| Hela | •
 |
(5.11.2004 13:26:00)
a snad začnu konečně něco dělat. Poraďte někdo, kde mám začít. Žiji v 15letém manželství, které jsem po nesčetných krizích vždycky nějak dostala do normy samozřejmě kvůli dětem. Ty jsou teď v pubertálním věku a mají o nás obou svůj názor. Vím, že jim dávám špatný příklad. Manžel vyžaduje pohodlí a dělá si co chce. Jinou měl rád už několikrát a všechno jsem odpustila i když nezapomněla. Vím, že mě rád nemá, já jeho taky ne, jen nevím, na co čekám... Snad mě někdo pošťouchne.
|
| zenobia | 
|
(5.11.2004 14:01:13)
Helo,
já se odhodlala po dvaceti letech manželství a to především proto, že naše vlastnosti (moje a manželovy) se vedle sebe začaly měnit k horšímu a laťka byla níž a níž a nedařilo se ji dlouhodobě zvýšit. Někdy nemusí nastat rozvod, možná by stačila i delší pauza. Odvahu ti ale asi nedodám, nejspíš cítíš sama, jestli je už nejvyšší čas...Držím pěsti :).
|
|
| pavouk | 
|
(5.11.2004 18:31:27)
Helo, já jsem to vydržel 30 let a odešel jsem od ženy po tom, když děti odešly z domu. Poslední roky byly pro mne křížovou cestou a teď, na prahu stáří a důchodu jsem sám. Milenku jsem neměl, protože jsem moc dobře věděl, že by velmi rychle znamenala rozvod a to jsem kvůli dětem nechtěl. A dcery (24 a 32 let) mi nakonec vynadaly, že jsem neodešel dřív. Když jsem se jich zeptal, jestli si myslí, že by měly stejný názor před 10 nebo 15 lety, zůstaly rozpačité a nakonec z nich vypadlo, že s největší pravděpodobností ne, že každého z nás měly na něco jiného a potřebovaly nás oba. Tak si vyber, ale život vedle nemilovaného a postupně až nenáviděného člověka i samota ve stáří jsou hrozné. Já bych, s dnešními zkušenostmi, volil rozchod včas a dal tak oběma možnost začít včas znovu. Ale - to je coby, kdyby. Vrátit se v čase zpět, vůbec si nejsem jistý, co bych dělal.
|
| Bety | •
|
(7.11.2004 20:44:04)
Máš pravdu a jestli to tak je, tak jsi dobrý, žes dokázal odejít, aniž jsi šel za druhou. že ses v tom věku nebál samoty. Pro mého otce byl rozvod ve 45 katastrofou, kterou nemůže vydýchat dodnes. jenže - proč být ve vztahu, který nic nedává, že? U nás je to taky tak, ale jsou tu děti a tak to pořád ...roky ...odkládám. jednou jsem už žádost měla podanou a za půl roku ji stáhla...
|
|
|
| mamina2dětí | •
|
(6.11.2004 0:14:14)
žiju v manželství už 8 let-nebo víc?? o prázdninách byla první velice vážná facka,ted další-manžel na mě poprvé fyzicky vystartoval..
Stále přemýšlím,jak to zařídit,aby to ty naše 2 hodně malé děti tak moc nebolelo..
A říkám si,že radši dokud jsou tak malé.
Co myslíte Vy ostatní?
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) | 
|
(6.11.2004 10:23:02)
Já si to myslim přesně tak jak jsi to napsala. Radši dokud jsou malé a dřív než bude manžel ještě agresivnější...
|
|
| Hanka, 7 let | •
|
(9.11.2004 11:01:54)
Nohy na ramena a pryč.... Děti zaručeně lépe snesou rozvod rodičů, než tatínka, který mamince ubližuje. Doba situaci akorát zhoršuje....
|
|
| paikon | •
|
(9.8.2005 19:36:49)
Žiji se svou přítelkyní 7 a půl roku.Ona má z prvního manželství dceru (14) a spolu máme kluka (6).Na začátek musím podotknout, že mým snem a přáním byla rodina a hlavně spokojená rodina.
Vcelku jsme si žili pohodový život plný lásky a porozumnění.Byt 3+1 vyměnili za domek, žena po mateřské nastoupila zpět do práce....do té doby vše v pohodě.Měli jsme pár přátel, s kterými jsme se navštěvovali, naše děti si spolu rozumí,jezdili na výlety ,dovolené....
