| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku To já poznám

 Celkem 121 názorů.
 Karca 1 


Ano... 

(5.11.2004 10:22:41)
...na tohle jsou deti uplny detektor! Vztahy a atmosfera doma, deti jsou male ale nejsou hloupe, vsechno vyciti.
Knizku si koupim, ostatne od Portalu ctu skoro vsechno!
 Jitka, Lukáš 9let, Matěj 21 měs. 
  • 

Byl to pro mě konec světa 

(8.11.2004 13:59:19)
Když před 4 lety, přišel tehdy můj manžel domů s tím, že se chce rozvézt, byl to pro mě šok. Znali jsme se 15let, manželé jsme byli 7 let a měli tehdy 5 letého syna. Nemohla jsem tomu uvěřit, protože do té doby tomu nic nenasvědčovalo. Byli jsme v srpnu na dovolené u moře a v říjnu s tím přišel jako z hotovou věcí. Chtěla jsem to řešit, promluvit si, už kvůli malýmu, ale o to nestál. Prý už ho to takhle nebaví. Když jsem se ho ptala, co malej, tak prý to pochopí.
Chtěla jsem, ať tedy zkusí na nějaký čas bydlet jinde a pak uvidí, jestli opravdu s námi nechce být. Taky nechtěl. Jiná ženská prý v tom není, to přísahal.
Nebudu to dál rozvádět. Bylo to pro mě peklo. Navíc s námi ještě 4 měs. bydlel.A před malým jsem hrála divadlo, že se nic neděje. I když mě mockrát viděl, jak brečím a ptal se proč. Nedokázala jsem mu to v té době vysvětlit.
Pak přišli vánoce, další ohromné divadlo a já se večer zhroutila. V únoru jsem s malým odjela na chalupu k rodičům a věděla jsem, že až se vrátíme, bude byt prázdný. Manžel se odstěhoval a veškeré vysvětlování, kde je tatínek a proč už s námi není, nechal na mě.
Bylo to těžké, malý to nechápal a když si pro něho jezdil na víkendy, odmítal jet beze mě. I ve školce začaly být problémy, prostě se bál, že když mohl utéct tatínek, může to udělat i maminka.
Trvalo to tak půl roku, než jsme se z toho oba vyhrabali a na štěstí jsem potkala skvělého kamaráda, pozdějšího partnera, který nám oběma pomohl.
Teď svému bývalému manželovi děkuji, že to takhle udělal a jsem šťastná máma dvou kluků, který jsou oba spokojení. Starší má malého bráchu hrozně rád a s novým tatínkem mají perfektní vztah. Ten ho v podstatě ovlivňuje víc, a to myslím v dobrém směru, než jeho vlastní táta, který si ho bere občas na víkend.
Proto si myslím, že kvůli dětem nemá cenu držet nějaký vztah. Jak jsem psala, své jsem si užila, ale teď jsem nejšťastnější v životě.
PS: Samozřejmě v tom byla mladá slečna, která ho ale do roka opustila a on se přišel vybrečet ke mě - v té době už v pohodě a s rostoucím bříškem :o)))
 jana,3děti 
  • 

Re: Byl to pro mě konec světa 

(9.11.2004 10:48:59)
Musím reagovat na Váš dopis,neboť mě dost šokoval.šokoval mne tím,že jsem si dlouho myslela,že je to můj příběh,který někdo poslal za mne.Dovolená v srpnu,pětiletý syn,pohodové manželství,následné děsivé vánoce atd.Je až neuvěřitelné,jak jsou naše příběhy stejné.Jen můj manžel přiznal milenku hned.On ani zapírat nemohl,neboť ona se všemožně.
snažila o to,abych se o nich dozvěděla.Prošla jsem peklem jako vy,jen o to horším,že dva týdny po manželově odstěhování jsem zjistila´že jsem v jiném stavu.Vysmál se mi a já před operačnim sálem,kde jsem čekala na interupci proklínala tu jeho Jolanku.Né jeho,ale jí.
Od té doby už uteklo 6 let a udála se v mém životě spousta věcí,ale ani on už s ní samozřejmě není.Máme spolu dobré vztahy,necítím k němu nenávist a jsem ráda,že se synovi věnuje.Vím,že to byl nejlepší chlap a otec,kterého jsem kdy potkala,ale asi jsme se k sobě nehodili.
 Radek, dcera 6 a 1/2 roku 
  • 

Re: Byl to pro mě konec světa 

(16.6.2005 14:41:18)
U nás je to naopak. Manželka má ctitele v práci a několik posledních týdnů chce najednou strašně "žít". Jsme spolu 7 let a miluji ji z celého srdce. Tvrdí mi, že zatím nikdo třetí není, ale vím, že mi minimálně trochu lže. Že za tím není jen ctitel, ale minimálně pokus o nevěru, kterou jsem díky anonymu odhalil. Řekl jsem jí, že to umím překousnout, jen ať zůstaneme spolu. Chce se rozvést, chce mít dceru v péči a chce být má "kamarádka". Nikdy jsem nebyl žáden svatoušek a pracuji jako manažer. Jsem neustále vytížen a času moc nemám. Pracuji 15 hodin denně a každou chvilku se snažím vyplnit časem s mými holkami. Nepiju, nekouřím, snažím se sportovat .... a chce se mi umřít, když zjišťuji, že svou ženu miluji jako nikoho na světě a jí je to málo. Prý mne prostě nemiluje. A tečka. Nechce navštívit poradnu, jelikož má v hlavě jasno. Myslím ale, že tak úplně jasno nemá. Minulý týden jsme se milovali a před třemi dny mi řekla, že je konec. Prý chce být sama. Prý by chtěla, abych bydlel někde v blízkosti a třeba každý druhý den si chodil pro dceru, chodili na společné výlety atd. Není to jen blamáž ? Může takový vztah fungovat ? Jaké to bude když si najde přítele ? Prý se chce rozvést v dobrém a zůstat přáteli. I Vánoce snad mají být společné. Rozumíte tomu někdo ?

CO MÁM DĚLAT ?!?!?!?!
PORAĎTE PROSÍM !
 Vaomi 
  • 

Není konec světa 

(28.6.2005 22:19:54)

Milý pane Radku,

nevím, jestli vám má rada pomůže, ale když se zdá, že nepomůže nic, má se zkusit všechno. :-)
Píšete, že milujete svou ženu a ona tvrdí, že k vám nic necítí, a flirtuje s kolegou v práci. Pracujete 15 hodin denně a vaše žena má chuť konečně "žít". Přitom by vás nechtěla ztratit z dohledu. Možná ještě není všechno ztracené.
Třeba jste se odcizili, protože nemáte čas být spolu. Jestli to jen trochu jde, vezměte si pár dní volno a připravte pro ženu nějaké překvapení.Zkuste si vzpomenout, co vám dělalo radost, když jste spolu chodili - sport, divadlo, kino, cestování... Nebo popřemýšlejte, co by si vaše žena přála, o čem mluví, připravte zkrátka nějaké překvapení, aby viděla, že vám na ní opravdu záleží. Dceru dejte pohlídat třeba babičce a buďte jen spolu, snad o to vaše paní bude ještě stát.
Přeju vám hodně štěstí a držím palce
Vaomi
 jana,4 letý syn 
  • 

jaký konec světa?Začněme znovu a jinak! 

(25.7.2005 12:07:11)
Myslím,že si vaši situaci umím představit.Jsem ve velice podobné roli,jako vaše manželka.Manžel se o nás dobře stará,nepije,nekouří,nevěru jsem mu neprokázala a ani z mé strany žádná není.Přesto ho nemiluji a nechci s ním dál žít.S poradou jsem sice souhlasila,nejdříve jsme ji navštívili každý zvlášť a nyní nás čeká první společné sezení. Nicméně můj názor na tuto věc je ten,že žádná poradna vás nepřesvědčí ani nenaučí žít spolu.Vím,je to těžké, ženy uvažují jinak než muži.Ženy berou všechno přes city.Tím samozřejmě netvrdím,že vy muži jste bezcitní,ale tak nějak od přírody jednáte celkově víc pudově...Zkrátka, není rady ani pomoci. Stejně tak mému manželovi. Nechci s ním žít,nech ci s ním spát,nechci s ním zestárnout.Nechci ho připravit o syna.Samozřejmě předpokládám,že zůstane v mé péči,ale nemám důvod a ni právo jim znemožňovat kontakt.Ovšem plánovat společné výlety...to už je trošku nadstandart...další trápení vás obou dospělých...Přeji vám i sobě dost sil...
 Jirka 2 děti 
  • 

Re: Re: Byl to pro mě konec světa 

(9.4.2006 7:17:59)
Vidím že příběhy zde jsou si velmi podobné. A nikdo včetně mě si s tím neumí poradit. Můj příběh je stejný. Ráno políbíte svojí ženu, pohladíte děti které milujete. Večer se vrátíte do vykradeného bytu ! Nezůstala ani židle na kterou byste si sedl, když jdou na vás mrákoty. Všechno pryč, děti pryč, nic nevíte, telefony nikdo nezvedá. Zhroutí se vám svět. Od té doby manželka nekomunikuje, děti zapírá při jakémkoliv pokusu o kontakt hrozí policií, případně fizickým násilím svých kumpánů. Neřešitelná situace. Úřady jak známo za vás nic nevyřeší. Tak a jak to teď řešit. Také hledám radu. Ale kde. Poradí někdo ? autiik@seznam.cz
 Zuzana Nová, 2 děti 
  • 

Je to pro mě konec světa 

(12.4.2006 7:58:13)
Jsem vdaná 17 rok, a máme 2 děti. Manžel se začal poslední dobou chovat čím dál víc nesnesitelněji a na moji přímou otázku, co se děje, mi odpověděl, že se mnou nechce už dál žít a že se chce rozvést. Ale kvůli mladší dceři chce počkat ještě několik let. Byl to pro mě také obrovský šok a připadá mi, že se mi zbořil celý můj svět. Jelikož má přítelkyni, nedokázala jsem s ním žít vedle něj a vědět, že chodí za jinou. Sehnala jsem si byt a příští týden se stěhuju. Ale čím víc se to stěhování blíží, tím je to se mnou horší. Pořád cítím, že ho mám ráda a představa, že s ním už nebudu, mě ničí. Špatně se s tím vyrovnávám. Pořád brečím - nad tím, jak to dopadlo, jak jsme se odcizili, nad tím, že má jinou, kterou miluje a se mnou chce být už jen kamarád. Nechci zůstat sama, ale přitom si nedovedu představit, že bych měla být s jiným mužem než s ním. Mám strach, že i když se přestěhuji, že na něj nedokážu zapomenout.
 zenobia 


Láska a úcta 

(5.11.2004 10:28:06)
Všude se to píše - to nejcennější, co může otec dát svým dětem je láska k jejich matce a naopak. Ale když se láska opravdu vytratí, pak by alespoň měla nastoupit úcta. Život bez lásky je smutný a obětování se dětem může být často neoceněným darem, který od nás naše děti nechtějí. Pokud by ale nemilující se rodiče dokázali vážit si jeden druhého a vlastního života a rozešli se jen jako partneři, přičemž by respektovali vzájemně své sny, nové životy, svá práva a zachovali společné rodičovství - asi by to bylo to druhé nejcennější, co by mohli svým dětem dát, když už se ta láska mezi nimi nevyvedla.
 Karca 1 


uz se ani pohadat nemuzeme!  

(5.11.2004 10:52:28)
tak u nas se o tohle zcela aktivne postaral nas 2,5lety syn. kdyz jsme se hadali, zacal Mathias behat ke kazdemu z nas, maval rukama a kricel "prestanteeee, prestanteee!" jasne ze jsme prestali a byli ticho, to pak chodil od jednoho k druhemu a daval nam velke pusy :))))))))

no tak uz se nehadame!
 Karca 1 


uz se ani pohadat nemuzeme!  

(5.11.2004 10:52:38)
tak u nas se o tohle zcela aktivne postaral nas 2,5lety syn. kdyz jsme se hadali, zacal Mathias behat ke kazdemu z nas, maval rukama a kricel "prestanteeee, prestanteee!" jasne ze jsme prestali a byli ticho, to pak chodil od jednoho k druhemu a daval nam velke pusy :))))))))

no tak uz se nehadame!
 Karca 1 


Re: uz se ani pohadat nemuzeme!  

(5.11.2004 10:53:44)
omlouvam se, nejak mi blbne Rodina
 VeronikaVeronika 


Re: Re: uz se ani pohadat nemuzeme!  

(5.11.2004 12:55:56)
Úcta.... Ano, to je krásná věc... Ale uvědomte si, že dětem nestačí k pochopení rodiny a láskyplného vztahu... Jak by taky mohla, když k tomu je potřeba, aby dítě od mala vidělo, že si tatínek s maminkou dávají pusinky, drží za ruce, smějí se spolu, mazlí... Taky by měly vědět, že se klepe do ložnice, že někdy mají rodiče "svoje tajemství"... Jen tak podle mě z dítěte vyroste zdravý, spokojený člověk se zdravým pohledem na rodičovský vztah...
 Karca 1 


Re: Re: Re: uz se ani pohadat nemuzeme!  

(5.11.2004 13:11:57)
Mandel,
ja jsem tu uctu pochopila jako slusnost, kdyz laska odejde. A to je fakt dulezite! Ono totiz jak se dva prestanou mit radi, nekdy uplne zapomenout mit k sobe uctu/slusnost a chovaji se k sobe skarede, pritom by meli i po rozvodu/nebo pote co zjisti ze se nemiluji pokracovat byt rodice s vzajemnym respektem k sobe, i kdyz si treba udelali veci co stale boli. Velmi casto tohle lidi neprekousnou a delaji si schvalnosti nebo nemuzou druhemu prijit na jmeno, mluvi o nem ponizujicim zpusobe atd.- tak takhle to myslim bylo mysleno.
 Karca 1 


Re: Re: Re: Re: uz se ani pohadat nemuzeme!  

(5.11.2004 13:34:11)
tedy nekdo asi namitne, ze mit uctu pak k nekomu kdo treba byl neverny nebo pil je tezke, tak to tedy verim, ale myslim ze je pak treba co nejlepe pokracovat ve vlastnim zivote a clovek to taky muze vysvetlit diteti i jinak nez ze rekne treba "tata je prase"
 VeronikaVeronika 


Re: Re: Re: Re: uz se ani pohadat nemuzeme!  

(5.11.2004 13:45:20)
Karo, ano, já to taky chápu tak... Možná jsem se jen špatně vyjádřila... Samozřejmě to beru tak, že pokud vyprchá láska, měla by alespoň zůstat úcta (tzn. respektování jeden druhého, tolerance a slušnost), ale ani pokud jsou dva lidé schopni se k sobě takhle chovat, neměli by kvůli těm dětem spolu zůstávat. Protože možná je dobře, že mají ty děti oba rodiče... Ale jak mohu svoje děti vychovávat "správně" když na oko žiju ve společném svazku a za rohem mám někoho jiného? To jim totiž lžu! A i když bych vzala v úvahu situaci, že by ty děti věděly, že maminka a tatínek mají "partnery", tak zase - co jim to dávám za "model" - že je to normální takhle??? Být s někým koho si vážím a nemiluji (nemám rád) a když se naskytne možnost, tak jdu za tím koho mám rád??? Tohle děti moc bolí, veřte, zažila jsem to... Takhle jsem to myslela já:-)
 Karca 1 


Re: Re: Re: Re: Re: uz se ani pohadat nemuzeme!  

(5.11.2004 14:04:15)
No jasne Mandelinko, uplne souhlasim. Ja myslela s tou uctou uz tu fazi po rozvodu vis.
 Šáry 
  • 

Re: Re: Re: uz se ani pohadat nemuzeme!  

(5.11.2004 13:24:24)
Mandelinko,

taky bych to viděla

1. nejlepší možnost - láska a úcta
2. nejlepší možnost - úcta

K lásce se donutit nemůžeme, ke slušnému jednání ano.

mĚLA JSEM možnost sledovat pár rozvedených manželství okolo sebe. Ti, co se k sobě dokázali chovat korektně,i když to zpočátku bylo VELICE těžké, své děti sice nemohli neranit už samotným rozchodem, ale to poranění alespoň minimalizovali.

Ti, co to nedokázali apřed dětmi pak partnera pomlouvali a podobně, vychovali bez výjimky děti s pokřiveným názorem na partnerské vztahy, které mají samy obrovské problémy si vztah udržet.
 Šáry 
  • 

Re: Re: Re: uz se ani pohadat nemuzeme!  

(5.11.2004 13:25:11)
Mandelinko,

taky bych to viděla

1. nejlepší možnost - láska a úcta
2. nejlepší možnost - úcta

K lásce se donutit nemůžeme, ke slušnému jednání ano.

mĚLA JSEM možnost sledovat pár rozvedených manželství okolo sebe. Ti, co se k sobě dokázali chovat korektně,i když to zpočátku bylo VELICE těžké, své děti sice nemohli neranit už samotným rozchodem, ale to poranění alespoň minimalizovali.

Ti, co to nedokázali apřed dětmi pak partnera pomlouvali a podobně, vychovali bez výjimky děti s pokřiveným názorem na partnerské vztahy, které mají samy obrovské problémy si vztah udržet.
 náhodná 
  • 

LÁSKA především 

(9.11.2004 15:05:38)
Trochu mě překvapilo, kolik je tady příspěvků typu: " kdybych cítila , že ve vztahu už není láska, rozvedla bych se....protože to dává špatný příklad dětem..."

Co já se tak kolem sebe rozhlížím, je spousta ženských, které po takovémhle rozvodu a s dvěma- třemi dětmi už těžko shání někoho, kdo by jim tu lásku dal a současně byl dobrý otec, tak to skončí tím, že vychovávají děti samotné.
Nemyslím, že by to bylo lepší řešení, než zůstat s někým, kdo je sice nemiluje, ale je dobrý otec a dá se s ním vyjít.
Pro rozhodování o budoucnosti dětí mi přijde lepší pragmatismus, než romantické představy - ať už jsou ty romantické představy v tom, že "svoji životní lásku teprve potkám" nebo v tom " že ten muž co mě před dětma uráží, nebo bije, to časem pochopí a změní se".
 Eva, 2 kluci 
  • 

Re: LÁSKA především 

(11.11.2004 12:43:27)
No.. právě... jsem třetím rokem sama se dvěma dětmi a nemám chuť si někoho hledat. A rozhodně nestojím o jejich tátu - teď je lepším otcem než byl dřív a mám od jeho věčných výčitek a nadávek klid. I děti jsou spokojenější - doma je klid a tátu mají - věnuje jim teď víc času a kvalitněji než v manželství.
 Jana + 2 
  • 

Re: uz se ani pohadat nemuzeme!  

(16.2.2009 0:42:06)
To naše dvouletá dcerka zase zůstane stát, zacpe si uši a jen tak stoji s prsty v usich....jako zosobnění němé výčitky :-) to zabírá stoprocentně.
Starší taky volal "nehádejte se"
 Hela 
  • 

To mě oslovilo... 

(5.11.2004 13:26:00)
a snad začnu konečně něco dělat. Poraďte někdo, kde mám začít. Žiji v 15letém manželství, které jsem po nesčetných krizích vždycky nějak dostala do normy samozřejmě kvůli dětem. Ty jsou teď v pubertálním věku a mají o nás obou svůj názor. Vím, že jim dávám špatný příklad. Manžel vyžaduje pohodlí a dělá si co chce. Jinou měl rád už několikrát a všechno jsem odpustila i když nezapomněla. Vím, že mě rád nemá, já jeho taky ne, jen nevím, na co čekám... Snad mě někdo pošťouchne.
 zenobia 


Re: To mě oslovilo... 

(5.11.2004 14:01:13)
Helo,
já se odhodlala po dvaceti letech manželství a to především proto, že naše vlastnosti (moje a manželovy) se vedle sebe začaly měnit k horšímu a laťka byla níž a níž a nedařilo se ji dlouhodobě zvýšit. Někdy nemusí nastat rozvod, možná by stačila i delší pauza. Odvahu ti ale asi nedodám, nejspíš cítíš sama, jestli je už nejvyšší čas...Držím pěsti :).
 pavouk 


Re: To mě oslovilo... 

