z nás není ochoten/schopen se měnit. Problém je, že já musím, protože jsem klidnej člověk a nesnáším scény, hádky a podobné záležitosti - řekněme, že je to částečně sobecké, protože kdybych se na to vykašlala, asi by se nic nestalo, ale na druhé straně nechci ubližovat lidem, kteří do té rodiny už jednou patří. Zkusím to vysvětlit na příkladu. Manžel dost nerad chodí na společné obědy k rodičům nebo sestře, nicméně jeho rodina si na takové ty společné oslavy a sedánky potrpí. Obvykle hned po jídle vypadne s tím, že ho bolí hlava nebo si musí ještě něco zařídit, a já tam zůstanu se synem a dělám diplomata, který musí na jedné straně odsoudit manželovo ošklivé chování, ale na druhé straně se ho zastat, protože je to můj manžel. Protože já sama tohle neřeším, mě je fuk, kdo kam chodí nebo nechodí, a když někdo chce odkudkoli odejít, tak prostě odejde a tím to končí. Jenže manželova rodina to řeší a co já s tím mám dělat jiného... říct jim, ať se na to vybodnou a nechají ho být? Nebo odcházet společně s ním, když si syn může pohrát s tetou, bratrancema atd., kteří ho mají rádi? Takže asi takhle jsem to myslela... :o)