Pak pro zlepšení finančního rozpočtu jsem v domku kde bydlíme začal opravdu trošičku podnikat. Doma proto, aby když přijde dcera ze školy doma někdo byl a opravdu to není podnikání , kdy člověk tráví prací 20 hodin denně.Žena začala studovat VŠ....
A tady si myslím začal konec našeho vztahu.První rok byl ještě vcelku v pohodě....stíhal jsem svou hlavní práci,věnoval se dětem, pomáhal ženě ze školou,vozil jí tam a zase pro ní jezdil a k tomu ještě druhá práce....
Druhý rok začal podobně, jen s tím rozdílem, že žena byla neustále unavená,pořád se tvářila naštvaně na nic kromě práce a školy najednou neměla čas.Pro mě kolotoč stále pokračoval a tak jsem si pomalu, ale jistě začal vytvářet svůj svět,který zahrnoval děti,přátelé,hlavní zaměstnání a vedlejšák...pořád v domě, abych byl dětem nablízku...
Dovolená, která v tom roce proběhla byla šílená....jelikož jsme byli se známými a já se choval neadekvátně. Prostě jsme se bavili , řádili s dětma a má žena se jaksi nechytla....zkoušel jsem ji to říct a vtáhnout ji mezi nás , ale marně....
Třetí rok školy byla úplná tragédie. Dnes mají naši přátelé mé přítelkyně plné zuby.Nejen, že se tváří, jako že jí někdo umřel, ale když se snaží být milá,je to tak nepřirozené, že mám co dělat, abych se udržel....
Školu dokončila se samými jedničkami......a náš vztah je úplně v pytli...Rozhodl jsem se si koupit byt,odejít v 32 letech s taškou a začít znovu,ale visím citově na svém synovi a jsem přesvědčen, že on na mě taky. Má svou matku rád to ano, ale stačí když se objevím a jako by přestala existovat,když jsem v práci nechce jít ani od babičky domů....šíleně se trápím a doufám, že když se mi podaří dát byt dohromady a věnovat se mu , tak jak jsem to dělal a dělám tak i on pochopí,že žít v domě se zahradou a psem je hezké, ale není to vše....
Toto je tak v kostce,protože problém je daleko hlubší a složitější....ale opravdu se bojím, že ublížím tomu klukovi.....a že jsem se nezmínil o dceři....ta v tom má jasno a už to taky řekla,takže tuto otázku neřeším...
|
|
| boruvka11 | 
|
(27.10.2005 8:12:29)
tak jsem chtěla přidat příspěvek a než jsem se zaregistrovala tak jsem zapoměla co jsem to vlastně chtěla. Ach ta skléróza a to prý na ni nemám nárok.
|
|
| boruvka11 |
|
(27.10.2005 8:17:29)
tak teď znovu. Určitě bych takový vztah ukončila a to co nejdřív než se to začne stupňovat. Problém je že při rozvodu tě bude určitě bít ještě víc, tak by bylo dobré kdyby jsi někam mohla odejít.
|
|
|
| Selma | 
|
(6.11.2004 0:26:55)
Helo, já Ti neodpovím, zato se přidám k Tobě. Manželství trvá 5 let, láska ani úcta už dávno nejsou, vím, že se to už nezmění a já jsem se přesto ještě neodhodlala k rozvodu. Bohužel jsem o rozvodu mluvila před manželem a nic jsem nepodnikla, takže mě nebere vážně a vysmívá se mi, když to zmíním (neříkám mu to denně). Jen pořád ještě naivně doufám, že ho tím vyburcuji. Vím, že dávám dětem špatný příklad, asi potřebuji vyhecovat. Taky se bojím, aby manžel nedělal problém kvůli dětem, jestli si je budu schopná obhájit, aby zůstaly u mě. A taky mi přijde, že když pak někomu řeknu, že jsem rozvedena, že je to stigma, že na mě budou koukat, že jsem neobstála. No, rozumově vím, že na tom nezáleží, ale citově se mě to přece jen dotýká...
|
| diana | •
|
(6.11.2004 22:52:25)
To znam...moji matku otec mlatil. Moje prvni vzpominka (byly mi tak dva roky, je jak muj otec mlati matku pesti do obliceje). Dělal to do mych 15. Tenkrat jsem mezi ne vlitla. Kdyby na me jen sahl, sla bych k doktorovi a na policii a udala ho. Nic si na me netroufl. Praska dverma a sel do hospody. Myslim, ze se me bal. Mama sice parkratpodala trestni oznameni, ale vzdycky to stahla. Sotva jsme se segrou vypadly z domu, tak se rozvedli. Pamatuju si, jak ji honil se sekyrou po byte.