(5.11.2004 18:31:27)
Helo, já jsem to vydržel 30 let a odešel jsem od ženy po tom, když děti odešly z domu. Poslední roky byly pro mne křížovou cestou a teď, na prahu stáří a důchodu jsem sám. Milenku jsem neměl, protože jsem moc dobře věděl, že by velmi rychle znamenala rozvod a to jsem kvůli dětem nechtěl. A dcery (24 a 32 let) mi nakonec vynadaly, že jsem neodešel dřív. Když jsem se jich zeptal, jestli si myslí, že by měly stejný názor před 10 nebo 15 lety, zůstaly rozpačité a nakonec z nich vypadlo, že s největší pravděpodobností ne, že každého z nás měly na něco jiného a potřebovaly nás oba. Tak si vyber, ale život vedle nemilovaného a postupně až nenáviděného člověka i samota ve stáří jsou hrozné. Já bych, s dnešními zkušenostmi, volil rozchod včas a dal tak oběma možnost začít včas znovu. Ale - to je coby, kdyby. Vrátit se v čase zpět, vůbec si nejsem jistý, co bych dělal.
 Bety 
  • 

Re: Re: To mě oslovilo...- pro Pavouka 

(7.11.2004 20:44:04)
Máš pravdu a jestli to tak je, tak jsi dobrý, žes dokázal odejít, aniž jsi šel za druhou. že ses v tom věku nebál samoty. Pro mého otce byl rozvod ve 45 katastrofou, kterou nemůže vydýchat dodnes. jenže - proč být ve vztahu, který nic nedává, že? U nás je to taky tak, ale jsou tu děti a tak to pořád ...roky ...odkládám. jednou jsem už žádost měla podanou a za půl roku ji stáhla...
 mamina2dětí 
  • 

taky přemýšlím.. 

(6.11.2004 0:14:14)
žiju v manželství už 8 let-nebo víc?? o prázdninách byla první velice vážná facka,ted další-manžel na mě poprvé fyzicky vystartoval..
Stále přemýšlím,jak to zařídit,aby to ty naše 2 hodně malé děti tak moc nebolelo..
A říkám si,že radši dokud jsou tak malé.
Co myslíte Vy ostatní?
 JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) 


Re: taky přemýšlím.. 

(6.11.2004 10:23:02)
Já si to myslim přesně tak jak jsi to napsala. Radši dokud jsou malé a dřív než bude manžel ještě agresivnější...
 Hanka, 7 let 
  • 

Re: taky přemýšlím.. 

(9.11.2004 11:01:54)
Nohy na ramena a pryč.... Děti zaručeně lépe snesou rozvod rodičů, než tatínka, který mamince ubližuje. Doba situaci akorát zhoršuje....
 paikon 
  • 

Re: taky přemýšlím.. 

(9.8.2005 19:36:49)
Žiji se svou přítelkyní 7 a půl roku.Ona má z prvního manželství dceru (14) a spolu máme kluka (6).Na začátek musím podotknout, že mým snem a přáním byla rodina a hlavně spokojená rodina.
Vcelku jsme si žili pohodový život plný lásky a porozumnění.Byt 3+1 vyměnili za domek, žena po mateřské nastoupila zpět do práce....do té doby vše v pohodě.Měli jsme pár přátel, s kterými jsme se navštěvovali, naše děti si spolu rozumí,jezdili na výlety ,dovolené....
Pak pro zlepšení finančního rozpočtu jsem v domku kde bydlíme začal opravdu trošičku podnikat. Doma proto, aby když přijde dcera ze školy doma někdo byl a opravdu to není podnikání , kdy člověk tráví prací 20 hodin denně.Žena začala studovat VŠ....
A tady si myslím začal konec našeho vztahu.První rok byl ještě vcelku v pohodě....stíhal jsem svou hlavní práci,věnoval se dětem, pomáhal ženě ze školou,vozil jí tam a zase pro ní jezdil a k tomu ještě druhá práce....
Druhý rok začal podobně, jen s tím rozdílem, že žena byla neustále unavená,pořád se tvářila naštvaně na nic kromě práce a školy najednou neměla čas.Pro mě kolotoč stále pokračoval a tak jsem si pomalu, ale jistě začal vytvářet svůj svět,který zahrnoval děti,přátelé,hlavní zaměstnání a vedlejšák...pořád v domě, abych byl dětem nablízku...
Dovolená, která v tom roce proběhla byla šílená....jelikož jsme byli se známými a já se choval neadekvátně. Prostě jsme se bavili , řádili s dětma a má žena se jaksi nechytla....zkoušel jsem ji to říct a vtáhnout ji mezi nás , ale marně....
Třetí rok školy byla úplná tragédie. Dnes mají naši přátelé mé přítelkyně plné zuby.Nejen, že se tváří, jako že jí někdo umřel, ale když se snaží být milá,je to tak nepřirozené, že mám co dělat, abych se udržel....
Školu dokončila se samými jedničkami......a náš vztah je úplně v pytli...Rozhodl jsem se si koupit byt,odejít v 32 letech s taškou a začít znovu,ale visím citově na svém synovi a jsem přesvědčen, že on na mě taky. Má svou matku rád to ano, ale stačí když se objevím a jako by přestala existovat,když jsem v práci nechce jít ani od babičky domů....šíleně se trápím a doufám, že když se mi podaří dát byt dohromady a věnovat se mu , tak jak jsem to dělal a dělám tak i on pochopí,že žít v domě se zahradou a psem je hezké, ale není to vše....
Toto je tak v kostce,protože problém je daleko hlubší a složitější....ale opravdu se bojím, že ublížím tomu klukovi.....a že jsem se nezmínil o dceři....ta v tom má jasno a už to taky řekla,takže tuto otázku neřeším...
 boruvka11 


Re: taky přemýšlím.. 

(27.10.2005 8:12:29)
tak jsem chtěla přidat příspěvek a než jsem se zaregistrovala tak jsem zapoměla co jsem to vlastně chtěla. Ach ta skléróza a to prý na ni nemám nárok.
 boruvka11 


Re: taky přemýšlím.. 

(27.10.2005 8:17:29)
tak teď znovu. Určitě bych takový vztah ukončila a to co nejdřív než se to začne stupňovat. Problém je že při rozvodu tě bude určitě bít ještě víc, tak by bylo dobré kdyby jsi někam mohla odejít.
 Selma 


Re: To mě oslovilo... 

(6.11.2004 0:26:55)
Helo, já Ti neodpovím, zato se přidám k Tobě. Manželství trvá 5 let, láska ani úcta už dávno nejsou, vím, že se to už nezmění a já jsem se přesto ještě neodhodlala k rozvodu. Bohužel jsem o rozvodu mluvila před manželem a nic jsem nepodnikla, takže mě nebere vážně a vysmívá se mi, když to zmíním (neříkám mu to denně). Jen pořád ještě naivně doufám, že ho tím vyburcuji. Vím, že dávám dětem špatný příklad, asi potřebuji vyhecovat. Taky se bojím, aby manžel nedělal problém kvůli dětem, jestli si je budu schopná obhájit, aby zůstaly u mě. A taky mi přijde, že když pak někomu řeknu, že jsem rozvedena, že je to stigma, že na mě budou koukat, že jsem neobstála. No, rozumově vím, že na tom nezáleží, ale citově se mě to přece jen dotýká...
 diana 
  • 

Re: Re: To mě oslovilo... 

(6.11.2004 22:52:25)
To znam...moji matku otec mlatil. Moje prvni vzpominka (byly mi tak dva roky, je jak muj otec mlati matku pesti do obliceje). Dělal to do mych 15. Tenkrat jsem mezi ne vlitla. Kdyby na me jen sahl, sla bych k doktorovi a na policii a udala ho. Nic si na me netroufl. Praska dverma a sel do hospody. Myslim, ze se me bal. Mama sice parkratpodala trestni oznameni, ale vzdycky to stahla. Sotva jsme se segrou vypadly z domu, tak se rozvedli. Pamatuju si, jak ji honil se sekyrou po byte.

Rikali jsme ji at se rozvede, ale mela strach, ze domacnost sama, financne nezvladne, tak se radej malem nechala zabit.
 Lucka, Kryštůfek 2,5 roku 
  • 

Re: Re: Re: To mě oslovilo... 

(6.11.2004 22:56:54)
To je hrozny... Ty jsi mela vazne takovy detstvi? To me mrzi. Ja mela detstvi uplne uzasny, moji rodice se skoro ani nehadali (a nehadaji doted), dodnes (po 30 letech manzelstvi) se vodi za ruce, pusinkuji se, rikaji si - i pred nami pred "detmi": "Mam te rad/a."

Mozna az ted, kdyz se rozhlizim a sleduju, JAK strasne lidi zijou, kolik se pacha domaciho nasili, nejen fyzickeho, ale i psychickeho, kdyz sleduju vsechny ty nevery, nemanzelske deti, zlodejny (v ramci rodiny)... Az ted proste dokazu docenit, jak uzasne detstvi jsem mela.

A spousta holek zustava proste jenom proto, ze doufaji, ze se neco zmeni... A ze se neco zlepsi, ze ten gambler, alkoholik, nasilnik se polepsi a on se nelepsi a temhle holkam potom klesne sebevedomi... A uz odejit ani nedokazou. TO je hrozny..

Myslim, ze kdyz padne prvni facka - tak uz je rozhodnuto. Samozrejme, ze jsou domacnosti, kterym fyzicke inzultace vyhovuji. Treba jedni moji vyvdani pribuzni "se s tim neserou". On prijde z hospody, nema naladu, vyrypuje, ona mu neco odpovi, on ji da facku, ona mu to obratem vrati... Ale to proste neni pro me.

Jednou byl manzel dost vybicovanej a uplne to jiskrilo, jak ta facka visela ve vzduchu, ale muj nazor zna a vi, ze by to bylo naposled v zivote, co by si na me sahl. OKAMZITE bych se rozvedla. Takze tenkrat praskl dverma, az se vysypalo sklo, ale...

Vsechny ty zensky, co se nechaji mlatit - a nejsou to jenom (ne)vyuceny malo vzdelany holky, hledaji chybu v sobe a citi se provinile, stydi se, proste fakt hruza. Za to by ti hajzlove meli jit sedet!!!! Ani ne tak kvuli tem modrinam, ale kvuli tem sramum na dusi..
 Andry 
  • 

Re: Re: To mě oslovilo... 

(7.11.2004 15:46:03)
Selmo, urcite ten krok udelej a rozved se. Nekaz si cely zivot, detem muzes pak dat klidnejsi zazemi kdyz budes sama v pohode, i kdyz bez manzela a kdo rika, ze partnera, ktery vas bude mit rad nenajdes, myslim, ze dneska byt rozvedena uz zadne stigma neni, spis mam pocit, ze po triceti je lepsi byt rozvedena, nez svobodna, to si pak lidi muzou rict, ze jsi asi nejaka divna... znam to kolem sebe.
 Josef 
  • 

Re: Re: Re: To mě oslovilo... 

(7.11.2004 18:36:32)
Trošku jsem si počet´. Klopím klobouk ke kolenům nad tím, co Vy, ženský vydržíte. Odjakživa jsem procházel neustálejma potyčkama s kreténama, co si vytahovali triko na slabší kluky. Pokračovalo to v dospělosti, kdy jsem xkrát zasáhl do pěstní hádky několika "herkulů". Nicméně tyhle "narovnávající" potyčky mě nechávají chladným. (120kg 190cm a sedm roků aktivního boxu :-)) Je však jedna věc, která ze mě udělá ve vteřině vraždící monstrum (7 měsíců podmíněně na rok :-(( a to je setkání se situací, kdy chlap vztáhne ruku na ženskou. (Bývalý soused by mohl vyprávět - v horní čelisti mu nezůstal po jednom mojem vysvětlování, který ne a ne pochopit jedinej přední zub :o)) Holky se nebijou, holky se rozmazlujou. A když se to umí, tak to dopadne jako u mě po rozvodu s první paní. Můj "nový" vztah s jednou baculinkou (100kg) už trvá dvacet let a za celou dobu jsme si neřekli jediný neslušný slovo a NIKDY (nekecám) jsme se nehádali. Z prvního manželství mám holku, dneska už s vnučkou, další dvě chcandičky vyženěný, no a když to sečtu, tak si v pohodě užívám se šesti kočkama (moje bejvalka už taky vidí svět jinak:-) a prt mi chybí. (Ještě k tomu tři ségry...) Představa, že by mi nějakej takovejhle debil šáhl na některou z nich ani nedomejšlím. Holky nakopněte je do zadku a najděte si jinýho chlápka, všichni nejsme "mistři světa" jenom, když Vás můžeme uhodit. Věřte mi, je to jako s prací. Chvíli jste nezaměstnaný, stojí to za belu, ale když člověk chce, tak si práci dřív nebo později najde. Přeju všem týraným lidičkám brzké procitnutí a náklaďák štěstí při hledání nových radostí. Pepik
 Michal 
  • 

Re: To mě oslovilo... 

(15.11.2009 22:43:04)
No ty seš teda hrdina, debile
 boruvka11 


Re: Re: To mě oslovilo... 

(27.10.2005 8:34:28)
myslím že v dnešní době je už rozvod boužel běžnou záležitostí a řeknu ti že spousty spíš špatně kouká na ženskou která si nechá všechno líbit a nic pro to nedělá a děti ti to nakonec taky vyčtou tak s tím koukej něco udělat ať se sama před sebou nakonec nemusíš stydět co všechno jsi si nechala líbit. On toho tvého manžela smých přejde až mu ukážeš rozvodovou žádost a třeba ještě začne něco dělat pro záchranu a jestli ne tak to už vážně nemá cenu.
 Bety 
  • 

Pro Helenu - znám to!! -12 let!! 

(7.11.2004 20:34:33)
Heli, mám doma totéž! Téměř na chlup:-)) No, moc k smíchu to není. taky nevím, na co čekám. Taky máme děti, taky v tom věku, taky byly zástupy milenek. Dnes už dokonce každý z nás má někoho jiného, nemluvíme o tom, ale víme to. rádi se nemáme...no, a proč my dvě jsme pořád tam,kde jsme?? Zbabělost?
 Iva 
  • 

Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 11:46:16)
Mám za sebou 15 let manželství, 2 děti (14 a 7). A často přemýšlím, co dál. Mám pocit, že v našem manželství nikdy nebylo moc lásky a porozumění z manželovy strany. Já jsem vždycky byla takový "prosič" o lásku a pozornost. Moje problémy ho nezajímaly, moje nemoci otravovaly, starat se o děti - proč, když jsem tady já. Nějaké popovídání, pohlazení, něžné oslovení to on považoval vždy snad za projem zničené mužské ješitnosti. Nemám pocit žádného souznění, máme absolutně rozdílné názory na svět. Abyste tomu rozuměli, můj manžel není alkoholik, není agresívní, pracuje a vydělává, je čistotný. Ale já moc postrádám projevy úcty, něhy, pozornosti atd. Často přemýšlím nad tím, co mi manželství dává. Není to nic povzbuzujícího. Asi by i děti byly hodnější, kdyby viděli, že táta mámu miluje a opečovává, že se nechová jako neandrtálec, když po něm něco chci.

Ze začátku jsem párkrát řekla slovo rozvod. A manžel jen prohlásil, ať si jdu, když chci. Měla jsem to udělat tenkrát, když bylo první dítě malé. Ale kam bych šla? A teď? Tahanice o děti, o majetek, stěhování, "půjčování" si dětí na prázdniny a Vánoce, nemyslím si, že by to bylo dobré řešení.
Před nedávnou dobou byla krize v naší blízké přízni. Rozvod byl na spadnutí, děti z jejich rodiny chodily uplakané, syn začal mít tiky, všichni zhubli. A naše děti z toho byly celé vylekané. Starší prohlásil, že mu je těch dětí z příbuzenstva strašně líto a mladší se mně často ptalo, jestli se nerozvedeme taky.
A tak vím, že by to pro naše děti bylo moc a moc obtížné a že je pro ně snad lepší žít v rodině, kde se sice občas máma s tátou pohádají, ale jak tady napsal Pavouk, každý z rodičů je prostě potřeba na něco. A tak se nebudu rozvádět, ale strašně toužím po lásce a nevím, kde ji vzít.
PS: Kolik manželství je šťastných?
Iva
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 12:23:31)
Tak přesně na tohle se mne před časem ptala kamarádka, jejíž manžel se chce rozvádět a ona ne. Jestli opravdu neznám nikoho, kdo by byl v manželství šťastný. Řekla jsem jí že ne, že maximálně spokojený... ale svobodných šťastných lidí pár znám. :o)
 Šáry 
  • 

Co je to štěstí??? ;o)) 

(8.11.2004 12:57:25)
Monty,

a jak bys charakterizovala rozdíl mezi "spokojený" a "šťastný"?

Já osobně znám docela dost lidí, kteří jsou docela spokojení v manželství i v životě, ale trvale "šťastného" neznám nikoho.

Doktora Plzáka moc nemusím, ale myslím, že má pravdu v jednom - permanentní "štěstí" není stav fyzicky dosažitelný, zatímco spokojenost dosažitelná je a je taky žádoucí.
 Konstanta & 3 raraši 


Re: Co je to štěstí??? ;o)) 

(8.11.2004 13:13:44)
Muska jenom zlata! :o))))
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Co je to štěstí??? ;o)) 

(8.11.2004 13:34:55)
Rozhodně jsem nemyslela, že by se ten onen člověk měl štěstím vznášet deset čísel nad zemí. :o)
Možná by bylo lépe to definovat takhle:
jsou lidé, kterým nic pro ně důležitého nechybí a pak jsou ti, kterým to chybí. Znám dost svobodných lidí, kterým nic, co by pro ně bylo důležité nechybí, ale každý, kdo je vdaný/ženatý řekne, že si to a to představoval jinak, že se mu to a to nelíbí atd. Nemyslím závažné věci, to ne - ale právě ty malicherné pitomosti jsou dle mého názoru rozdíl mezi "štěstím" a "spokojeností".
 Šáry 
  • 

Re: Re: Co je to štěstí??? ;o)) 

(8.11.2004 13:46:20)
Monty - říkáš "každý" - ale já se cítím v manželství vcelku OK a nemám pocit, že by mi trvale něco podstatného chybělo. MOžná proto, že mé představy o tom "jak to v manželství vypadá" byly spíš negativní, a tak jsem byla příjemně překvapená.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Re: Re: Co je to štěstí??? ;o)) 

(8.11.2004 13:50:52)
Šáry, já myslela každý, koho znám - tedy osobně, v reálném životě.
 Mirka 
  • 

Re: Re: Co je to štěstí??? ;o)) 