Rikali jsme ji at se rozvede, ale mela strach, ze domacnost sama, financne nezvladne, tak se radej malem nechala zabit.
|
| Lucka, Kryštůfek 2,5 roku | •
|
(6.11.2004 22:56:54)
To je hrozny... Ty jsi mela vazne takovy detstvi? To me mrzi. Ja mela detstvi uplne uzasny, moji rodice se skoro ani nehadali (a nehadaji doted), dodnes (po 30 letech manzelstvi) se vodi za ruce, pusinkuji se, rikaji si - i pred nami pred "detmi": "Mam te rad/a."
Mozna az ted, kdyz se rozhlizim a sleduju, JAK strasne lidi zijou, kolik se pacha domaciho nasili, nejen fyzickeho, ale i psychickeho, kdyz sleduju vsechny ty nevery, nemanzelske deti, zlodejny (v ramci rodiny)... Az ted proste dokazu docenit, jak uzasne detstvi jsem mela.
A spousta holek zustava proste jenom proto, ze doufaji, ze se neco zmeni... A ze se neco zlepsi, ze ten gambler, alkoholik, nasilnik se polepsi a on se nelepsi a temhle holkam potom klesne sebevedomi... A uz odejit ani nedokazou. TO je hrozny..
Myslim, ze kdyz padne prvni facka - tak uz je rozhodnuto. Samozrejme, ze jsou domacnosti, kterym fyzicke inzultace vyhovuji. Treba jedni moji vyvdani pribuzni "se s tim neserou". On prijde z hospody, nema naladu, vyrypuje, ona mu neco odpovi, on ji da facku, ona mu to obratem vrati... Ale to proste neni pro me.
Jednou byl manzel dost vybicovanej a uplne to jiskrilo, jak ta facka visela ve vzduchu, ale muj nazor zna a vi, ze by to bylo naposled v zivote, co by si na me sahl. OKAMZITE bych se rozvedla. Takze tenkrat praskl dverma, az se vysypalo sklo, ale...
Vsechny ty zensky, co se nechaji mlatit - a nejsou to jenom (ne)vyuceny malo vzdelany holky, hledaji chybu v sobe a citi se provinile, stydi se, proste fakt hruza. Za to by ti hajzlove meli jit sedet!!!! Ani ne tak kvuli tem modrinam, ale kvuli tem sramum na dusi..
|
|
|
| Andry | •
|
(7.11.2004 15:46:03)
Selmo, urcite ten krok udelej a rozved se. Nekaz si cely zivot, detem muzes pak dat klidnejsi zazemi kdyz budes sama v pohode, i kdyz bez manzela a kdo rika, ze partnera, ktery vas bude mit rad nenajdes, myslim, ze dneska byt rozvedena uz zadne stigma neni, spis mam pocit, ze po triceti je lepsi byt rozvedena, nez svobodna, to si pak lidi muzou rict, ze jsi asi nejaka divna... znam to kolem sebe.
|
| Josef | •
|
(7.11.2004 18:36:32)
Trošku jsem si počet´. Klopím klobouk ke kolenům nad tím, co Vy, ženský vydržíte. Odjakživa jsem procházel neustálejma potyčkama s kreténama, co si vytahovali triko na slabší kluky. Pokračovalo to v dospělosti, kdy jsem xkrát zasáhl do pěstní hádky několika "herkulů". Nicméně tyhle "narovnávající" potyčky mě nechávají chladným. (120kg 190cm a sedm roků aktivního boxu :-)) Je však jedna věc, která ze mě udělá ve vteřině vraždící monstrum (7 měsíců podmíněně na rok :-(( a to je setkání se situací, kdy chlap vztáhne ruku na ženskou. (Bývalý soused by mohl vyprávět - v horní čelisti mu nezůstal po jednom mojem vysvětlování, který ne a ne pochopit jedinej přední zub :o)) Holky se nebijou, holky se rozmazlujou. A když se to umí, tak to dopadne jako u mě po rozvodu s první paní. Můj "nový" vztah s jednou baculinkou (100kg) už trvá dvacet let a za celou dobu jsme si neřekli jediný neslušný slovo a NIKDY (nekecám) jsme se nehádali. Z prvního manželství mám holku, dneska už s vnučkou, další dvě chcandičky vyženěný, no a když to sečtu, tak si v pohodě užívám se šesti kočkama (moje bejvalka už taky vidí svět jinak:-) a prt mi chybí. (Ještě k tomu tři ségry...) Představa, že by mi nějakej takovejhle debil šáhl na některou z nich ani nedomejšlím. Holky nakopněte je do zadku a najděte si jinýho chlápka, všichni nejsme "mistři světa" jenom, když Vás můžeme uhodit. Věřte mi, je to jako s prací. Chvíli jste nezaměstnaný, stojí to za belu, ale když člověk chce, tak si práci dřív nebo později najde. Přeju všem týraným lidičkám brzké procitnutí a náklaďák štěstí při hledání nových radostí. Pepik
|
| Michal | •
|
(15.11.2009 22:43:04)
No ty seš teda hrdina, debile
|
|
|
|
| boruvka11 |
|
(27.10.2005 8:34:28)
myslím že v dnešní době je už rozvod boužel běžnou záležitostí a řeknu ti že spousty spíš špatně kouká na ženskou která si nechá všechno líbit a nic pro to nedělá a děti ti to nakonec taky vyčtou tak s tím koukej něco udělat ať se sama před sebou nakonec nemusíš stydět co všechno jsi si nechala líbit. On toho tvého manžela smých přejde až mu ukážeš rozvodovou žádost a třeba ještě začne něco dělat pro záchranu a jestli ne tak to už vážně nemá cenu.
|
|
|
| Bety | •
|
(7.11.2004 20:34:33)
Heli, mám doma totéž! Téměř na chlup:-)) No, moc k smíchu to není. taky nevím, na co čekám. Taky máme děti, taky v tom věku, taky byly zástupy milenek. Dnes už dokonce každý z nás má někoho jiného, nemluvíme o tom, ale víme to. rádi se nemáme...no, a proč my dvě jsme pořád tam,kde jsme?? Zbabělost?
|
|
| Iva | •
|
(8.11.2004 11:46:16)
Mám za sebou 15 let manželství, 2 děti (14 a 7). A často přemýšlím, co dál. Mám pocit, že v našem manželství nikdy nebylo moc lásky a porozumění z manželovy strany. Já jsem vždycky byla takový "prosič" o lásku a pozornost. Moje problémy ho nezajímaly, moje nemoci otravovaly, starat se o děti - proč, když jsem tady já. Nějaké popovídání, pohlazení, něžné oslovení to on považoval vždy snad za projem zničené mužské ješitnosti. Nemám pocit žádného souznění, máme absolutně rozdílné názory na svět. Abyste tomu rozuměli, můj manžel není alkoholik, není agresívní, pracuje a vydělává, je čistotný. Ale já moc postrádám projevy úcty, něhy, pozornosti atd. Často přemýšlím nad tím, co mi manželství dává. Není to nic povzbuzujícího. Asi by i děti byly hodnější, kdyby viděli, že táta mámu miluje a opečovává, že se nechová jako neandrtálec, když po něm něco chci.
Ze začátku jsem párkrát řekla slovo rozvod. A manžel jen prohlásil, ať si jdu, když chci. Měla jsem to udělat tenkrát, když bylo první dítě malé. Ale kam bych šla? A teď? Tahanice o děti, o majetek, stěhování, "půjčování" si dětí na prázdniny a Vánoce, nemyslím si, že by to bylo dobré řešení.
Před nedávnou dobou byla krize v naší blízké přízni. Rozvod byl na spadnutí, děti z jejich rodiny chodily uplakané, syn začal mít tiky, všichni zhubli. A naše děti z toho byly celé vylekané. Starší prohlásil, že mu je těch dětí z příbuzenstva strašně líto a mladší se mně často ptalo, jestli se nerozvedeme taky.
A tak vím, že by to pro naše děti bylo moc a moc obtížné a že je pro ně snad lepší žít v rodině, kde se sice občas máma s tátou pohádají, ale jak tady napsal Pavouk, každý z rodičů je prostě potřeba na něco. A tak se nebudu rozvádět, ale strašně toužím po lásce a nevím, kde ji vzít.
PS: Kolik manželství je šťastných?
Iva
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(8.11.2004 12:23:31)
Tak přesně na tohle se mne před časem ptala kamarádka, jejíž manžel se chce rozvádět a ona ne. Jestli opravdu neznám nikoho, kdo by byl v manželství šťastný. Řekla jsem jí že ne, že maximálně spokojený... ale svobodných šťastných lidí pár znám. :o)
|
| Šáry | •
|
(8.11.2004 12:57:25)
Monty,
a jak bys charakterizovala rozdíl mezi "spokojený" a "šťastný"?
Já osobně znám docela dost lidí, kteří jsou docela spokojení v manželství i v životě, ale trvale "šťastného" neznám nikoho.