(8.11.2004 14:12:17)
Ahoj Monty!
Chtěla bych se vyjádřit ještě k tomu druhému Tvému příspěvku.
V manželství prý každému NĚCO chybí.
Myslím, že to je o zralosti člověka, o jeho nadhledu, o jeho smyslu pro realitu, o jeho toleranci. V tak úzkém soužití dvou úplně odlišných bytostí je LOGICKÉ, že se oběma stranám něco nemusí líbit. Ale člověk byl stvořen k lásce a soužití. Kdo ji odmítá a chce si zůstat navždy sám, budiž, neberu mu to. Ale ti ostatní, kdo chtějí "lásku", blízkost někoho druhého, kdo chtějí sdílet život s někým druhým, na tom musí trochu pracovat. Pracují na tom vlastně už naše matky a otcové - jak NÁS vychovají. Pracujeme na tom my, když si VYBÍRÁME PARTNERA. Když si vybereme neuváženě nebo případně i z neznalosti někoho, kdo se ani trochu neblíží naší vlastní duši - má zcela odlišné životní priority, zcela odlišnou mentalitu, nebo třeba naprosto zásadní chyby (alkoholik, gambler apod.), pak je jasné, že s takovým partnerem NEMŮŽEME NIKDY BÝT ani spokojení, natož šťastní.
Jestliže si už pak ale vezmeme partnera, který nemá ZCELA ODLIŠNOU POVAHU nebo nějaké naprosto zásadní chyby, pak už záleží na nás dvou - jak si budeme vycházet vstříc. Jestli se budeme vzájemně potěšovat, dělat radosti, dávat najevo svůj cit, soucit, budeme se povzbuzovat, mít jeden druhého v úctě, vážit si toho, co pro nás partner dělá, a také TOLEROVAT nějaké ty drobné chyby, pak je pravděpodobné, že budeme pociťovat spokojenost, a třeba i občas to štěstí. Jestli ne, budeme místo pohlazení druhého peskovat, místo potěšení budeme vyčítat, místo konstruktivní diskuze budeme partnerovi nadávat - pak šťastní ani spokojení nebudeme, protože partner nám pochopitelně bude oplácet stejnou mincí.
No a pak je ještě jedna stránka věci. Lidé, ateisti pak především, si leckdy neuvědomují, že svět NENÍ SKUTEČNÝ RÁJ. Ano, je v něm spousta pěkných věcí. Ale NAPROSTO NEZÁLEŽÍ NA NÁS, jestli na ty pěkné věci taky dosáhneme. Na některé ano. Ale zase i tady platí ta rovnováha: chceš-li jednu věc, musíš jí obětovat tu druhou. Pozemský člověk nikdy nedosáhne na všechny krásy světa NAJEDNOU. Nikdo nikdy neměl a ani nebude mít ÚPLNĚ VŠECHNO: například ti svobodní nikdy nezakusí soudržnost, která MŮŽE vládnout mezi manželi, bezdětní nikdy nezakusí radost a pýchu rodičovství, rodiny, v nichž se rodičové pídí po více penězích, dosáhnou na luxusní auta a dovolené, ale pravděpodobně nezažijí duševní spřízněnost, a naopak rodiny, které věnují čas na udržování pěkných vztahů mezi členy, budou muset oželet lecjaké výdobytky moderní společnosti...
...Chcete-li něco vědět, nejsem pokřtěná, jsem ateistka, a vůči Bohu mám své výhrady; na druhou stranu ovšem, když mi je obzvláště krušno, představuju si, že po smrti přijdu do Nebe, ve kterém nebudu mít své nedostatky, nebudou starosti, a všichni si budem povídat, a milovat se (a jak!!!) a budeme si užívat všech těch krásných radovánek, které na Zemi nejspíš neokusíme...
M.
 Kočička-dcerka 6.let a těhu 7.měs 
  • 

Nevím co dál 

(14.5.2006 6:07:34)
Ahojky všichni, jak to tady pročítám, tak se pokusím napsat svůj příběh trochu výstižněji.Možná se ve mně bouří hormony a nějak si to všechno moc beru a přemýšlím moc nad tím, jsem totiž těhotná a končím 7.měsíc.Na mimi se moc a moc těším a teď k mému životnímu příběhu.
Brali jsme se s manželem v r.98 po dvouleté známosti,museli jsme a týden před svatbou jsme o dítě přišli, byla jsem ve 4.měsíci - bylo to bolestivé, ale čas to zahojil.Po svatbě jsme bydleli každý u rodičů a opravovali si hnízdečko(domeček),kde přivedeme své dětičky.Po třech měsících jsem otěhotněla a poprodila krásnou a hlavně zdravou holčičku, to už jsme bydleli ve svém.Dcerce je 6.let a půjde v září do školy.Vše klapalo,bylo to OK.Manžel chtěl další dítě. Ale měli jsem pouze 2+1 a hračky byly všude, pokojíček žádný.Proto jsme se rozhodli, že se zadlužíme, nějaké penízky byly,stavební spoření taky,tak jsme zrekonstruovali podkroví.Od střechy.. 2 dětské pokojíčky+ložnice+sociálka a posezení v podkroví(kde mám kytičky,které miluji)- krása.Jenomže asi po dvouletém bydlení v podkroví, štěstí netrvalo dlouho.Musím říct, že manžel je velice šikovný a spoustu věcí udělá sám,opravdu makal do noci-klobouk dolů.Udělal pro nás hodně, já bych vyplivla duši.Zatím jsem brala pořád antikoncepci-manžel pořád toužil po miminku,ale já jsem si řekla,že ještě nějaké penízky ušetříme a pak do toho prásknem.Byla taková krize,že jsme prostě plnili oba jen základní rodinné povinnosti.Oba jsme to cítili, žádné doteky,pohlazení...-nucený sex.
Já jsem loni v říjnu dobrala balení antikoncepce, že začneme na mimi pracovat a uvidíme,kdy se to chytne(znáte to v dnešní době).A ono se to chytlo hned ani nevíme jak, takže znám přesně den početí, tolik sexu zase nebylo,abych si to nepamatovala.Když jsem to oznámila ménu muži, bylo to "cože"??Prostě jsem jen těhotná-děsné.Nějak jsme to přes vánoce proklepali,ale mé prožívání těhu bylo jen s dcerkou. Teď jsem před 3 měsíci zjistila,že si manža dopisuje s nějakou ženou - 100sms za měsíc, běžně 12sms/měs.udeřila jsem na něj.Sms se snížily na 50 a nyní dopisuje si přes počítač přes Vodafone.Prý je to jen kamarádka(vdaná+2 děti a zná ji 7.let), které mám poděkovat za to, že nám zachránila manželství.Hrůza děkovat nějaké náně. Včera mi oznámil, že měl v létě rozvodové papíry v šuplíku v práci a chtěl se rozvést a právě ta dotyčná"nána" mu to rozmluvila.Super co.
Tak jsme to maželství řešili a já jsem si myslela, že když jsme letos na začátku května to nějak pořešili a myslela jsem si, že bude vše OK.Milovali jsme se tak jako za celé těhu ne,bylo to krásné.Jenže sms chodí dál, telefon je zamčený pod PINem, s telefonem chodí na záchod...všude (že by puberta)
Tak spím 4 hodiny denně a mám nervy v pr.., jediné čeho se bojím, ať je s mimískem všechno v pořádku a narodí se se vším co má mít a dále nevím, jestli mám náš vztah ukončit a nečekat až se mimi narodí, prostě nevím co bude dál.ZA poslední měsíc těhu jsem nepřibrala ani kilo-co mi řeknou v poradně?Rozbrečím,jak se mě na to sestřička zeptá.Děsí mě představa,jak dcerce budu muset vysvětlovat, že se stěhujeme-myšlenky mám všelijaké,má tu spoustu kamarádů-narodila se tady,že?A nemluvě o tom, že tatínka miluje, tak jako já.
Navenek vypadáme jako ta nejvzorovější rodina, ale uvnitř je to jiné.
S manželem jsem si důvěřovali a věřili si, nebyl důvod. Teď ho kontroluji na každém kroku, podezřívám a přestávám mu věřit a myslím,že to je asi to nejhorší, co nás může ve vztahu potkat.
Má to ještě vůbec cenu něco zachraňovat?Jsme mladí, já 32.let(včera) a manžel za měsíc 35.let.Můžeme jít každý svou cestou a být po zbytek života šťastní,brečím-děsná představa, nevidím na klávesnici.
Kdo jiný může milovat své děti více než vlasní otec?
Měli jste podobnou situaci a jak ji pořešili?
Mějte se všichni hezky Kočička
 Mirka 
  • 

Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 13:35:23)
Monty!
Nebude to náhodou tím, že ti svobodní si zkrátka ještě nesáhli až na to příslovečné dno? Že zkrátka neprošli žádnou skutečně vážnou životní zkouškou, jako je ztráta blízkého člověka, strach o milované blízké, každodenní boj za to nejlepší ze života bez naprosto ideálních podmínek?
Víš, já myslím, že tzv. šťastný může být jen člověk, kterému ještě život "nedal co proto". Tedy takový, koho zatím nepotkalo nic smutného, zlého, kdo se nemusel strachovat o svůj život, zdraví a kvalitu života, kdo se nemusel strachovat o život, zdraví či kvalitu života milovaného blízkého. Zažila jsem to: rok a půl, kdy jsem chodila se svým budoucím mužem, a rok, než jsem otěhotněla (pak přišly zdravotní a posléze další a další komplikace). V té době jsem se cítila výslovně šťastná. Člověk absolutně důvěřuje osudu (mne nic zlého nemůže potkat), a též absolutně důvěřuje svým vlastním silám (já všechno zvládnu).
Ale ve chvíli, kdy člověka POTKÁ něco zlého, nebo kdy si sáhne AŽ NA DNO svých sil - a zjistí, že v některých situacích NEMŮŽE DĚLAT VŮBEC NIC, pak najednou je zaskočen, JAK TO??? Jak to, že osud (Bůh, svět...) dopustil a mne opustil? A začne přemýšlet. JE NUCEN přemýšlet o svých skutečných silách a schopnostech. A jakmile ovšem POZNÁŠ, že nejsi všemocný, NIKDY UŽ NEMŮŽEŠ BÝT ŠŤASTNÝ.
Pochopitelně - manželství je určitá zkouška - dva úplně rozdílní lidé si na sebe musí zvyknout a naučit se vycházet vstříc jeden druhému. A obzvláštní zkouška jsou pochopitelně děti. Pro někoho jsou tyto věci zkouškou větší, pro někoho menší. Ale v každém případě: podmínkou absolutního štěstí je - podle mého přesvědčení - pocit bezstarostnosti, a ten pochopitelně žádný ženatý (vdaný), popř. ještě dětný, člověk mít nemůže.
S matkou mého muže mnohokrát debatujeme - o dětech, o životě a tak. Při jedné takové filozofické debatě mi vyprávěla to, čemu ona věří. Že svět musí být vždy a ve všem v rovnováze. Jinými slovy - žádný člověk nemůže být absolutně šťastný, na každého jednou přijde určitá míra smutku, žalu, neštěstí, zkoušek. Kdo je šťastný třeba v mládí, může se na stará kolena dožít nějakých útrap; komu dá práci vychovávat dítě v útlém dětství, možná se dočká klidné puberty - a koho dítě je v dětství tvárné a poslušné, v pubertě se najednou vzpříčí a poslouchat odmítá... Tj. jestliže se někteří Tví svobodní známí, Monty, cítí dnes šťastní, ještě to neznamená, že si totéž budou moci říct v době loučení se životem...
Zdraví M.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 13:46:20)
Mirko,
když to budu brát za sebe: ze všeho nejvíc mi brání "ve štěstí" pocit, že něco musím, že jsem zahnaná do rohu. Můj život se DE FACTO nezměnil tím, že jsem vdaná a mám dítě - změnil se tím, že najednou spousta věcí MUSÍM, i když NECHCI, anebo CHCI a NEMŮŽU.
Za svobodna jsem dělala stejnou práci, stýkala se se stejnými lidmi, měla stejné zájmy jako teď... ale mohla jsem bez ohledů na kohokoli a cokoli rozhodovat o tom, co budu dělat, kam půjdu nebo nepůjdu, a tenhle pocit je konkrétně pro mne hodně důležitej. Paradoxně dítě mne omezuje minimálně, omezují mne prostě ty vazby, to, že musím pořád na někoho brát ohledy, že mi někdo jinej plánuje život (i když se tím samozřejmě neřídím) a než něco udělám, musím dlouho přemýšlet jak to zaonačit, aby nikdo nebyl ublíženej nebo naštvanej... což bych nemusela ani jako svobodná matka. :o)
 Mirka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 15:40:29)
Monty, mám otázku trochu "na tělo": PROČ ses tedy vdala a máš dítě (děti), když si TAK MOC ZAKLÁDÁŠ na tom, mít pocit absolutní volnosti a svobody?
Řeknu Ti dvě věci.
1) jestli se cítíš ublížená, že si manžel na Tebe dělá jakési nároky (což mu jistě chtě nechtě dáváš najevo, možná hádkami o to, kam kdy půjdeš, možná "jen" neverbálně vyjadřovaným pohrdáním), tak počítej s tím, že se na Tebe jednou manžel může vykašlat, a najde si jinou, která si ho bude vážit za to, co pro ni udělá (neříkej mi, že pro Tebe manžel neudělal VŮBEC NIC!); pakliže Vaše manželství zkrachuje, pak to (dle toho, co jsi napsala) bude TVOU VLASTNÍ VINOU, nikoliv vinou manžela; protože nárok partnera na čas toho druhého je ZCELA JASNÝ, PŘIROZENÝ A LOGICKÝ. Rovněž bys neměla zapomínat, že k tradičním "povinnostem" manželů je vzájemné poskytování spokojenosti: buď ujištěna, že i kdyby s Tebou manžel vydržel, SELHALA JSI v této oblasti na plné čáře: jestliže Tvůj manžel VIDÍ (neboť jistě není praštěn pavlačí), že evidentně své "kamarády" či jiné akce máš raději než jeho, je logické, že Ty ho šťastným NIKDY nemůžeš udělat.
2) NEDĚLEJ SI ŽÁDNÉ ILUZE o tom, že si "dítě na své rodiče nedělá nároky"!!! Budeš-li své dítě ochuzovat o pečlivou a obětavou výchovu, k čemuž některé děti své rodiče tak trochu sami "svádějí" svou mírností, flegmatickým přijímáním ústrků a povolností, z 99 % na to doplatí Tvé dítě - nebude kvalitně připraveno do života - a z 99 % na to doplatíš i Ty sama - buď tím, že si Tvé dospělé dítě uvědomí, jak málo jsi ho měla ráda, a odmítne se s Tebou stýkat, nebo tím, že budeš BEZMOCNĚ PŘIHLÍŽET, jak si ničí život (a že je dnes svodů dost - drogy, AIDS, gangy, zločinnost, špatné manželství, rozvody, potraty, alkohol...).

Samozřejmě existují i tací partneři, kteří jsou CHOROBNĚ žárliví na manželku a její čas. Ale nemyslím si, že by to byl Tvůj případ. Kdyby byl, jsem přesvědčena, že bys o té věci psala přece jen trochu jinak.

M.
 Mirka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 15:54:34)
Dodávám, Monty, že jsem nechtěla říct, že by "manželka měla zůstat sedět doma jako pecka" a že by "neměla mít nárok" na nějaké to povyražení. Nicméně v rovnocenném vztahu se tak děje ROVNOMĚRNĚ(jednou ona, podruhé on), po ZRALÉ A ODPOVĚDNÉ ÚVAZE, a hlavně - na základě CITLIVÉ A LÁSKYPLNÉ DOHODY s partnerem. Ani jeden z partnerů nemá žádný morální nárok na extrémně vychýlenou ručku vah ve svůj vlastní sobecký prospěch.
Kromě toho se mi zdá jako dost hrubý a netaktní podraz vůči Tvému partnerovi, že "si stejně děláš, co chceš".
No nic, už jsem kritizovala dost - promiň, ale třeba se nad tím zamyslíš a pomůže Ti to najít lepší vztah k Tvému muži...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 16:08:10)
Mirko, ke tvému druhému příspěvku. Sorry, já si nemyslím, že je to podraz - manžel si taky dělá co chce a má k tomu daleko víc možností (příležitostí), protože nemusí řešit, kdo bude hlídat dítě. :o)
Fakt si nemyslím, že by manžela omezovala moje svoboda... sám jí má asi tak 10x tolik. :o)
 Mirka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 16:58:49)
Aha, promiň Monty, to jsem netušila. Možná že jsi to ve svých posledních příspěvcích nevyjádřila přesně (nečtu VŠECHNO, takže jestli jsi něco v tom smyslu někdy na netu už zmínila, tak jsem to prostě nečetla).
Tak, jak jsi to napsala teďka, tak možná větší chyby dělá ve Vašem manželství manžel...
No nic. Pak plně chápu, že nejsi zcela šťastná, a že ze své pozice manželství nepovažuješ za ideální stav.
Tož Ti zas na oplátku naznačím něco z "mého" příběhu.
Já se vdávala z "velké" lásky. Ne z pouhé zamilovanosti, pozor. Nejdřív jsme se tak oťukávali, pak tak jako kamarádili, a postupně, když jsme jeden druhýho poznávali, se mezi nás vkrádal jakýsi cit. Když jsem se vdávala, byla jsem opravdu ŠŤASTNÁ. Skutečně jsem TOUŽILA splynout se svým budoucím mužem, protože jsem CÍTILA, že má dobré srdce (čehož já si teda cením nejvýš ze všech vlastností), VĚDĚLA JSEM, že když se mezi námi naskytne problém, že bude ochoten o tom konstruktivně diskutovat až do nalezení řešení, a tušila jsem nebo i přímo poznala spoustu jiných, pro mé srdce cenných vlastností, jako je smysl pro humor, touha po kultuře, touha po dětech (měl tehdy dvě malé neteře - roční a tříletou - a choval se k nim jako báječný strejda - a ještě mluvil o tom, že dělal praktikanta a později vedoucího na dětských táborech) atd.
To víš, ani v tom nejlepším manželství není všechno bez problému, takže i my jsme za ta léta manželství řešili leccos. Jsme vášniví diskutéři: mnohokrát jsme "kecali" i hluboko přes půlnoc, hlavně abychom se dobrali "nějakého" řešení.
A - upřímně řečeno - dobře tak, protože jsem do manželství šla s mnohými dost zkostnatělými předsudky, nevelkou tolerancí, malým rozhledem, a manžel mne naučil věci více promýšlet, hodnotit objektivněji a bez předsudků.
Podstatné ovšem přišlo až s dítětem. Sáhla jsem si až na dno svých schopností. Pochopila jsem, že jsem poněkud handicapovaná - a že můj život nikdy nebude takový ten klasický, který bych jaksi přirozeně chtěla naplňovat. Že u nás bude spíš tak trochu chaos než pevný řád, že nebudu taková ta pečlivá hospodyňka - kuchařinka, že se - i dík svému založení - budu vymykat takové té klasické představě štrikující, šijící, plející a "mycí" ženušky.
Dá se říct, že nejsem spokojená se svým životem. Protože mám povolání, které mne nenaplňuje - chtěla bych jiné, ale nemám už možnost získat patřičné vzdělání v tom, po čem toužím. Jsem náročná, chtěla bych zažít spoustu kulturních věcí - divadlo, koncerty, exkurze na hrady a zámky, dovolené v tuzemsku i jinde; chtěla bych spoustu knih - ale budu z toho navždy mít jen zlomek, protože jsme "chudí", zkrátka - nejsou peníze. Peníze nemůžu vydělat, protože nechci "šidit" rodinu, především dítě (a že mne syn ve svých téměř sedmi letech stále zoufale potřebuje!!!); když už bych šidila rodinu, chtěla bych, aby to bylo v povolání, které by mne naplňovalo - ale takové povolání nemám - a kruh se uzavírá.
Nicméně má nespokojenost nevyplývá Z MANŽELSTVÍ a závazků spojených s dítětem, ale z okolností, které vyplývají ze mě.
S institucí manželství jsem naopak spokojená: můj muž je mi tak blízký, jako vpravdě "druhá má půle". Je to nejlepší člověk z lidí, které znám. Vážím si ho jako nikoho na světě - a miluji ho celou svou bytostí až do konečků prstů (i přesto, že se známe už deset let).
Mimo jiné taky proto, že se od prvopočátku věnuje svému synovi - pomáhá mi s péčí o něj a jemu samému dává tolik času, jako málokterý otec. Dělíme se o péči o něj - a syn se v něm vidí; jezdíme společně na výlety - a zažíváme ty nejkrásnější chvíle v životě. My tři prostě patříme k sobě - a nedovedu si představit, že by to mělo někdy být nějak jinak.
To, co mi "schází" díky špatné volbě povolání (kterou za mne koneckonců udělala moje matka, o tom jsem psala nedávno), to si vynahrazuji něhou a láskou s těmi svými chlapy.
Zdraví se samozřejmě nahradit nedá, takže když narazím na zeď svého zdraví, je zle.
Ale závěrem chci říct: manželství může být velmi krásná záležitost, jen musí člověk mít "štěstí" a spoustu trpělivosti...

 16.5Salám&Lajka14 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 17:16:10)
Mirko, neřekla bych, že dělá manžel nějaké "chyby", možná ani já ne - i když minimálně o jedné své "chybě" dobře vím. Je to spíš tím, že jsme se poznali ve věku 27 a 35 let, do té doby jsme byli víceméně bez závazků (nepočítám manžela alkoholika, se kterým jsem se zrovna rozváděla) a zvyklí na nějaký styl života a ani jeden z nás není ochoten/schopen se měnit. Problém je, že já musím, protože jsem klidnej člověk a nesnáším scény, hádky a podobné záležitosti - řekněme, že je to částečně sobecké, protože kdybych se na to vykašlala, asi by se nic nestalo, ale na druhé straně nechci ubližovat lidem, kteří do té rodiny už jednou patří. Zkusím to vysvětlit na příkladu. Manžel dost nerad chodí na společné obědy k rodičům nebo sestře, nicméně jeho rodina si na takové ty společné oslavy a sedánky potrpí. Obvykle hned po jídle vypadne s tím, že ho bolí hlava nebo si musí ještě něco zařídit, a já tam zůstanu se synem a dělám diplomata, který musí na jedné straně odsoudit manželovo ošklivé chování, ale na druhé straně se ho zastat, protože je to můj manžel. Protože já sama tohle neřeším, mě je fuk, kdo kam chodí nebo nechodí, a když někdo chce odkudkoli odejít, tak prostě odejde a tím to končí. Jenže manželova rodina to řeší a co já s tím mám dělat jiného... říct jim, ať se na to vybodnou a nechají ho být? Nebo odcházet společně s ním, když si syn může pohrát s tetou, bratrancema atd., kteří ho mají rádi? Takže asi takhle jsem to myslela... :o)
 Mirka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 18:21:35)
Jo, Monty, to se ani do "řešících" rodin nemusíš ani přivdat. Já mám takovou "svébytnou" matku. Už jsem tu o ní psala. Pravda, taková matka je skutečně "dárek". I ji jsme s manželem mnohokrát řešili "do noci". Několik let jsem dokonce pravidelně návštěvy u ní obrečela, a jednu dobu jsem se musela "dopovat" prášky pokaždé, když jsme k ní jeli. Stručně: všechno vidí moc černě, tj. něco řekneš, byť třeba jako "humornou vložku", už si musíš vyslechnout přednášku, co a jak "musíš" udělat nebo nedělat. Na všechno má svůj "jedině správný názor" - a je zle, když ho nemáš stejný a neřídíš se podle něj. Má své specifické postupy, které "máš" dodržovat, ne-li, vysloužíš si přednášku o tom, že pouze její způsob je jediná správná cesta... Kromě toho, myslíš si, že jako dospělé dítě máš právo na "svůj" život? Ó nikoliv, ty jsi tu především proto, abys dělala šťastnou ji, svoji matku! Jestli tě mučí "její" způsob štěstí? Ó nikoliv, to tě přece trápit nemůže, ty přece jsi úplně stejná jako ona, a máš jen málo vůle (případně jsi rovnou sobec), když nejsi ochotna ji udělat šťastnou...
Mno, je to zatracená práce s případnými příbuznými. Pravda je, že jen za poslední půlrok jsem se už čtyřikrát octla na pokraji své vlastní trpělivosti s mou drahou matinkou: zahnala mě tak do úzkých, že jsem už neměla sílu bojovat dál za další existenci našeho vztahu. Odevzdala jsem se do "vůle boží", s tím, že když to skončí, tak to prostě skončí. Náhodou jsme se ještě nerozešly, ale to považuji spíš za zázrak...
Čau, M.
 Judita, dcera 17, syn 12 
  • 

Máš maminku krapínko manipulátorku :o) 

(16.11.2004 15:49:00)
to znám, nejhorší je, když je takový člověk blízký, notabene rodič. Cizího bys mohla kopnout s rozběhem do zadnice a s čirou radostí se s dotyčným rozejít, u vlastní matky se člověk přece jen tak poněkud žinýruje...a "nejlepší" na tom všem je, jakou paseku nadělá takový rodič na dítěti v útlém věku..Výhoda je (a velká), že máš oporu v manželovi. Přeju pevné nervy a osvojit si antimanipulativní přístup. P.S. Přečti si knihu: "Nenechte s sebou manipulovat". Autora jsem bohužel zapomněla (jakási francouzská psycholožka), v knihovně Ti poradí :o)
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 16:04:50)
Mirko,
ale takhle jsem to nemyslela... manžel si na můj čas skoro žádné nároky nedělá a já na jeho taky ne (i když mne občas štve, že je každou chvíli někde s kamarády/kamarádkami a s rodinou nechce chodit prakticky nikam); chtěla jsem tím říct, že jsem prostě přišla o (pro někoho) malicherné drobnosti, že se musím dejme tomu podřídit nějakému systému fungování manželovy rodiny (moje rodina je úplně jiná než jeho), mám často pocit, že se musím za něco ospravedlňovat, něco vysvětlovat atd. Já vím, pro hodně lidí to budou blbosti a netvrdím, že nejsou, ale prostě jsem byla zvyklá nějak žít a teď musím chtě nechtě pořád hledat nějaké kompromisy... i takové, které manžel neřeší (myslím ve vztahu s jeho rodinou) a nechává "velkoryse" všechno na mně, protože jsem na rozdíl od něj flegmatik. :o)
Jo - vdávala jsem se, protože to bylo v dané chvíli nejrozumnější řešení. Kdyby nenastala poněkud komplikovaná situace ohledně dítěte, nevdávala bych se. Poprvé jsem se vdávala převážně z praktických důvodů a podruhé vlastně taky...:o)))
 Iva (Aneta03, Radovan06) 


Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 22:36:17)
Mirko, čtu od nejnovějších příspěvků dozadu a musím s mnoha věcmi tebou vyjádřenými souhlasit, až na ten pocit štěstí. Ty říkáš, že kdo prožil něco těžkého, už nikdy nemůže být šťastný, já si myslím pravý opak. Kdo prožil něco velmi těžkého a sáhnul si na dno sil, ten si uvědomil, kolikrát si ani nevšiml, že je šťastný a do dalšího života mu to může dát obrovský nadhled a dar pocítit radost nad maličkostmi a uvědomit si "toto je okamžik, kdy jsem naplněn štěstím"


Monty, já nečetla článek, jen pár příspěvků dozadu, ale čím dál častěji ze tvých příspěvků cítím nevím jak to přesně nazvat, asi sobectví. Chceš tak nějak všechno a nechceš za to ničím platit.
 Šáry 
  • 

Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 22:50:07)
Ivo,

s tím štěstím mi mluvíš z duše, chtěla jsem napsat Mirce něco velmi podobného, ale předběhla jsi mě, a to velmi elegantně ;o))

 Petra Neomi 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 23:16:50)
Dámy, já vám nevím, ale vždycky jsem povala štěstí za pocit prchavý asi jako orgasmus :))

 Petra Neomi 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 23:26:03)
považovala, samozřejmě :)
 Iva (Aneta03, Radovan06) 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 23:38:45)
Petra Neomi : tak tak, trefne prirovnani. pro mne neni metou "stastne" manzelstvi, ale harmonicke manzelstvi, kdy jsem prevazne spokojena a v nekterych okamzicich dokonce pocitim, ze jsem fakt stastna.

a ja jsem.
 Emina 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(10.11.2004 20:20:49)
No, a ja zase vzdycky povazovala za stesti zit s nekym, s kym mivam orgasmus..ehm.. :))
 Michelle, 2 deti 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 23:38:36)
:)))))))
Taky názor :)
Nicméně orgasmus můžu mít, i když jsem nešťastná. Takže to asi tak nebude :)
 Iva (Aneta03, Radovan06) 


Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 22:51:04)
:-)Monty ted jsem prelouskala prispevek o tom jak te muz nechava s resicimi pribuznymi a ty tam pises (necituji, zhruba), ze tvoje reseni problemu je mozna sobecke :-)jsem ti vpodstate vykradla tve vlastni uvahy :-):-)

 Iva (Aneta03, Radovan06) 


Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 23:27:38)
dostala jsem "tematicky" mail o tom cloveku muze chybet, kdyz uz je tady rec o tom stesti :-)))

Jedou manželé vozem po dálnici a po dlouhém mlčení žena praví: "Hele,
jsme spolu už 15 let a začínáš mě iritovat, nechám se rozvést." Muž nic
neříká. Žena po chvíli pokračuje: "Budu chtít náš barák." Muž nic
neříká. Jen přidá plyn. Žena po chvíli
pokračuje: "Samozřejmě obě konta a auto." Muž nic neříká. Jen přidá
plyn. Žena po chvíli pokračuje: "Taky si nechám obě děti, vychovám z
nich normální lidi." Muž nic neříká. Jen přidá plyn. Žena znovu
pokračuje, po očku ho
pozoruje:
"Stejně už několik let spím s tvým nejlepším přítelem." Muž nic neříká.
Jen přidá plyn. Ženu jeho mlčení rozzlobí a ptá se: "Copak ty nic
nechceš?" Muž s klidem odvětí: "Já mám pro život vše co potřebuju." "A
co to je prosím tě?" škodolibě se ptá žena. Muž odvětí: "AIRBAG."
 Mirka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(9.11.2004 8:13:34)
Ivo a Šáry!
Tak se tedy mé pocity asi nedají zobecňovat. Já se tedy kolikrát cítím dost frustrovaná tím, že "mám své dno", přes které nelze jít, a jsem nešťastná, že to nezměním. Spokojenost či štěstí taky pociťuji, ale ne vždy. Dokud jsem nevěděla o svém "dnu", víc jsem si důvěřovala - a byla jsem šťastnější...
Nakonec je to vlastně lepší, že všichni lidé nezakoušejí to, co já. Přeju vám to, protože je vůbec nejlepší, když vás prožitá krize posílí a nabudí víc spokojenosti...
Zdraví M.
 Iva (Aneta03, Radovan06) 


Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(9.11.2004 11:39:42)
Mirko, cítila jsem se frustrovaná do té doby, než jsem si přestala myslet to, co mne naučili rodiče: že člověk má svůj život pevně v rukou a řídí ho a je jeho povinností ho umět ovládat, jinak je neschopný a selhávající. Pak tě frustruje to, že neustále přicházíš na to, že to není pravda, že se něco může zvrtnout ze dne na den, že jsou věci (jako třeba příroda, ostatní lidi atd.) které neovládneš, ať jsi sebevíc schopný a inteligentní.
Může se zdát, že člověk rezignoval nebo že to vzdal, já tomu říkám, že jsem se naučila pokoře. Prostě teď vím, že třeba nemoc tě může zasáhnout ze dne na den v plném zdraví a všechny plány a hrdost a samostatnost jsou v tahu. Nesedím a nepláču strachem, kdy mne to potká. Tím, že vím, že to může nastat si víc vážím věcí, které jsou obyčejné a snažím se si je uvědomit a někdy se stane, že pocítím, že mne naplňuje spokojenost a štěstí - v situacích, které bych jindy přešla, přehlédla. Naučila mne to tchýně, která bojovala o to, aby jí nezemřel můj manžel a nedávno i její manžel a musím říct, že teď se mi žije líp, volněji.
Můj táta, který mi předal ten "nepokorný" životní postoj se naopak s každou další ranou osudu uzavírá do sebe, svět je pro něj nepřátelské území plné nástrah a všechno cizí a neznámé je potencionálně nebezpečné. Žije v neustálém hněvu na něco a v neustálém napětí, přesto to prostě odmítá připustit, že není pánem nad svým osudem. A každá další událost ho v tom hněvu ještě utvrzuje. Poslední ranou byla teď o prázdninách smrt jeho otce. Reakce byla něco v tom smyslu "jak si mohl dovolit mne opustit" Smrt nepotřebuje naše povolení a souhlas.
A tak když se ráno probudím a vidím dítko, jak mžourá v postýlce, tak nenadávám, že je půl šestý, jsem vděčná, že jsem se vzbudila, že se dítko vzbudilo, že přeleze dát mi pusu, že když volá táta táta, tak mu můžu říct "táta přijde" Muž se mne ptal, co chci k vánocům. Chci toho spoustu, novou postel, rekonstruovat koupelnu...ale když to mít nebudu, tak se nezblázním, nepotřebuju to ke své spokojenosti. Možná se zaraduju, ale štěstí pocítím, když se v té staré a hnusné koupelně přijdu dívat, jak táta koupe. Minulý víkend jsme všichni hrabali listí a pak jsme stáli a dívali se, jak silně foukal vítr a rval listy ze stromů a bylo jich ve vzduchu tolik, až to připomínalo vánici a zasypalo nám to to čerstvě pohrabané plochy a bylo to nádherné a já jsem byla šťastná a toužila jsem uchovat si ten prchavý okamžik v paměti, aby mne posiloval, když nebude zrovna dobře.
 Šáry 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(9.11.2004 12:41:01)
Ivo,

to jsi napsala moc krásně.

Je fakt, že nikdo nemáme nic jistého - já jsem přišla v rozmezí tří let o oba rodiče, maminka byla dlouho nemocná,tatínek si šel večer zdravý lehnout a ráno jsem ho našla mrtvého. Bylo mi patnáct let.

Celé ty tři roky, než táta umřel, jsem se o něj strašně bála. Ten strach byl snad horší, než když se to skutečně stalo, a poznamenal mě natolik, že když teď zjistili vážnou nemoc u člověka, který je mi nejbližší na světě (s kterou může v optimálním případě existovat ještě dlouho, taky to ale může vzít rychlý konec), skoro mě to položilo a musela jsem vyhledat psychologa, aby mě dal zase dohromady.

Teď se na to dívám podobně jako Ty, a dovedu se radovat z drobných věcí, které jsem, když jsem byla v pohodě, vůbec nevnímala.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(9.11.2004 15:26:05)
Ivo, myslela jsem to tak, že je ode mne zřejmě sobecké, že chci mít klid a tak řeším i věci, které bych řešit nemusela. Jenže já nejsem konfliktní člověk, nehádám se, neječím, jakékoli přehnaně emocionální projevy považuju za slabost, tudíž se jim snažím odjakživa vyhýbat. V podstatě toho zas tak moc nechci, ale je fakt, že jsem byla dlouho zvyklá starat se o sebe, od nikoho nic nechtít a nečekat a najednou jsem v nějaké společnosti, kde pro zachování klidu a "pohody" prostě musím. Nevím, jak to vysvětlit někomu, pro koho jsou rodinné vazby a vztahy normální a běžný, asi je to složitý... ale pokusím se.
Jako dítě jsem žila víceméně pořád u babičky, svého otce jsem viděla asi 5x v životě, matka se znova vdala, když mi bylo osm let. Místo táty jsem měla dědečka a svobodného strejdu - oženil se, když mi bylo myslím pět a dědeček v mých sedmi umřel. Od té doby jsem měla jediné emocionální pouto právě k babičce. S matkou se sice cca posledních pět let normálně bavím, dá se říct, že máme poměrně kamarádský vztah, ale třeba nedávno jsme uspávaly syna a nějak jsme se přitom dotkly rukama - v tu chvíli mi došlo, že to je snad poprvý, kdy mám fyzický kontakt s vlastní matkou. :o) Když přijedu za babičkou, tak ji obejmu a dám jí pusu, ale je to jedinej člověk z rodiny, u kterýho mi to přijde normální; dělám to teprv od doby, kdy se vidíme málo a racionálně vzato to beru jako projev náklonnosti k člověku, kterýho mám ráda a který je už starý, tudíž musím počítat s tím, že tu třeba už dlouho nebude a chci jí to stáří v rámci možností zpříjemnit. Takže to taky není tak úplně spontánní chování.
Od nějakých 14ti let se o sebe starám sama, nevím, co to je někoho poslouchat nebo v někom ctít autoritu. Když si holky ve škole stěžovaly, že je otec nechce v šestnácti někam pustit, tak mi to přišlo jak z jinýho světa, já se nikoho neptala, dělala jsem, co jsem chtěla, matka mi dávala alimenty od otce a to samé mi platila, já dávala babičce něco na byt a stravu a vydělávala si krom toho sama jak to šlo. V osmnácti jsem se odstěhovala a různě se potloukala po podnájmech, přespávala po kancelářích a kamarádech, nikdy jsem se nespoléhala na rodinu, jen sama na sebe. Než jsem poznala svého nynějšího manžela, neslavila jsem žádné vánoce atd., tak jednou za dva roky jsem přijela k babičce, když slavila narozeniny, jinak nic, dokud neměla mobil, ani jsem jí nevolala. Posílala jsem jí pohledy a 2x - 3x do roka jsem se zastavila na víkend. S matkou jsem se stýkala ještě míň, dokud nezačala služebně jezdit do Prahy (to je tak těch 5 let zpátky).
Teď jsem se "přivdala" do rodiny, která si na tom "držení při sobě" zakládá, jsou tam úplně jiné vztahy než byly u nás. Fakt se snažím vycházet s manželovými rodiči a myslím, že to docela zvládám, oni jsou to fajn lidi, jenom prostě nedokážou tolerovat to, že někdo žije jinak. Moje matka taky mívá poznámky o tom, co a jak dělám, ale svoji matku můžu poslat do háje, nemusím být diplomat a navíc jsem se naučila to přecházet nebo ironizovat. To u manželových rodičů nejde, pokoušela jsem se mnohokrát naznačit a vysvětlit, že lidé jsou prostě různí a každý má právo na svůj život, jenže se to nedá. Oni to myslí dobře, nemůžu si stěžovat na to, že bych s nimi měla problémy, ale takové té tolerance, na jakou jsem já zvyklá prostě schopní nejsou. Nedá se říct, že mne to "omezuje", ale je fakt, že kolikrát už toho mám docela dost. :o)
 Iva (Aneta03, Radovan06) 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(9.11.2004 23:19:34)
monty, slozite zivobyti a neradostne se to cte.
tebe vlastne omezuje to, co se obvykle povazuje za zaklad rodinneho zivota, to na cem se vetsinou buduje
nevytvoris hrejive rodinne zazemi, protoze nevis jak, protoze te to nikdo nenaucil a vzdycky budes bojovat s problemy, ale ta chyba neni v tobe, ale je to vina tech, co to tobe nepredali
s rodinou je to jako s temi pruty, co dal svatopluk synum. kdyz je mnoho slabych proutku, ale drzi pevne pri sobe, tak je nezlomi nic. kdyz je jeden jediny silny prut, na kterem je nalozena veskera tiha, tak se bude ohybat a ohybat az jednou praskne
obzvlast je li presvedcen o tom, ze nikoho nepotrebuje,vsechno zvlada, udela si to po svem, je si sam svym jedinym stabilnim bodem, na ktery se muze v zivote spolehnout
a jsme zpatky u toho, co jsme mluvily s Mirkou. predstava, ze jsem svym panem je mylna.
teoretizuju, mozna je vsechno jinak
ale to tvoje zivobyti primo vybizi k premysleni o tom, jak je to vsechno strasne krehke a clovek si rika, co vlastne dostal on za dedictvi a jak daleko se potahnou stiny generacnich krivd a chyb. co bych chtela zmenit a predat dal a co po mne ve skutecnosti zustane. Kdyz neodpustim sve matce, co kdyz predam svemu diteti jako spravny vzorec chovani nesmiritelnost - vuci mne a mym chybam (kdo je nedela)? A kdyz to budu premahat, tak ve mne pozna pokrytectvi, bude to lepsi nebo horsi reseni?
proc mi to moje matka udelala - co si v sobe nese ona, vzdyt ona taky prece musela touzit byt lepsi nez jeji matka a vyvarovat se toho, co se ji nelibilo, tak jak mi to mohla udelat. nebo si vazne myslela, ze to je to nejlepsi
to jsou asociace, co? asi moc premyslim :-)
 Petra Neomi 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(9.11.2004 23:43:44)
Ono je celkem jedno, jestli člověk buduje hřejivé rodinné zázemí, gang, nebo nízkoprahovou komunitu, ale musí to fungovat a členové musejí mít pocit, že je smečka nenechá na holičkách. Pravda, pocit svobody to nutně sníží, vždycky je třeba se ohlížet na ostatní členy. Lidské vztahy fungují na výměně, a dávání a dostávání by mělo být jakž takž v rovnováze, nebo systém není trvale udržitelný. Ten, kdo jen dává, vyhoří a nakonec ve své roli selže.

A vzhledem k tomu, že jsem už skoro v "pokročilém" věku, vidím kolem sebe (a koneckonců i v sobě), že i bouřliváci se nakonec usadí. Ono je zatraceně únavný být v padesáti svobodný(á) a sám(a).
 Mirka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(9.11.2004 17:49:01)
Ahoj Ivo!
Bylo krásné číst Tvůj příspěvek. Takhle přesně si taky vychutnávám některý ty okamžiky rodinnýho života, který jsou příjemný a plný lásky a laskavosti.
Dneska zrovna: syn má jakousi virózu, bere antibiotika, a já mám místy dost práce, abych ho aspoň chvílemi udržela v klidu (beztak už je výrazně klidnější než před rokem či dvěma...). Ale: poslouchali jsme kazety a cédéčka - Maxíky, Sladké mámení, Vodičku... Synovi zářila očka, já si zpívala a chvíli jsem s ním tancovala drže ho v náručí, aby si "trochu užil", když nemůže tancovat osobně. Prohlíželi jsme fotky z mého dětství, a vyprávěla jsem mu o rodině, o své škole, o psech, které jsme chovali, a taky o svatbě a jak to chodí mezi lidma. A taky jsme si dali dvě partičky Carcassonne. Ještě to neumí tak dobře, ale má skvělou povahu: i když prohraje, vlastně mu to ani nevadí; což umocňuji tím, že mu dávám najevo, jak si ho vážím, že to zvládá na svůj věk velmi dobře... Carcassonne je naprosto skvělá hra, tvůrčí, zábavná, a oba jsme si ji vychutnávali...
Dovedu si vážit těch hezkých věcí, které se mi naskýtají. Kolikrát se všichni tři večer stulíme k sobě na posteli a "laškominkujeme" a smějeme se na sebe a je nám fajn...

Také jako ty jsem byla naučena tomu, že člověk má a musí mít všechno ve vlastních rukách. A obzvlášť takové věci, jako je rodina a výchova dítěte. No kdepak já bych mohla mít nad svým synem absolutní kontrolu! Zatraceně musím ustupovat z toho, co po objektivním zhodnocení shledám jako nepodstatné. Jinak bych se svým synem absolutně nemohla vycházet!
Časem se také učím pokoře; ale to víš, není to snadné, a protože jsem poněkud handicapovaná, nezvládám ani z poloviny tolik co jiný normální ženský. A to je věc, se kterou jsem se teda ještě nesmířila. Přijde mi nespravedlivé, že ani špičkou prstejčku nedošáhnu na to, co prakticky všichni okolo mě považují za samozřejmé (a protože jim to jde snadno, tak mne také většina z ostatních lidí těžko může pochopit - takže na sobě pak svůj handicap cítím jako cejch, kvůli kterýmu se vyhýbám jak sousedským vztahům, tak spolužačkám a kamarádkám, a cítím se hrozně sama...). Přijde mi to tak zoufalé, že se mi v některejch těžkejch životních chvílích fakt nesnadno shání cokoliv radostného a příjemného, aby mi to pomohlo se zase zvednout a jít pokračovat v dalším životě...
Nicméně dosud se mi vždycky podařilo vzkřísit v sobě byť špetičku jakési naděje. Ale stejně se mi daří z nepříjemných situací vybruslit nejlépe tak, když UDĚLÁM NĚCO POZITIVNÍHO. Jsem pak smířená s tím, že základ se nezmění, ale za 1) mohou se pozměnit některé vedlejší věci a za 2) nabydu pak dobrý pocit, že jsem aspoň něco udělala pro zlepšení situace.
Ivo, díky za hezký dopis, a přeju Ti hodně radosti v životě.
M.
 Lenka 
  • 

Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(8.11.2004 17:12:57)
Som vydata 7 rokov, 2 deti a som výnimkou. Som STASTNE vydata a dakujem za to Bohu, osudu, hviezdam, rodicom môjho manžela....
 VeronikaVeronika 


Já jsem šťastná.... 

(8.11.2004 17:54:58)
Tak vidíš Monty, já jsem šťastná...:-) Naprosto a bez výhrad - sice nejsme "svoji" ale žijeme spolu nějakou dobu... A taky mohu porovnávat se svým manželstvím... A věřím, že nás tu bude víc:-)
 Lenka + Natynka 2,5 
  • 

já jsem také šťastná  

(8.11.2004 21:18:11)
Já se musím také připojit ke skupince "šťastných". Mám přítele se kterým nejsme svoji, ale je to otec našeho dítěte. ( nevzali jsme se protože jsme oba již rozvedení a z toho plyne určitá nedůvěra k této instituci ) Ale normálně fungujeme jako rodina. Muž má dceru i mě moc rád. V příbuzenstvu také máme určité "perličky", ale vše se dá zvládnout. O výchovu se dělíme, hlídání máme dost, takže poměrně často nekam vyrážíme ...... a peníze nám nechybí. Pracujeme oba a práce nás baví.
Tak a ted když to čtu, tak mi to teprve připadá jak pohádka. Takze to šťestí existuje. :) promiňte
 Michelle, 2 deti 
  • 

Jsem šťastná 

(8.11.2004 23:02:17)
Připojuju se do fronty těch šťastných! Šťastně rozvedená i šťastně znovu vdaná. Kamarádce to vyřiď :)
 Blues 
  • 

Re: Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(12.11.2004 11:00:33)
Hm, já tedy v manželství šťastná jsem. Pět let společné domácnosti (i rozpočtu, z toho dva roky na to máme papír. Možná to zní nablble romanticky (na slaďáky si nepotrpím), ale my fakt máme pocit, že láska jen nabývá na síle. Jde to, oboje naši rodiče jsou na tom podobně (37 a 35 let spolu). Takže existují i šťastná manželství, jen o nich asi není tolik slyšet..
 Jana a dvě cácorky 


Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne... 

(22.11.2004 14:30:57)
Milá Ivo, můj život je obdobný. Manžel má dobrou práci, všechny peníze nosí domu, nepije, nekouří, ale láska už mezi námi nějaký čas není. Známe se už přes deset let, v manželství jsme šest let. Bohužel, manžel viděl vždy jen své potřeby a na mé pomazlení či pohlazení vždy reagoval s tím, že je chlap a že to prostě nepotřebuje a ani neumí. Za ty roky jsem vůči tomu dost otupěla, už ani neškemrám, ale nejsem šťastná. Prostě jenom žiju. Miluju svý děti a jen ony jsou pro mě životní naplnění. On to ale nevidí, nebo nechce vidět. Co dál?
 Michelle, 2 deti 
  • 

Rozvést nebo nerozvést? 

(8.11.2004 23:30:21)
Vždycky je dobře si uvědomit, jestli mi jako rozvedené bude LÍP než v manželství. Nejde jen o to, něco opustit. Jde o to, zda dovedu sama vybudovat něco lepšího, zda budu po rozvodu žít kvalitnější život a budu schopná ho zajistit i svým dětem.
 Alena 
  • 

Re: Odejděte 

(16.1.2007 9:22:37)
Čtu si Váš příspěvek a cítím se, jako bych to byla já po dalších 10 letech, odejděte.představte si, že s nemilovaným člověkem budete žít dalších 20 - 30 let, s někým, s kým si nerozumíte, každý názor, každá představa je jiná, nesouznění, neláska, nemáte co ztratit, stejně jste sama, já také, po desetiletém manželství jsem to pochopila, manžel se sice snaží, dává mi najevo lásku, ale já vím, že mě nadále v duchu kritizuje, ponižuje, tak jak kritizuje a škaredě mluví o druhých lidech, asi si ani neuvědomuje, jak zlý je, jak mě to deptá a vycucává pořád poslouchat ty jeho negativní komentáře na cokoliv, okolí jej ale vnímá úplně jinak, sama nevím, co bude dál. Má rád své syny, 4 a7 let, věnuje se jim, nekouří, nepije, ženskou nemá, přestože už spolu 2,5 roku nespíme, v poradně jsme byli, nic nepomáhá, on se nezmění a já také nemůžu změnit svou osobnost, v jednu chvíli jsem si řekla už dost, už mě to nebude zraňovat, přestane mi na něm záležet a pak se to opravdu stalo a už ty jeho řeči tolik nebolely, mám jen strach z finanční nejistoty a z jeho chování vůči mně,před syny, kluci ho mají rádi, ale je vidět, že naši situaci vnímají a že toho staršího to trápí, budu to ale muset řešit, už i kvůli nim.
 Králice 


"Rozvedené" děti 

(7.11.2004 19:29:14)
Jsem z rozvedeného manželství - naši se rozvedli, když mi bylo 10 a sestře 6 let. Řekla bych, že v našem případě nám rozvod prospěl, protože do té doby než se taťka odstěhoval, jsme ho skoro neviděly (chodil domů pozdě v noci, kdy jsme už spaly a odcházel brzo ráno). Když se odstěhoval a bral si nás na každý druhý víkend, konečně jsme si ho užily.
A proto jestli někdo váháte, zda se rozvést, zkuste se zamyslet, jak by to vypadalo po rozvodu a zda by to pro děti nakonec nebylo lepší než to nějak lepit a být v permanentním stresu.
 Králice 


"Rozvedené" děti 

(7.11.2004 19:29:42)
Jsem z rozvedeného manželství - naši se rozvedli, když mi bylo 10 a sestře 6 let. Řekla bych, že v našem případě nám rozvod prospěl, protože do té doby než se taťka odstěhoval, jsme ho skoro neviděly (chodil domů pozdě v noci, kdy jsme už spaly a odcházel brzo ráno). Když se odstěhoval a bral si nás na každý druhý víkend, konečně jsme si ho užily.
A proto jestli někdo váháte, zda se rozvést, zkuste se zamyslet, jak by to vypadalo po rozvodu a zda by to pro děti nakonec nebylo lepší než to nějak lepit a být v permanentním stresu.
 Johanka+Izáček(27.8.2003) 
  • 

Rozvod... 

(7.11.2004 23:35:49)
Tak si to tu procitam...a premyslim..
Nasi se rozvedli, kdyz mi byly asi 4 roky..tatu jsem vidala do svych 7mi let(pamatuju si, ze vzdycky kdyz jsem se za nim stavila ze skoly, mel doma pokazdy jinou zenskou), pak se odstehoval na Slovensko a znovu se ozenil, tam jsem jezdivala taky a poznala ho jaky byl a porad je..psychicky agresivni alkoholik(hruza!).
Mamka se ale taky znovu vdala a spadly jsme vylozene z louze pod okap.Otcim me bil, rval na me denodenne ve stylu "ty sraci drz hubu a opovaz se promluvit, kdyz se bavi dospeli..." S mamkou se hadali taky denne, snazila se me zastavat, on nekolikrat odesel (za to jsem vzdycky dekovala Bohu..), ale max.po 14dnech se vratil.Detstvi jsem mela strasny..
Ted jsem v manzelstvi 2,5 roku, mame 14ti mesicniho synka a celkem krizi.Priznam se, ze o rozvodu taky uvazuju..Uz jsme o tom mluvili.Manzel ale neni zadny nasilnik, nechodi do hospody a je to v podstate hodny clovek.Muj problem je v tom, ze jsem nikdy nevidela jak ma takovy vztah mezi muzem a zenou vypadat.Doma byly jen hadky, krik, modriny a moje a maminy slzy..Asi si ani neumim muzu vazit..Nenavidim hadky, ale jinak uz asi po delsi dobe vztahu komunikovat neumim.Manzel rychle vzplane (asi jedina negativni vlastnost) a je to hned..
Chci vam vsem jen poradit, ze kdyz uz rozvod (a nekdy to opravdu jinak nejde a pro deti je to taky lepsi - netolerujte ani jedinou facku!, a psychicke tyrani je mnohdy mnohem horsi nez fyzicke..)tak prosim hodne premyslejte koho dalsiho detem domu privedete...
 Monika 30 +Petr 10, Kryštof 6měsíců 
  • 

Re: Rozvod... 

(8.11.2004 8:24:15)
Milé dámy,
pečlivě jsem si přečetla všechny přízpěvky. Někomu pomůže návštěva psychologa a popřípadně návštěva poradny a někomu nezbývá něž přistoupit k rozvodu.
Sama jsem rozvedená a znovu vdaná a když v prvním manželství vymizela láska, úcta a porozumnění šla jsem od toho. Měla jsem pak pár různých partnerů, ale nic moc. Dnes mám skvělého manžela a užasného tátu jak pro syny z prvního manželství tak pro našeho společnýho syna. A i když nyní po 4,5 letech vztahu a 3 letech od svatby je vše super, pokud by i tento vztah přestal fungovat, šla bych od toho. Samozžejmě bych se nejdřív snažila najít radu odborníka, ale bohužel k tomu musí chtít dva a v těchto případech se stává, že jeden nechce. Myslíte že naše děti stojí o takovou naši obět? Nestojí, raději budou vidět rodiče od sebe a štastné něž spolu a neštastné s hádkami na denním pořádku.Vždycky říkám, za každého chlapa na prstu 10 dalších a nejsem žádná hvězda, mám okolo 110kg a 173cm, takže opravdu nic extra, ale stojí Vám za to žít s někým kdo je k Vám hnusný, neváží si Vás. Vždyť jen kolik usilí musíte věnovat chodu domácnosti a myslíte, že člověk, který má rád své pohodlí je přínosem Vašim dětem a o Vás už nemluvím vůbec? S dětma se musí o těchto věcech rozumně mluvit a rozumně vysvětlit a oni to pochopí, to mi veřte. Memu synovi byli 2roky, když jsem vztah s manželem ukončila když mu bylo 6 řekla jsem mu pravdu. Pokud se chce vidět s otcem, tak se vidí a samozřejmě jsme si prošli i krizi, kdy chtěl k tátovi, protože já jsem mu zrovna nechtěla něco dovolit, ale i o těchto věcech se musí mluvit. A pokud chceš k tátovi, že ti tam bude lépe, tak běž. Nebojte, pokud jste dobrá máma tak za měsíc chtějí zpět. I to jsem zažila ve svém okolí. Táta nejdříve nasliboval, ale měl děti jen jako prostředek ublížit manželce. Každopádně se člověk má ohlížet na názor dítěte, pokud názoru schopné je.
A dámy Vy co jste s manželem 10,12,15 a více let, kde to nefunguje, opravdu chcete s tímto člověkem strávit podzim života??? A až Vám děti odrostou Vám bude 40,50 a více? Samozřejmě je to skvělí věk, ale po boku s člověkem, který má pro Vás porozumnění, lásku, cit, něhu, pohlazení,pochopení. Až děti vyletí z hnízda, najdou si partnery, bude se Vám chtít být sama, asi ne. Začnete koukat kolem sebe a ten výběr bude minimální a pak se velice rychle spadne z louže pod okap.
Všem Vám držím palce, aby jste dokázali Vaše životní situace vyřešit co nejlépe pro Vaše děti, ale hlavně i pro Váš další život!!!!
A pokud si některá s rozvodem nevíte rady, ráda Vám zdarma pomůžu sepsat návrhy a další papíry.
Mějte se krásně
Monika
 Xantipa 
  • 

Re: Re: Rozvod... 

(8.11.2004 12:42:50)
Moniko, zdá se mi, že to vidíte poněkud černobíle. Někdy asi rozvod je nejlepší řešení, ale někdy rozvodem problémy pokračují a neukončí se. Při fyz. a psychickém týrání bych tedy rozvod viděla jako nejlepší řešení, ale jinak.... Na vztahu se musí pracovat, zní to jako fráze, ale je to tak. Když jsme se s mým manželem vzali, všechno se najednou obrátilo. Měla jsem pocit, že všechno, co mezi námi bylo hezké, je pryč. Na všechno jsem byla sama, bez peněz, bez pomoci. Manžel mě nijak neubližoval, ale taky si mě nevšímal. Domů chodil jen spát, občas se najíst a vyměnit si oblečení. Mě prostě ignoroval. Zkoušela jsem všechno možné. Po 4 letech jsem se rozhodla, že všechno ukončím a dám návrh na rozvod. Teprve tento návrh, který jsem mu nejdříve dala přečíst, ho probral. Pak začaly hádky, protože on nechápal proč. Pak jsem teprve navštívila poradnu. Možná jsem měla štěstí na partnera, ale teprve když i on navštívil také poradnu, dokázali jsme se domluvit. Najednou bylo všechno jasné a najednou jsme spolu mohli mluvit. Takže jsme se spolu domluvili, že to zkusíme znovu a mohu říct, že zatím se to vyplácí a nelituji. Každý den není procházka růžovou zahradou, ale rozhodně jsem ráda, že jsme spolu. A určitě to stálo spoustu sil nejen mých, ale i manželových. Jenže tenkrát jsme spolu mluvili tak nějak každý jinou řečí. Možná že se mezi čtenáři této rubriky najde někdo, komu se třeba podaří vztah obnovit ještě dřív, než se úplně ztratí. Hodit flintu do žita můžete kdykoli.
 Růžička 
  • 

Re: Re: Re: Rozvod... 

(8.11.2004 13:49:18)
Život není jednoduchý a řešení, které někomu vyhovuje nemusí být pro vás zrovna to pravé. Jsem vdaná skoro 10 let, mám úžasnou 5-tiletou holčičku, která je velmi chytrá a vnímavá. S manželem jsem každý vyšli z jiných poměrů, jak rodinných, tak co se úrovně vzdělání týká. Ačkoliv já jsem to nikdy jak problém neviděla, manžel se mně celá léta snažil "srazit hřebínek", v počátcích jsem ho dokázala vytočit tak, že jsme jeho prsty měla otisknutý na krku 3 dny, a čím víc se do mně navážel tím víc jsem se snažila mu dokázat, že si jeho lásku a úctu zasloužím. Nakonec jsme vedle sebe jenom tak žili, ale asi nám bylo jedno jestli spolu nebo vedle sebe. Pak se objevil někdo, kdo mně obdivoval, hýčkal a zahrnoval komplimenty a projevy lásky (nemluvím tady o nějakých dárkcích nebo penězích, ale slovech) a já se rozhodla manželství ukončit a jít za hlasem svého srdce. Trvalo to skoro půl roku, zkusili i poradnu, zpočátku jsem se hádali tak , dcera se v hrůze schovávala pod stůl a napotkání každému vyprávěla, jak tatínek na maminku křičí. To byla poslední kapka a manžel se dobrovolně odstěhoval zpátky k rodičům. Jenže to víkendové a prázdninové předávání dcery, ty věčné konflikty ohledně rozvodových podmínek mi natolik znechutili můj nový vztah, že jsem ho radši ukončila a vrátila se k manželovi. Asi jsem se nového vztahu bála, nebo jsem se od manžela nedokázala natolik odpoutat, aby mi byl ukradený. Ačkoliv už v té době také někoho měl, byl asi velmi šťastný, že jsem "dostala rozum", že se ke mně teď chová tak krásně jako nikdy předtím. Co se dcery týká, nesmíme doma ani zvýšit hlas, protože okamžitě začne křičet, ať se nehádáme - takže se nehádáme.Dalo by se říct idylka, ale... Pořád čekám, kdy se vše vrátí do starých kolejí- doufám, že nikdy- a všechny ty nepříjemnosti mně natolik poznamenaly, že si připadám jak prázdná, bez radosti, bez života, bez jiskry. Neustále přemýšlím, zda jsem skutečně museli zajít tak daleko, abychom se k sobě začali chovat hezky. Doufám jenom, že nám to vydrží.
 Xantipa 
  • 

Re: Re: Re: Re: Rozvod... 

(8.11.2004 14:17:55)
Růžičko, ale takhle jsem to nemyslela. Opravdu jsem ráda, že jsme spolu. My jsme na počátku asi nedošli tak daleko, abych těď byla, jak píšeš, bez jiskry. Náš vztah není přežívání kvůli dětem, máme 3. Je to všechno možné, jen ne idylka. Já jsem člověk, který teď řeší všechno hned. Je problém? Na co čekat, vyříšíme si to spolu hned a teď. My tomu doma neříkáme hádky, my řešíme problémy. S dětmi jsme o tom mluvili. Jsem přesvědčená, že nemají strach. Že se zvýší hlas, no a co? Ale nelétají doma talíře a hrubá slova, to je podle mě hlavní. Znám i domácnosti, kde je to samé Haničko sem, zlatíčko tam, a pak za zavřenými dveřmi létají slova, která se nedají ani napsat. Někdo tady psal, že člověk nemůže být šťastný, ale jen spokojený. S tím nesouhlasím. Já totiž jsem šťastná. Ne stále, to opravdu nejde, ale v podstatě jsem. Nemůžu říct, že jsem spokojená. Spokojená jsem, když uvařím dobrý oběd,
když nikde není bordel, když mám v neděli volno.... Ale celkově jsem šťastná, proč ne? Že tomu někdo říká spokojenost a pro štěstí je to málo? Pro mě je toho dost na to, abych mohla říct, jsem šťastná - doposud. V budoucnu se mohou stát věci, kdy už tuhle větu nebudu moci říct, a proto si to o to víc užívám.
 Selma 


Re: Re: Re: Rozvod... 

(8.11.2004 13:59:50)
No jo, když ono to není tak jednoduché. Manžel je mizerný manžel, ale dobrý táta. Děti ho mají rády. Hraje si s nima. I když dcera mi už sama řekla, že mě táta nemá rád.
Zato ke mně se chová, jako bych tam nebyla, z čehož z mé strany vznikají hádky, protože mi to vadí děsně. On chce mít jen klid, abych mluvila, jen když se mě na něco ptá, dotknout se ho nesmím - odstrčí mne atd, atd...
Popravdě, neumím si představit být spolu ve stáří. Už teď se chová jako ti nesnášenliví dědci, na všechno nadává, každý je blbý, z novin čte jenom sport, komedie v TV kategoricky odmítá - nebaví jej, už ho nic nezajímá.
Z Jekylla se stal Hyde. On do poradny nepůjde, je to blbost, mám mu dát pokoj. Když jsem někdy řekla, že si s ním chci promluvit, řekl, že ho mé kecy nezajíma, že chce mít klid.
Jo a rozvádět on se nechce. Suma sumárum, nebije mě, rozvádět se nechce, má rád děti. Na druhé straně je všechno jen ne do nepohody. Ani do té pohody není, protože jí neumí vytvořit ani udržet. Nemá o to zájem. Děti jsou u mne na prvním místě, takže mám zůstat s někým, komu vlastně vadím a dávat tím špatný vzor dětem, nebo mám odejít, ale obávám se, že by jim chyběl? Babo, poraď:-)
 dasulika 
  • 

Re: Re: Re: Re: Rozvod... 

(8.11.2004 18:47:35)
Tedy, pročetla jsem si příspěvky. Děti zatím nemám, vdaná taky nejsem, takže nejsem moc povolaná mít názor na vaše příspěvky. Ale jedno mi nejde do hlavy, když si žena po x letech manželství stěžuje, že ji manžel bije, jedná s ní hůř než s hadrem na podlahu, neříkejte mi, že v dobách, kdy jste spolu chodili ani jednou jedinkrát se neprojevil podobně. Že nic nenaznačovalo, jak se bude chovat, až opadne zamilovanost. Nedovedu si totiž představit, že někoho miluju, vezmu si ho a pak to dopadne tak, že mě dotyčný mlátí a neváží si mě. Někdy si říkám, že si to ženy snad dělají samy. Neváží si samy sebe a možná tohle bude ten problém. Vdají se a jejich hlavním zájmem je místo jejich vlastní duše uklizená domácnost, navařené jídlo a spokojený manžel. Ten pak, vida, že je všechno uděláno, zpohodlní a když pak manželka po letech procitne a chce dělat taky něco pro sebe, jemu se to pochopitelně nelíbí....a začnou hádky.
Asi si řeknete, že mě se to mluví, když ještě nemám patřičné zkušenosti. Žiju s přítelem v maličké garsonce přes dva roky, růžový brýle nemám. Snažím se o spravedlivou dělbu práce...já vytřela, on umeje nádobí po obědě, on uvařil, já umeju koupelnu....děláme to dobrovolně a samozřejmě, ale nikdy nezapomeneme si poděkovat za to, co jsme udělali pro toho druhýho. Trávíme hodně času spolu, ale on chodí týdně s kamarády sportovat, já chodím s kamarádkami cvičit. Vážíme si jeden druhého, respektujeme své potřeby. Nevím, jak budu mluvit po x letech manželství, ale doufám a věřím, že podobně jako dneska.
A ještě k pocitu štěstí. Před takovými třemi lety jsem štěstí hledala kolem sebe, v lidech a ve věcech, které jsem chtěla mít nebo měla. Pak naši rodinu postihla tragédie. Trpěli jsme všichni a těžko se znovu učili věřit a nebát se života. Ze mě byla psychická troska, nechtěla jsem dál žít, nedovedla jsem si přestavit další život. Dnes už ale vím, že tahle hrozná zkušenost mi obrovsky pomohla a naučila jedné důležité věci. Štěstí nikdy nenajdete vně ale vždycky uvnitř sebe, ve své vlastní duši. Ale miliony žen o svojí duši se nestarají a tak nejsou šťastní a trpí. Ale to utrpení je jen prostředek vaší duše, abyste prohlédly. Asi mluvím jak kniha, nevím, jak to lépe vyjádřit. Prostě nepomíjející štěstí, který každý hledá, najdete v sobě, ale ne v okolním světě.
 Iva 
  • 

Re: Re: Re: Re: Rozvod...pro Selmu 

(9.11.2004 13:23:37)
Selmo, tvůj příběh mě zaujal,něco podobného jsem zažila. Zkusím ti dát radu - nemusíš se třeba hned rozvádět, ale nedej si líbit to, aby tě ignoroval, odstrkoval, a navíc před dětmi. Hlas se o to, že jsi členem rodiny jako ostatní, a vyvolávej kvůli tomu třeba i spory, když to nepůjde po dobrém. Není to jednoduché, sama jsem to zažila, ale může to mít dva výsledky - manžel si uvědomí, že se k tobě chová špatně, a změní se. Něco je občas jen dílem zvyku a jestli je zvyklý se na tebe obořit, jak něco chceš, musíš mu rázně odpovědět a vždy žádat, aby takto s tebou nemluvil. Mě občas muž odpoví "neotravuj" a to já spustím hrozný povyk, protože "já neotravuju, jen se ně něco ptám nebo o něco žádám, a on se mnou nebude takto mluvit". Skutečně se to v poslední době téměř nestává, zvykl si reagovat slušně.Dřív jsem si to nechala roky líbit, a byla nešťastná, teď se proti tomu ohradím, a už to ani není nutné, nestává se to.
Druhá možnost je, že to nepomůže, a vaše spory se vyhrotí tak, že si sama uvědomíš, že takto žít nechceš a rozvedete se. I to je dobré, protože život máš jen jeden, a nechat si ho utéct mezi prsty, toho bys za pár let mohla litovat. Věř tomu, že si zasloužíš hezké zacházení, a že jsou mužští, co to dokážou, a uvidíš, že vše bude zase dobré. Přeju hodně sil, nevyčítej si, když někdy to nezvládneš, zkus to příště znova,a časem budeš koukat, jak se daří. Moc ti to přeju.
 Lucka, Kryštůfek 2,5 roku 
  • 

Re: Re: Re: Re: Rozvod... 

(10.11.2004 0:19:43)
Někde jsem četla, že citový chlad je forma týrání...
 Daniela,dcera 14, syn 21 
  • 

Re: Druhe manželství 

(9.11.2004 18:32:21)
I já jsem se podruhé vdala. První muž pil a hospoda mu byla milejší než jeho rodina. Dlouho jsem se odahodlávala odejít . teprve když synovi bylo 14 a dceři 7 jsem to udělala, začal totiž vodit po hospodách i děti! To už bylo nad mé síly. Bohužel syn zůstal s otcem a s dcerou jsem se odstěhovala k matce.
Druhý muž vypadal jako výborný chlap, ale ukázal se jako prudˇas , snad cholerik. Najednou vylítl a já se divila kvůli jaké prkotině. Hrozně se choval i ke své matce. Křičí na ni a je sprostý. Já myslela že ke mě bude jiný, protože svůj vztah k ní vysvětloval tím že mu hrozně ublížila když byl malý. Dnes reje neustále do mé dcery. Popichuje jí a říká tomu legrace. Dělá to i přesto že mu jasně dává najevo jak jí to vadí. Jsem z toho zoufalá! Mám se podruhé rozvést, Přitom začátek byl celkem hezký. Na mě stále něco vidí a předhazuje mi svou první ženu jaká byla dobrá matka a jak holky(jeho dcery)držela zkrátka. Je Fakt, že jsem na svou dceru měkká a nedůsledná. Ale ona se ihned uráží a odchází k otci! Je tam stále víc a víc mám strach že tam zůstane. Její otec přitom nepracuje a žije i se synem z podpory. Jsou v pohodě. na živobytí jim to jakž takž stačí, nemusí pracovat a tak se flákají a dceři se tento způsob života zřejmě začíná líbit.
 PetraJ 2 dospělí synové 
  • 

kvůli dětem 

(9.11.2004 0:07:16)
Jsem z manželství, které bylo udržováno "kvůli dětem" a rodiče se rozvedli až když mě bylo 23 let a mé mladší sestře 20, a říkám rovnou, že to,co jsem jim měla nejvíce za zlé, byla skutečnost, že svou neschopnost řešit své osobní problémy zastírali tím, že "jednají v zájmu nás dětí". Bohužel to, že si každý žil jak chtěl a o víkendu či dovolené "jsme dělali rodinu" /to bylo naše označení společných akcí, které jsme sice měly do určité doby docela rády, ale i tak jsme je považovaly za Potěmkinovu vesnici/ nám bylo velice nepříjemné. No a vzhledem k tomu, že nás v té době "emancipace" tak docela nezasáhla, bylo pro nás poněkud méně stravitelné, že si dělá co chce nejen otec, ale i matka. Tak nějak jsme měly pocit /tedy já měla pocit, tohle jsem se sestrou nikdy nekonzultovala/, že otec /byl básník/ může poletovat s motýli, ale matka má, především, opatřit děti do doby kdy budou schopné se starat samy o sebe. Asi to nebylo "spravedlivé", ale otec poletující s motýli mi byl bližší, než matka čas od času mimo domov několik dní. To, že jsme pro matku nebyly na prvním místě před jakýmkoliv vztahem, nám asi škodilo víc, než co jiného.
U otce jsem, ale takový pocit nikdy neměla.
Neříkám co je správné a co ne, jen se snažím zprostředkovat pocity "dítěte", které zažilo "krizi" a muselo ji, podle svých schopností zpracovat. A prostě, může to chápat i tak.

 B.- 9měsíc 
  • 

poraďte co dál....  

(10.11.2004 10:20:24)
Ahoj všichni, třeba se potřebuji jenom vypovídat, třeba mi někdo odpoví a pomůže svou zkušeností.
S partnerem jsem skoro 5 let, přestáli sme spolu toho hodně moc, mimo jiné i jeho rozvod o který měl požádáno ještě v době kdy sme se neznali a který se táhnul asi 2 roky. Vždy tvrdil, že se nechtěl rozvádět dřív než budou děti dospělé (2kluky) o které se i několik let sám staral.
Samozřejmě že sme prošli za tu dobu všelijakými krizemi, ale když to shrnu 4 roky jsem si myslela, že mám toho nejbáječnějšího chlapa na světě.
Je mezi námi 13letý věkový rozdíl, který sem nikdy nevnímala. Přítel je velmi mladiství ve všem. Netlačila sem ho ani do svatby ani do mimika ( na všechny dětičky mých kamarádek byl úplně úžasný a těšil se na to naše)
Na jaře rozhodl, že už nebudeme na nic čekat (chtěli sme stavět – já rozumě to chtě odložit ještě až na potom..) a že si pořídíme miminko. vyšlo to na poprvé.. Prvních pár měsíců to bylo úžasný, všude ukazoval snímky z ultrazvuku, chlubil se a ještě čekáme holčičku z které byl úplně nadšený!!!
V těhotenství mi vůbec nic nebylo a dokonce ještě teď jsem v zaměstnání ….. Ale bohužel … asi od 4 měsíce sem začala furt brečet a mít ze všeho strach …. že nebudu mít práci, že mě partner nemá rád, že mě opustí …. v tý době to bylo zbytečné. Partner se zachoval úplně obráceně než jsem čekala, místo aby mě utěšoval, zůstával dýl a dýl v práci … utrhoval se na mě, no a já brečela o to víc…. Chvílema bylo líp, chvílema hůř…. U toho jsme dělali rekonstrukci podkroví u mých rodičů (dosud sme byli v podnájmu), než postavíme že budeme tam….
Nyní mám 3 týdny do porodu – termín 2.12. a můj partner se mnou před 14 dny přestal komunikovat úplně…a přestal chodit domů. Hrůza! Včera sme se konečně sešli ( po dlouhém SMS-kování), najivně sem si myslela, že bude dobře, ale… oznámil mi že už se mnou nechce žít, ani s dítětem…, natožpak u mých rodičů, že se asi „ukvapil“ :o(((((((((((((, že má spoustu starostí které musí vyřešit a že má prostě pocit, že chce být sám………… že já jenom brečím, že se na mě nemůže ani podívat…
Jsem v hrozným šoku a nevím co dál…., nemůžu zapomenout na to jaký byl, na to hezký… nedovedu si představit jak budu žít bez něj, mám ho ráda …. :o(((
Co s tím??? Zažil někdo něco podobného?? Nebo to je nějaká těhotenská deprese u mužů???
Děkuji za jakoukoli reakci…..Omlouvám se, že sem se tak rozepsala :o(
PAPA B.
 Hanka,Miras 2,5 
  • 

Re: poraďte co dál....  

(10.11.2004 11:22:43)
Ahoj B,
nevím co napsat,ani co poradit,ale vím,že v těhotenství jsou tyhle stavy úplně normální,a Tvůj partner by měl být natolik zralej,když ke všemu už 2 děti má,aby to pochopil.
Nevím proč odešel,třeba se to srovná,tedy On se srovná,ale jestliže Tě dokázal opustit těhotnou,tak bych na něj do budoucna moc nesázela,to může udělat znovu ,až se to malý narodí.
Ale neboj s prckem to zvládneš i sama,ten malej Ti vynahradí všechno.
Přeju hodně štěstí,i když vím,že teď to nemáš ani za mák jednoduché.
Hanka
 P. 


Re: poraďte co dál....  

(10.11.2004 11:40:27)
Ahoj B:
budu Ti asi připadat necitelná, ale myslím si toto: zhluboka se nadýchej čerstvého vzduchu a pak si slož priority. Co je pro Tebe nejdůležitější teď, co potom. Teď musíš být statečná a silná pro narození svého dítěte, je to za humny jak píšeš, takže to vyřeš ze všeho nejdřív - abys to vše zvládla. Dochystej si věci na miminko a připrav si evakuační kufřík do porodnice. To neodložíš.
Až porodíš, máš kam jít (rodiče jsou ti nejvhodnější) a pak se vše bude dále odvíjet.
Tvůj drahoušek se srovná, změkne, taky si to v hlavě přerovná a vztah se upraví.
Asi to nemáš teď jednoduché, ale možná jsi víc citlivá na věci, které bys tak neprožívala nebýt té hormonální revolüce v tobě (teda ty ne zásadní věci).
Jestli Ti bude smutno, napiš mejlík.
Drž se a dýchej tak, jak znáš z kurzu. Teď nemysli na sebe, jen na dítě.
Hezký den.
Jitka.
 Xenie 
  • 

Re: poraďte co dál....  

(10.11.2004 11:54:44)
Ahoj,
ono totiz je tezke pomoci nekomu v takove situaci, ale vychodisko z jakekoliv situace vzdy nejake existuje. Kdyz jsem byla tehotna taky jsem nervozne reagovala na vsechno kolem sebe, ale po porodu se vse zmeni k lepsimu. Nektere chlapy jsou zbabele a utikaji pred problemy. Taky vime, ze nikdo neni dokonaly a proto se uz tim netrap, radeji mysli na sve miminko, protoze ono tve trapeni citi a proziva ho spolu s tebou. Mysli na tu chvili kdy uvidis clovicka, kteremu jsi dala zivot. Neni nic krasnejsilo nez dat zivot. Pamatuji, ze kdyz jsem byla tehotna, manzel mi porad rikal, ze kdyz po porodu nezhubnu, tak se se mnou rozvede. Brecela jsem ten krat, ale dnes vim, ze byl moc mlady a nevedel co rika. Dokonce jsme se hadali ohledne kojeni ditete, rikal mi totiz, ze ochabnou mi prsa jestli budu ho kojit, a ze jemu to bude vadit. Proste takovych hadek bylo ... Dnes se tomu obcas zasmeju a neverim, ze to opravdu rikal. Ale vse jsem prekousla. U tebe je trochu situace jina, ale neverim, ze by tvuj manzel ze dne na den prestal milovat tebe a to nenarozene dite. Mozna dostal strach a proziva tvoje tehotenstvi spolu s tebou jen v jine podobe. Nekde jsem cetla, ze nektere chlapy tehotenstvi manzelky zmeni, nektere odmitaji sex s manzelkou nebo citi vuci ni jakysi odpor apod., proste prozivaji jakou si krizi, ale po porodu se vetsinou vsechno srovna. Ostatne neprestavej doufat, ze kdyz spatri toho maleho drobecka jeho strach se zmeni v pocit velkeho stesti a on si uvedomi co vsechno malem zpusobil. Takze tobe zbyva jen sebrat vsechny sily a vydrzet ten psychicky natlak. Budu drzet ti palecky, at ti to vyjde. A hlavne at miminko je zdrave. Kdyz budes chtit se popovidat napis mi na e-mail:oxana@razdva.cz
 Radka, syn 2 roky 
  • 

Re: poraďte co dál....  

(10.11.2004 11:56:32)
B., to je určitě moc těžká situace. Ale zkus hledat nějakou cestu. Sejděte se s partnerem, ty zkus nebrečet, nevyčítat, být nad věcí (v rámci možností) a proberte ty praktické věci, které se týkají vaší momentální situace. Tedy - uznání otcovství, jméno dítěte (příjmení), zabezpečení tebe a děcka po porodu ... Dají se předpokládat dva efekty - přestaneš se mu jevit jako hysterka (já byla v těhotenství strašná, můj muž by měl mít svatozář, že dokázal být většinou v pohodě) a možná si uvědomí, že je to reálná situace, které se v tuhle chvíli už netýká jen vás dvou, ale také vašeho společného dítěte - které jste chtěli oba. Dají se použít různé techniky, pokud nemáš jistotu, že dokážeš zůstat v klidu, zkus si napsat určité body, svoje názory a nápady k nim a totéž chtěj od partnera. Samozřejmě je možné vyhledat i pomoc rodinných poradců nebo dalších (mediátor...), ale to se dá zkusit jako další. Držím palce, ať dojdete k nějakému řešení.
 Xantipa 
  • 

Re: poraďte co dál....  

(10.11.2004 12:39:06)
Nejsem odborník, abych radila. Ale můj názor je, že možná šlo v Tvém případě o nějaké psych. změny kvůli hormonům, ale možná už je to nastupující deprese. A to, že od Tebe partner odejde, Ti rozhodně nepřidá. Já osobně bych rozhodně navštívila odborníka, protože v případě deprese rada typu - nebreč, nadýchni se a buď šťastná, že máš miminko - v žádném případě nepomůže. Věř mi, prošla jsem tím. Rozhodně musíš nejprve vyřešit svůj psych. stav a pak můžeš řešit partnerský problém.
 Mirka 
  • 

Re: Re: poraďte co dál....  

(10.11.2004 14:46:53)
Ahoj B.!
Tak tady čtu, jak Ti holky radí všelijaké "nadýchni se", "zatni zuby", "všechno bude zase dobrý".
Musím připustit, že sama nevím, CO PŘESNĚ bych dělala na Tvém místě. Jedno vím ale určitě: někdy člověku skutečně nepomůže žádný postup takříkajíc "rychle a snadno". Taky jsem si prošla "svým" psychickým trápením. Taky jsem v těhotenství (snad hned druhý den po početí!) začala být extrémně přecitlivělá (na hluk, světlo, zápach plynu z domácích plynových spotřebičů...), a to víš, že mi to na psychické pohodě nepřidalo. K tomu se přidaly další lahůdky, jako fakt, že jsem byla čerstvě nezaměstnaná a nějak jsem si se sebou nevěděla rady (ačkoliv práci jsem opustila o své vůli). Takže jsem část těhotenství taky probrečela, nebo jsem aspoň byla nervózní - třeba z toho, že si chodím nakupovat výbavičku do města (což mne velice potěšovalo), místo co bych celý den vařila, pekla, naklízela a štupovala ponožky (k čemuž jsem byla vychována).
Je fakt, že na rozdíl od Tvého muže mě ten můj hodně podržel, hodně jsme si spolu povídali, a já jsem se nemusela bát, že mě zavrhne, když se mu občas vypláču na rameni.
Pro partnerský život je rozhodně lepší, když je na toho druhého spoleh; v životě může přijít spousta zkoušek, a není moc dobré, když partner nedokáže toho druhého podržet v těžké chvíli.
Nicméně zdá se, že v tuhle chvíli si tak trochu musíš pomoci sama. Věř, že těhotenství je sice hormonální bouře, ale s narozením dítěte přijdou další zkoušky: nevyspání, kojení po dvou třech hodinách (včetně noci), neustálé přebalování a případně praní plen, dětský pláč, starost, jestli dítěti něco není, když selhaly všechny formy "uklidňování"...
Takže pravdu má nejspíš ten, kdo tu psal, že by ses měla asi nejdřív vzchopit na porod (který sám o sobě taky není žádná slast) a první týdny mateřství. Pak se už pravděpodobně nějak zaběhneš a nějak postupně vplyneš do nového režimu, ale první dny mohou být dost nezvyklé, nebo i krušné.
Možná zkus, jak Ti to tu někdo radil, "racionálně" a bez emocí všechno co máš na srdci vyříkat s manželem. Domluvit se s ním, co pro své dítě je ochoten udělat (a třeba mu jemně naznačit, že bys byla potěšená, kdyby se zapojil do péče o miminko...).
Ovšem - podle toho, jak muž zareagoval na změnu Tvého chování v těhotenství - by ses měla i nachystat na to, že Ti třeba holt nepomůže. Pak hledej způsoby, jak si ty první týdny a měsíce ulehčit, jestli pomůže maminka, teta, sestra, kamarádka. Obzvlášť pokud to bude vypadat, že Tě manžel skutečně opustí, seber všechen pud sebezáchovy a hledej ve svém okolí někoho, komu se aspoň budeš moct vypovídat nebo vyplakat na rameni.
Když ovšem nepůjde ani to - nenajdeš ani jedinou živou duši, která by Tě aspoň párkrát týdně vystřídala ve hlídání mimča, a ani jedinou živou duši, která by Ti čas od času přiložila hojivý balzám na raněnou duši - anebo taky za předpokladu, že něco z toho, co jsem psala, vlastními silami nebudeš zvládat - vyhledej nějakého dobrého psychologa. Nejsou špatné ani poradny pro rodinu a partnerské vztahy. Duše potřebuje péči zrovna tak jako tělo - a dokonce bych řekla, že když je duše či srdce raněné, nemůže ostatní zbytek těla fungovat tak, jak by měl. - Připrav se ovšem, že i psychologové jsou "jen" lidi - nejsou všichni svatí andělé; sama jsem potkala pár exotů s dost zvláštními názory, a dokonce jednoho arogantního a ješitnýho sobce. Jinými slovy řečeno - když Ti u jednoho nebude něco sedět, a budeš cítit, že "je nějakej divnej", neházej flintu do žita a hledej dál, až narazíš na solidního člověka, kterej Ti padne do noty.
Co se týče manžela, nevím, nemám zkušenosti. Možná lze doufat, že se srovná, ale asi bys neměla čekat jen na toto, protože se taky srovnat vůbec nemusí. Co můžeš dělat Ty, je jediný - v tuhle chvíli sama sobě - a tím i svému dítěti -pomoct, jak nejlíp dokážeš.
Pokud tuhle dost nepříjemnou situaci zvládneš, jednak si sama sebe budeš víc vážit a víc si budeš důvěřovat, a jednak Ti to v pozdějších týdnech, měsících či letech vrátí Tvé dítě: když mu budeš dávat svou lásku a něžnou péči, ono Ti ji bude oplácet - a pokud rány na Tvé duši nebudou příliš bolavé, pak budeš zase i šťastná, i kdyby Tě koneckonců manžel opustil...
Palečky drží M.
 Xantipa 
  • 

Re: Re: Re: poraďte co dál....  

(10.11.2004 15:44:35)
U návštěvy psychologa vůbec nejde o rady z jeho strany. Nevím, jak to funguje jinde, ale moje psycholožka mi nic neradila. Jen mě nechala mluvit, ptala se. Ona spíš fungovala jako posluchač a kladla otázky, asi správné.
Vlastně nejdříve jsem si ulevila a po určité době jsem byla schopná svou situaci vidět s odstupem a byla jsem schopna své problémy řešit sama. Psycholog neporadí řešení, ale dokáže přinutit, aby člověk řekl všechno, co ho trápí, nahlas. Říct to všechno narovinu nahlas je polovina úspěchu. Ono se to taky někdy nahlas nechce říkat, protože chyba není jen na jedné straně, ale mnohdy na obou. Někdo psychologa nepotřebuje, stačí kamarád, ale třeba pro mě je lepší svěřit se tzv. cizí osobě, tzn. psychologovi.
Každý si musí najít to, co jemu vyhovuje. Fungují také linky důvěry, kde Tě mohou vyslechnout a dají náplast na bolavou duši. Ale řešit to musíš.
 Iva 
  • 

Re: Re: Re: Re: poraďte co dál....  

(10.11.2004 17:12:45)
Ještě je tady jedna možnost, na kterou jsi nepomyslela. A to nějaký problém v partnerově životě, o kterém nevíš a on (z mužské ješitnosti) se ti sám nepřizná. Vůbec to s tebou třeba nesouvisí, nebo jen tím, že jako těhotná jsi přecitlivělá a to snižuje jeho schopnost se s problémem vypořádat. Navíc s blížícím se porodem může i v něm, i když už dvě děti měl, vzrůstat tak trochu obava, jak to zvládnete. To je celkem normální, bojí se snad všichni. Je třeba jen trochu rozhozený, zkrátka ulítl, přehnal to a teď mu je hloupé brát to zpět a zasekává se dál v problémech, bohužel mužští to tak dělávají. Rady abys nebrečela a tak nejsou podle mých zkušeností reálné, nejde to, tak spíš zkus zvládnout nutkání to teď řešit, i když ani to není moc dobře proveditelné (osobní zkušenost). Zkus to zatím brát tak, že to, co ti řekl tak nemyslel, a že se to nedorozumění brzy vysvětlí. Přeju krásné zdravé miminko a ať ten tvůj dostane rozum.:-))))))
 B.-9 měsíců 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: poraďte co dál....  

(11.11.2004 11:07:17)
Děkuji vám všem za reakce a názory….
Když o tom všem tak přemýšlím, (stále dokolečka) je s podivem, že místo abych ho dokázala odepsat ( jak bych poradila ještě před 9 měsíci každé kamarádce v podobné situaci), tak ho spíše omlouvám a ptám se proč…… a říkam si že kope kolem sebe, že to tak nemyslel...
Nemohu uvěřit tomu, že by 5 let říkal něco a přetvařoval se a teď nejednou byl pravý opak…..
Ivo a čím dál víc mě napadá co si napsala ty, že si uvědomuje, že se nechoval tak jak měl, popřípadě udělal nějakou blbost, a teď neví jak z toho dál…. a co dál…. paličák je na to dost velký ( to vím dlouho) a ještě k tomu RAK ( problémy s nikým neřeší ..) a něco v práci v tom je a asi to hraje podstatnou roly a taky bych řekla, že dostal strach jak to zvládne – to mimi ( je mu 45let – ale doposud to nikdy nevadilo a byl spíš flegmatik a samej humor… ) Holt 50% chlapů neumí řešit problémy………….. Nebo je v tom úplně něco jinýho co netuším …..Nebo je to blbec :o( a byla sem tolik let slepá! :o(
Možná že ho jenom omlouvám a vůbec za to nestojí., možná si to už konečně uvědomím a bude mi líp….
Děkuju vám všem a třeba ještě napište…
Joo a zítra jedu ke kartářce :o)))) ač sem u ní v životě nebyla a ani po tom nijak neprahla… Tak třeba se dovím co mě čeká za krásný věci :o)))
Co vy na to??
PA a PU . B.
 Jíťa,kluk 
  • 

rada drahá 

(12.11.2004 22:17:31)
Ahoj, drž se,tvoje děťátko je na prvním místě a pak ti ostatní, mysli na mimi a na sebe!!!!Můj muž se rozváděl kvůli mě,má dva kluky z prvního manželství,zažili jsme dobré i moc moc zlé, ale to nás stmelilo.Není mezi námi takový věkový rozdíl.Neumím radit, ale tatínek tvého dítěte možná za to nestojí, možná neví co chce, nejlepší je si v klidu promluvit co dál, pokud to jde. Možná už nechce bydlet s rodiči(nejen s tvými)i když se to zdá výhodnější. Snaž se mu porozumět a pochopit ho, když to nepůjde tak se snaž postavit na vlastní nohy a časem se ukáže. Počítej s tím, že muži jsou egoisté a nemaj rádi problémy(a někteří i pláč). Držím vám palce!
 popina 
  • 

Vím že nejsem jediná 

(16.8.2005 8:48:45)
Ahoj,

nevím jak začít. Přes slzy nevidím na klávesnici, oči mám nateklé a rudé a hlava mi třeští jako střep. Neustále se mi vracejí jeho slova ze včerejší diskuse: "Už tě nemiluju, ale mám tě rád. Budeme spolu žít slušně a vychovávat naši dceru (3,5roku). Ale jestli chceš druhé dítě nebo se stěhovat, běž ode mne...."
Jsme spolu 6let. Nazačátku to bylo dobrý, možná super, ale v současný chvíli to vidím všechno černě, i když samozřejmě byly i krásné chvíle. Manžel byl pár měsíců rozvedený než jsme se poznali, jeho předchozí manželství trvalo 10měsíců a bylo bezdětné. Předtím měl 8letý vztah, ale v podstatě žil do svých 34let sám. Najednou cítil, že potřebuje založit rodinu a já jsem se taky strasně moc na miminko. Jenže ouha, tak strašně moc jsme to chtěli, že se nám to nějak nedařilo. Prošli jsme spoustou vyšetření - oba v pořádku. Po roce a půl jsem konečně otěhotněla. Manžel se strašně moc těšil, pořád chtěl vědět zda to bude holčička nebo kluk, ale to bylo vše. Jeho úkol byl splněn.
Žádná společná návštěva poradny. Jen jednou jsem ho "přemluvila", aby se šel podívat na ultrazvuk. To byl nadšený. A to bylo opět vše. U porodu byl, ale jen proto aby si to zdokumentoval. Byla svatba, ale předtím jsem musela podepsat předmanželskou smlouvu, abych si v případě rozvodu náhodou nenárokovala něco z jeho majetku. Financování v rodině jsme měli rozdělené. On platil nájem + poplatky a drogerii (většinou v Makru) a já jídlo a věškerou starost o dcerku a sebe (oblečení, boty atd.) Dále zaplatil ještě to, co se dát do nákladů firmy. Takhle to fungovalo i v době mateřské. Docela spravedlivé, že? Strašně se divil, že s tím nevyjdu.Naši holčičku miluje, jak tvrdí, ale věnuje jí denně tak 20-30min, to když se přijde najíst. Na druhou stranu je fakt, že se postará ráno, když jí vede do školky. Tím však jeho povinnosti končí. Já abych se jí mohla věnovat, pracuji na 6h a chodím od 6h do práce. Pak jí vyzvednu ze školky a celá odpoledne trávíme spolu. Vymyšlíme si různé aktivity, výlety, to vše však bez tatínka. I o víkendech. Pár víkendů společných bylo (cca 1do měsíce) a byly fajn. Snažím se být silná a zvyknout si, že jsme s dcerkou stále samy, ale nejde to. Nevím jestli ho mám ještě ráda. Asi ano, protože jinak bych už rezignovala. Možná jsem přecitlivělá, stále brečím, ale takhle si fungující rodinu nepředstavuju.
Abych podotkla manžel nekouří, nepije, není agresivní, sportuje (pouze sám), je slušný, snad i věrný, doma mi pomáhá (takový IDEÁL) a PRACUJE (témeř 18-20h denně) a to i v sobotu a v neděli. Na jeho říjmech to však není znát, jsme průměrná rodina, která nemá na každoroční dovolenou k moři a tak jezdíme pod stan. Má to své plus. Ale čeho je moc toho je moc.
Možná si řeknete, že nevím, co chci. Ale představte si, že jste doma zcela ignorováni, pouze co se týká vašich povinností, je vám to neustále připomínáno. Vaše polovička si demostrativně žehlí svoje věci, ten večer, kdy se vrátíte z dovolené s dcerou (samozřejmeě bez něj). Nebo jinak dcerku máme na dovolené s dědečkem a babičkou, máte po 3letech konečně volno, abyste si ho mohli společně užít a vaše polovička se odstěhuje na chatu a to na celý týden a ob týden znovu.
Po delší úvaze jsem se rozhodla, že najdu pro sebe a dcerku jiné bydlení, třeba nám bude líp a navrhla mu se slzami v očích rozvod. Byl šokovaný a řekl, že v současné chvíli nesouhlasí. Den poté přišel s tím, že je to asi jediné možné řešení. Nemáme žádný společný majetek, nic o co bychom se měli tahat. Jen dcerku, chce střídavou péči. Nechci mu bránit a ani nebudu, ale několikrát se stalo, že nechat dcerku doma samotnou, pustil jí pohádky a odešel přes hlavní chodbu do kanceláře. Dcerka byla ve 3 letech doma sama třeba 2h (já jsem byla v práci) s radami, že nesmí nikomu otevírat a že si budou hrát na samostatnost. Dozvěděla jsem se to od své matky, které se dcerka svěřila, že jí je doma smutno a že se bojí.
Díky, že jsem se mohla vypovídat, asi to nemá hlavu ani patu. Slzy mi zatím uschly, jsem trošičku klidnější, ale vím, že přijdu domů a přijde to na mě znovu. Zatím nevím, co dál. Na jednu stranu bych vše chtěla vrátit, ale bylo mi řečeno, že v téhle fázi už to nejde. A na druhou stranu mi rozum říká, odejdi a začni znovu, máš ještě život před sebou. Je mi 32l. Mám však obavy, že budu nedůvěřivá k mužskému světu. Bojím se sama svých reakcí. Asi je víc takových žen, možná mi to ulehčí váš názor...















 PajaMM 


Re: Vím že nejsem jediná 

(16.8.2005 9:10:59)
Ahoj.

Je mi lito, co se ti stalo. Ja mam za sebou rozvod a vlastne neco podobneho jako ty.

Osobne si myslim, ze tvuj muz nekoho ma, ale nemusi to tak byt.

Kazdopadne na tvem miste bych odesla a rozvedla se. Musis byt stasnta ty, aby byla stastna i tvoje holcicka. A taky si musis vybudovat novou rodinu a normalni vztah, aby tva holcicka videla, jak to normalne funguje a umela si to v zivote taky najit.

Vim, lehko se to rika, ale ja to taky zvladla a bylo mi jen 24...

Takze hlavu vzhuru, hodne sil a pevne nervy.
A taky hodne stesti a zdravi!!!

A kdybys chtela, napis mi na mail. Pokud budu moct, podporim te...alespon te vyslechnu, kdyz uz nic jineho.

A jeste neco - samotnou doma holcicku nesmi tvuj muz nechavat NIKDY!!!!! Je jeste malinka...Je to od nej velka nezodpovednost...
Ahoj Daniela
 Markéta 30 t.ť. 
  • 

Re: poraďte co dál....  

(26.6.2005 20:34:40)
B-velmi by mě zajímalo,jak to s tvým manželem dopadlo. Jestli se umoudřil a vrátil,nebo jsi teď s miminkem sama.Jsem teď ve velmi podobné situaci,kdy mě můj manžel chce opustit. Jsme spolu celkem sedm let a z toho pět let manželé. Pořídili jsme si starší domek na úvěr a malovali si plány jak ho opravíme a jak v něm budou naše děti vyrůstat. Taky miminko bylo plánované a první čtyři měsíce těhotenství se manžel všude chválil, ukazoval fotky z UZV a moje bříško jak se kulatí. Pak jednoho dne přišel s tím, že chce od života něco víc, že má jiné cíle a že chce v životě něčeho dosáhnout. Rok podniká a vím,že se na něj valí spousta práce a trochu ji přestává stíhat. Říká,že nás bude nadále ve všem podporovat,ale mě už nemá rád a chce být sám. Myslím,že jiná žena v tom není,aspoň to říká. Možná jen dostal strach ze zodpovědnosti, že to nezvádne, možná se cítí více spoutaný. Volnosti měl vždy kolik chtěl,ale nikdy ji nezneužíval. Najednou změni názory,které celý život zastával. Nikdo z našich známých a kamarádů to nechápe a všichni mi tvrdí,že to bude dobrý.Moc tomu chci věřit,ale mám strach,že zůstanu s miminkem sama,pořád ho miluji a věřím,že by byl dobrým tatínkem. Hrozně se trápím a nedokážu tu změnu pochopit. Nedokážu si představit,že všechno to krásné co bylo je pryč. Byla bych ráda milá B,kdyby jsi mi napsala jak to u tebe pokračovalo dál. Taky bych byla vděčná za názor nějakého muže. Chtěla bych pochopit,jak muži prožívají těhotenství svých žen. Děkuji
 Petr 
  • 

Jak z toho ven ? 

(17.7.2005 14:30:20)
Jsem 17 let zenaty a 16 a pul roku sve manzelce verny. Vzdycky mi vadilo, ze mi neumi rict "Mam te rada" ale vim, ze to neznamelo, ze nemela. Mame dve deti, ktere se skvele uci, nemaji problemy a zda se,ze si uzivaji zivota. V lednu jsem nekomu volal, spletl cislo a dovolal se nejake cizi zene. Omluvil jsem se za omyl, za chvili mi poslala SMS, ze mam hezky hlas a uz to jelo. Je to clovek, ktery mi umi a chce rict "Miluju te", ja jsem nikdy nepoznal tolik emoci, najednou slysim, ze jsem neco dokazal, ze jsem hodnej, milej, ze me potrebuje. Zjistil jsem, ze potrebuju aby me nekdo potreboval. Je rozvedena, ma kluka stejne stareho jako ja. Manzelka neco tusi. Pred casem jsme resili problem, kdy jsem rikal. ze mi vztah uz nevyhovuje, ze chci jit dal, ze to ted uz citim jenom jako jakousi setrvacnost... Byl jsem nekolikrat u psychologa, manzelka taky, pokouseli jsme se nejak ten nas stereotyp zmenit, ale nejak se nedari, taky asi kvuli tomu, ze ja se o to moc nesnazim... Chci odejit, ale bojim se co to udela se synem, je mu 9. Dceri je 17, myslim, s ni to budu moco prohovorit uprimne. Chci odejit ze vzathu ale ne od deti... Jak na to ? Mate nekdo podobnou zkusenost ?
 Sabina ,dcera5,syn 1/2 
  • 

Re: Jednoduše a s chladnou hlavou 

(18.7.2005 22:05:25)
Petře,taky patříš k vyznavačům adrenalinových sportů? Mám trochu podobnou zkušenost jako tvá žena,i když se to mezi náma urovnalo,před 2lety se můj muž zamiloval-a věř,že to pro mne nebylo vůbec jednoduché,vydrželo jim to 3měs-muž se sám rozhod-já ho nedržela,jen jsem si uvědomila ,že máme tehdy 3letou holčičku napůl,tak at se stará-já také chodím do práce,další směna mne čeká doma a jediné na čem se musíme domluvit ,je hlídání...a začala jsem také si trochu vyrážet...ale já s čistým svědomím-tak abych se jednou nemusela za nic stydět----a ejhle,manžel si uvědomil ,co by ztratil,začal žárlit,neustále mne kontroloval a s paní vztah okamžitě ukončil--samozřejmě,že jsem s tím do toho nešla,že se to obrátí v můj prospěch,chtěla jsem se jen znovu zvednout a přijít na nové myšlenky,ale nebudu lhát,že mi to nelichotilo.Pravda je,že jsem mu dala druhou šanci-ale hoch se musel hodně ,hodně snažit,abych jím přestala pohrdat....dnes máme krásného chlapečka,a muž je ten nejlepší manžel a táta.Fakt je ten,že jsem jiná,už né tak naivní a závislá a vím ,že bez něj by to taky nějak šlo,což mě strašně osvobozuje,ale pokud se dostanu do podobné situace-končím-a třeba mne čeká ještě jiný krásný život.
Neznám tvou ženu,ale věř ,že to vzrušující jiskření mezi váma rychle pomine,ty uvidíš její pravou tvář-protože-ona je lovec-kdyby ses nechytil ty,byl by to někdo jiný-a ty si uvědomíš ,že je to naprosto stejné,jen s jinými problémy a bude záležet na tobě,zda je ustojíš jako zkušenější a tolerantnější a nebudeš smutnit po své první...pak už to nepůjde vrátit-takže pokud máš pocit,že Ti něco uteče a budeš celý život přemýšlet jak by ses měl s ní líp...tak do toho jdi a nech svou ženu taky žít-časem Ti ještě třeba poděkuje...takže hodně štěstí!!!
 Vasek 
  • 

Re: Jak z toho ven ? 

(9.8.2005 14:17:03)
Petre,

"nahodou" jsem v temer podobne situaci, odstehoval jsem se od rodiny a mam nevyresenou otazku zda-li rozvod - ano ci ne. Muj vztah neni tak dlouhy "jen" 10 let a ma 3 leteho synka. Tvuj pribeh je temer totozny s tim mojim. Objevil se nekdo do koho jsem se zamiloval a kdo mi otevrel oci, nabidl smer zivota, kterym by se mi libilo jit. Ano, take mam stejny pocit jako Vy, ze mi manzelka nic nerika, stala se pro mne trosku cizi bytosti. Ano, take mam rad synka a jeho pripadna ztrata by byla silna. Nicmene jak jsem psal nemam toto vyresene. Stale se vracim k otazce jestli je rozvod to prave a jedine reseni. Vracim se k tem myslenkam zpatky. Co Vam muzu poradit (teda pokud jste to uz nevyresil). Rozhodnete se co mozna nejdrive a konecne. Dlouhe obdobi je jen trapeni z ktereho Vy ani okoli nebude prilis nadsene. Bude Vas to hodne trapit. Po Vasem konecnem rozhodnuti urcite prijdou chvile kdy toho rozhodnuti budete litovat a budete si snazit namodelovat situaci navratu. V pripade navratu k manzelce budete citit ztratu manzelky a naopak. Radil bych Vam - rozhodnete se srdcem a pak neste vsechny dusledky. Zadna z tech cest neni vyslovene spatna, pokud s tou cestou budete 100% ztotozneny. Nova partnerka by mela Vase deti tolerovat a Vy byste je nemel odstavit, v pripade navratu by Vase manzelka mela byt schopna odpusteni. Kazdopadne bez sdrce to nepujde. Pokud zvolite navrat a nebudete chtit, budete na manzelce hledat chyby a vytvorite doma misto klidu peklo. Pokud odejdete verte, ze muzete jednou litovat toho, ze nekdo uplne cizi saha na Vase deti. Jeden pohled rada na zaver: Zkuste nekam odjet (idealne sam) a premyslet nad tim zda-li byste premyslel o odchodu i kdyby jste Vasi novou partnerku nepoznal. Snazte se o izolovane rozhodovani a pokuste se si odpovedet na otazku: Mohu zit s manzelkou ano nebo ne, mohu ji byt podporou, oporou ano ci ne, chci s ni zit zivot ano ci ne? Jedte s manzelkou a detmi na dovolenou, pokuste se byt spolu (tim nemyslim sex). Vim, ze to je blby pokud mate partnerku. Ale pro Vas je tohle moc dulezite. Potrebujete mit v sobe tuhle vec uzavrenou, vyresenou. To je zasadni, pro Vas, partnerku, manzelku a Vas zivot. Prochazim stejnym obdobím a vim, ze to neni lehke. Drzim palce. Napiste jak si vedete ja snad ucinim totez.
 Míla 
  • 

Re: Re: Jak z toho ven ? 

(29.11.2005 4:44:30)
Mám z většiny lidiček zvláštní pocit. A to ten, že pro ně nejsou nejdůležitěj jejich vlastní děti. Kvůli honbě za prchavou chvilkou pomyslného štěstí jsou ochotni zničit rodinu svou a mnohdy i cizí. Spousta lidí se chce jen bavit a překládá starosti s péčí o děti na svého partnera. V prvním náznaku kolize zapomínají, že si slíbili, že budou spolu stát v dobrém i ve zlém a hledají jakoukoliv výmluvu, aby se z tohoto slibu vyvázali. Možná změním názor, až najdu ženu bez falše, zloby a sobeckosti.
 neznama 
  • 

udrzet manzelstvi kvuli detem 

(14.4.2006 14:45:14)
Udrzet manzelstvi kvuli detem...muj nekonecny pribeh, ale z te druhe strany, ze strany milenky...vzdycky jsem si v zivote rikala, ze se nikdy nezapletu s zenatym muzem, ze nechci byt ta druha, ze nechci zalozit svoji rodinu na ukor jine ...jenze nikdy nerikej nikdy. A jednoho dne to prislo. Potkali jsme se v praci, od prvni chvile jsme si padli do oka, jenze pak jsem zjistila, ze je zenaty, a ja si to snazila rozumove zduvodnit. Povedlo se. Jenze,na jak dlouho. Sesel se rok s rokem a my se sesli na jednou firemnim vecirku. A to byl zacatek myho konce. Rozumneli jsme si, meli jsme stejne nazory na zivot, podobne zajmy, mysleni, dovedli jsme spolu klabosit snad hodiny a hodiny. Byl to nekdo, koho jsem si vazila, uznavala, nekdo, na koho jsem celou tu dobu cekala. Nekdo kdo mi rozumel i beze slov. Bylo mi 26, jemu 34 a chlapy, ktere jsem potkavala mu nesahaly ani po kolena. A jak cas mijel, zacaly jsme spolu chodit. Strasne jsem ho milovala, ale trapila jsem se kvuli jeho 2 malym detem. Nechtela jsem jim brat tatu, jenze laska byla silnejsi. Vedela jsem, ze doma strada, pripada si jak na druhy koleji. Chtel zit naplno, vim, ze me miloval, ale zodpovednost k detem byla silnejsi. Moc jsem ho milovala, ale nechtela jsem mu radit, co ma delat, chtela jsem, aby si to rozhodnul sam. Nechtela jsem, aby mi to treba jednou vycetl. A tak jsem naslouchala, chapala, milovala a cekala...nakonec padlo rozhodnuti. Vratil se domu. Snazila jsem se nevycitat, snazila jsem se to ustat stuj co stuj. Ale stalo me to hodne sil. Jedinou mou utechou bylo, ze jsem nerozbila rodinu. Jenze ja nebyla stastna. Uz jsem nemohla unest tu tihu sama, tak jsem si nasla pritele. Jenze to byla jen naplast, naplast na ranu, ktera pod ni neustale zustavala ziva. Je jasny, ze ten druhy vztah musel skoncit. A to i diky tomu, ze jsme se postupne prestaly shodovat v zakladnich nazorech na rodinu, deti. Nemelo to budoucnost, neuspokojovalo me to. Nechtela jsem byt sama, ale takhle jsem nemohla zit. Posledni ranou bylo, ze mi rekl, ze se mnou nechce deti. Ja jsem rodinu chtela, snazila jsem se zapomenout na meho predchoziho pritele a kdyby ten stavajici si me vice hledel a venoval mi i vice casu, uvazovala jsem, ze bysme se vzali. Nakonec jsem rada, ze to, ze se nechtel zenit, rekl driv, nez bych udelala ze zoufalstvi to, ze bych si ho vzala nebo otehotnela. Ted je mi skoro 30 a jsem zase sama. Jenze cert nikdy nesmi a tak se stalo to, ze po 4 letech me a meho puvodniho pritele osud svedl zase dohromady...a je to tady zase, je to jako driv, snad jen s tim rozdilem, ze uz to neni to blaznive zamilovani, ale pevnejsi laska. Vim, ze se boji, co bude, vim, ze vi, ze to mezi nami vlastne nikdy neskoncilo. Nerozesli jsme se proto, ze bysme se prestali mit radi, rozesli jsme se z rozumu. O to vic, je to tezsi. Pomalu se zaciname zase vidat, a je to jako driv. Moc ho miluju a vim, ze on je ten pravy, ze s nim chci rodinu, ze vedle nej chci zestarnout. Ale netusim, jestli bude mit tolik odvahy, jit za svym srdcem...a ne to doma nejak prezit
 Bob the Ghost 


Re: udrzet manzelstvi kvuli detem 

(14.4.2006 15:21:02)
Neznámá,
tos mu to pěkně zbaštila, a baštíš mu to dodnes.
My chlapi jsme kolikrát hrozný hajzlové.
 Peta 
  • 

Re: Re: udrzet manzelstvi kvuli detem 

(28.4.2006 20:31:36)
ženský dokážou bejt pěkný mrchy .... vsadim se, že tě taky nějaká krásně tahá za nos :o)) a ne všichni chlapi jsou stejní ;)
 Kočička 
  • 

Re: udrzet manzelstvi kvuli detem 

(16.5.2006 9:15:14)
Ahojky všichni, jak to tady pročítám, tak se pokusím napsat svůj příběh
trochu výstižněji.Možná se ve mně bouří hormony a nějak si to všechno moc
beru a přemýšlím moc nad tím, jsem totiž těhotná a končím 7.měsíc.Na mimi
se moc a moc těším a teď k mému životnímu příběhu.
Brali jsme se s manželem v r.98 po dvouleté známosti,museli jsme a týden
před svatbou jsme o dítě přišli, byla jsem ve 4.měsíci - bylo to
bolestivé, ale čas to zahojil.Po svatbě jsme bydleli každý u rodičů a
opravovali si hnízdečko(domeček),kde přivedeme své dětičky.Po třech
měsících jsem otěhotněla a poprodila krásnou a hlavně zdravou holčičku, to
už jsme bydleli ve svém.Dcerce je 6.let a půjde v září do školy.Vše
klapalo,bylo to OK.Manžel chtěl další dítě. Ale měli jsem pouze 2+1 a
hračky byly všude, pokojíček žádný.Proto jsme se rozhodli, že se
zadlužíme, nějaké penízky byly,stavební spoření taky,tak jsme
zrekonstruovali podkroví.Od střechy.. 2 dětské pokojíčky+ložnice+sociálka
a posezení v podkroví(kde mám kytičky,které miluji)- krása.Jenomže asi po
dvouletém bydlení v podkroví, štěstí netrvalo dlouho.Musím říct, že manžel
je velice šikovný a spoustu věcí udělá sám,opravdu makal do noci-klobouk
dolů.Udělal pro nás hodně, já bych vyplivla duši.Zatím jsem brala pořád
antikoncepci-manžel pořád toužil po miminku,ale já jsem si řekla,že ještě
nějaké penízky ušetříme a pak do toho prásknem.Byla taková krize,že jsme
prostě plnili oba jen základní rodinné povinnosti.Oba jsme to cítili,
žádné doteky,pohlazení...-nucený sex.
Já jsem loni v říjnu dobrala balení antikoncepce, že začneme na mimi
pracovat a uvidíme,kdy se to chytne(znáte to v dnešní době).A ono se to
chytlo hned ani nevíme jak, takže znám přesně den početí, tolik sexu zase
nebylo,abych si to nepamatovala.Když jsem to oznámila ménu muži, bylo to
"cože"??Prostě jsem jen těhotná-děsné.Nějak jsme to přes vánoce
proklepali,ale mé prožívání těhu bylo jen s dcerkou. Teď jsem před 3
měsíci zjistila,že si manža dopisuje s nějakou ženou - 100sms za měsíc,
běžně 12sms/měs.udeřila jsem na něj.Sms se snížily na 50 a nyní dopisuje
si přes počítač přes Vodafone.Prý je to jen kamarádka(vdaná+2 děti a zná
ji 7.let), které mám poděkovat za to, že nám zachránila manželství.Hrůza
děkovat nějaké náně. Včera mi oznámil, že měl v létě rozvodové papíry v
šuplíku v práci a chtěl se rozvést a právě ta dotyčná"nána" mu to
rozmluvila.Super co.
Tak jsme to maželství řešili a já jsem si myslela, že když jsme letos na
začátku května to nějak pořešili a myslela jsem si, že bude vše
OK.Milovali jsme se tak jako za celé těhu ne,bylo to krásné.Jenže sms
chodí dál, telefon je zamčený pod PINem, s telefonem chodí na
záchod...všude (že by puberta)
Tak spím 4 hodiny denně a mám nervy v pr.., jediné čeho se bojím, ať je s
mimískem všechno v pořádku a narodí se se vším co má mít a dále nevím,
jestli mám náš vztah ukončit a nečekat až se mimi narodí, prostě nevím co
bude dál.ZA poslední měsíc těhu jsem nepřibrala ani kilo-co mi řeknou v
poradně?Rozbrečím,jak se mě na to sestřička zeptá.Děsí mě představa,jak
dcerce budu muset vysvětlovat, že se stěhujeme-myšlenky mám všelijaké,má
tu spoustu kamarádů-narodila se tady,že?A nemluvě o tom, že tatínka
miluje, tak jako já.
Navenek vypadáme jako ta nejvzorovější rodina, ale uvnitř je to jiné.
S manželem jsem si důvěřovali a věřili si, nebyl důvod. Teď ho kontroluji
na každém kroku, podezřívám a přestávám mu věřit a myslím,že to je asi to
nejhorší, co nás může ve vztahu potkat.
Má to ještě vůbec cenu něco zachraňovat?Jsme mladí, já 32.let(včera) a
manžel za měsíc 35.let.Můžeme jít každý svou cestou a být po zbytek života
šťastní,brečím-děsná představa, nevidím na klávesnici.
Kdo jiný může milovat své děti více než vlasní otec?
Měli jste podobnou situaci a jak ji pořešili?
Mějte se všichni hezky Kočička
 Zuzka 
  • 

Re: Re: udrzet manzelstvi kvuli detem 

(17.5.2006 17:01:25)
Ahoj Kočičko,
mám podobnou bolestnou zkušenost jako ty a proto, ti velice dobře rozumím,jaké to je nedůvěřovat člověku, kterého milujeme. U nás to probíhalo podobně, taky byla(je)kamarádka, taky radila a taky bylo mnoho a mnoho SMS. Já už jsem měla z každé SMS depku. A ještě představa, že s tou užasnou probírají naše problémy. Manžel nakonec ode me odešel, myslela jsem, že děti to nepřežijou, ale ty jsou v pohodě, manžel je taky v pohodě,jenom já jsem ta divná, která si to neužívá. Vůbec nevím co dál, manžela mám pořád ráda, on prý žádný vztah nemá, ale domů se mu nechce. Byla jsem u psychologa a ten mi radil, že mám vydržet a čekat, ale mě se zdá, že se nic nemění. Nedávno jsem byla u jiné psycholožky a ta mi radí se rozvést, prý i když se manžel vrátí, tak já si ho nebudu vážit. Tak nevím co bych ti poradila :-(
 helena + veverčátka 


Re: udrzet manzelstvi kvuli detem 

(16.2.2009 12:30:06)
No neznámá,
vy jste ale kus "koně" takhle do toho zase vletět!~q~
Doporučila bych dát nůž na krk, rozvedeš se nebo konec. Jinak se může stát, že ve čtyřiceti zjistíte, že na děti a nové partnerství už téměř pozdě a on si bude mýt ruce, že nikdy přeci nic nesliboval.. Mám s tím jisté zkušenosti a málokdy to dopadne dobře, bohužel.~l~
Je to těžké, ale MUSÍTE kvůli sobě!
 Marcela,dvě děti,syn 10,dcera 2 
  • 

podváděná 

(23.6.2006 9:28:48)
Žila jsem v domnění,že je chlap na celý život.Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo,že někdy přijdu na to,že mě podvádí.Začalo to asi všechno tím,že se rozhodl soukromě podnikat.Tehdy jsme měli jen syna,přestěhovali jsme se z města na venkov a zpravovali jsme si domek,který jsme koupili.všechno bylo krásné,přesně tak jsem si to vysnila.Když bylo synovi 5let,začala jsem mluvit o druhém dítěti.Manžel nechtěl,že máme rozkopaný dům a až všechno popravíme tak uvidíme.Od té doby jsem neřekla už nic.Jen všichni známý se ptali,kdy už bude to druhý.Po dvou letech jsem byla smířená s tím,že budeme mít jedináčka.Sám manžel, přišel s tím,že by jsme mohli mít druhé dítě.Vysadila jsem antikoncepci,a čekala.Za čtvrt roku jsem se dozvěděla,že jsem těhotná.Byla jsem tak šťastná a přála jsem si,aby to byla holčička,kterou si manžel vždycky přál.Taky se narodila,krásná okatá Vendulka.Manžel se nikdy moc o děti nestaral,jen v nejnutnějším případě.Moc mi to ani nevadilo,rozjížděl dílnu,měl moc práce,pořád někde jezdil,prý zhání práci.Kdybych už tehdy věděla jak to všechno je.Na podvádění mě přivedl už 10syn.Chtěla jsem to nějak přejít,když mi říkal,mami zeptej se taťky jestli nebyl s nějakou holkou.Volal telefonem,když vezl syna do školy a nezapoměl se pochlubit,že s ní byl nakupovat.Jenže jsem tehdy měla špatnou náladu,tak jsem se manžela zeptala,první zapíral,potom mě přesvědčoval,že je to jeho dcera,ale s její matkou nic neměl.Pořád jsem těm jeho výmluvám nevěřila.Tak jsem mu vlezla do mobilu.Našla jsem tam od ní zprávy stylu-Lásko nemůžu bez tebe být atd.Šla jsem to manželovi ukázat,teď už si nemohl vymýšlet,že se s ní jen občas vidí a že spolu jen kamarádí.Řekla jsem mu ať si zbalí věci a ať jde za ní.Nechtěl,prý,že tady pořád bydlí.Ani za ní nemohl jít,té dotyčné je totiž 16let a bydlela ještě s rodiči.Pro představu,manželovi je 34let.Začala pro mě snad nejhorší etapa mého života.Hledala jsem si podnájem,bydlela jsem u kamaráda,samozřejmě s dětma.Po dvou dnech nás zavolal nazpět,že se s ní rozejde,chce nás.Přijeli jsme domů a ona už tam byla.Tak jsem se s ní setkala.Dozvěděla jsem se,že už to spolu táhnou 3 roky a že na tom nechtějí nic měnit.Manžel před ní neřekl ani slovo.Teď jsem s dětima v podnájmu,manžel nás úplně vyškrtnul ze života,nemá zájem ani o ně.Rozvádět se nechce,řešit taky nic nechce.Nastěhovala se k nám domů,prolezla všechny skříně,věci,které jsem tam ještě nechala.Manžel jí vůbec nic neřekl,prý je mu to jedno. Nevím co s náma bude dál.Nejhorší je,když manžel podvádí ženu,když je těhotná.V noci nemůžu spávat,přemýšlím jak nám to mohl udělat a kdy to všechno začalo.

Komerční sdělení

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2022 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.