Doktora Plzáka moc nemusím, ale myslím, že má pravdu v jednom - permanentní "štěstí" není stav fyzicky dosažitelný, zatímco spokojenost dosažitelná je a je taky žádoucí.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(8.11.2004 13:34:55)
Rozhodně jsem nemyslela, že by se ten onen člověk měl štěstím vznášet deset čísel nad zemí. :o)
Možná by bylo lépe to definovat takhle:
jsou lidé, kterým nic pro ně důležitého nechybí a pak jsou ti, kterým to chybí. Znám dost svobodných lidí, kterým nic, co by pro ně bylo důležité nechybí, ale každý, kdo je vdaný/ženatý řekne, že si to a to představoval jinak, že se mu to a to nelíbí atd. Nemyslím závažné věci, to ne - ale právě ty malicherné pitomosti jsou dle mého názoru rozdíl mezi "štěstím" a "spokojeností".
|
| Šáry | •
|
(8.11.2004 13:46:20)
Monty - říkáš "každý" - ale já se cítím v manželství vcelku OK a nemám pocit, že by mi trvale něco podstatného chybělo. MOžná proto, že mé představy o tom "jak to v manželství vypadá" byly spíš negativní, a tak jsem byla příjemně překvapená.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(8.11.2004 13:50:52)
Šáry, já myslela každý, koho znám - tedy osobně, v reálném životě.
|
|
|
| Mirka | •
|
(8.11.2004 14:12:17)
Ahoj Monty!
Chtěla bych se vyjádřit ještě k tomu druhému Tvému příspěvku.
V manželství prý každému NĚCO chybí.
Myslím, že to je o zralosti člověka, o jeho nadhledu, o jeho smyslu pro realitu, o jeho toleranci. V tak úzkém soužití dvou úplně odlišných bytostí je LOGICKÉ, že se oběma stranám něco nemusí líbit. Ale člověk byl stvořen k lásce a soužití. Kdo ji odmítá a chce si zůstat navždy sám, budiž, neberu mu to. Ale ti ostatní, kdo chtějí "lásku", blízkost někoho druhého, kdo chtějí sdílet život s někým druhým, na tom musí trochu pracovat. Pracují na tom vlastně už naše matky a otcové - jak NÁS vychovají. Pracujeme na tom my, když si VYBÍRÁME PARTNERA. Když si vybereme neuváženě nebo případně i z neznalosti někoho, kdo se ani trochu neblíží naší vlastní duši - má zcela odlišné životní priority, zcela odlišnou mentalitu, nebo třeba naprosto zásadní chyby (alkoholik, gambler apod.), pak je jasné, že s takovým partnerem NEMŮŽEME NIKDY BÝT ani spokojení, natož šťastní.
Jestliže si už pak ale vezmeme partnera, který nemá ZCELA ODLIŠNOU POVAHU nebo nějaké naprosto zásadní chyby, pak už záleží na nás dvou - jak si budeme vycházet vstříc. Jestli se budeme vzájemně potěšovat, dělat radosti, dávat najevo svůj cit, soucit, budeme se povzbuzovat, mít jeden druhého v úctě, vážit si toho, co pro nás partner dělá, a také TOLEROVAT nějaké ty drobné chyby, pak je pravděpodobné, že budeme pociťovat spokojenost, a třeba i občas to štěstí. Jestli ne, budeme místo pohlazení druhého peskovat, místo potěšení budeme vyčítat, místo konstruktivní diskuze budeme partnerovi nadávat - pak šťastní ani spokojení nebudeme, protože partner nám pochopitelně bude oplácet stejnou mincí.
No a pak je ještě jedna stránka věci. Lidé, ateisti pak především, si leckdy neuvědomují, že svět NENÍ SKUTEČNÝ RÁJ. Ano, je v něm spousta pěkných věcí. Ale NAPROSTO NEZÁLEŽÍ NA NÁS, jestli na ty pěkné věci taky dosáhneme. Na některé ano. Ale zase i tady platí ta rovnováha: chceš-li jednu věc, musíš jí obětovat tu druhou. Pozemský člověk nikdy nedosáhne na všechny krásy světa NAJEDNOU. Nikdo nikdy neměl a ani nebude mít ÚPLNĚ VŠECHNO: například ti svobodní nikdy nezakusí soudržnost, která MŮŽE vládnout mezi manželi, bezdětní nikdy nezakusí radost a pýchu rodičovství, rodiny, v nichž se rodičové pídí po více penězích, dosáhnou na luxusní auta a dovolené, ale pravděpodobně nezažijí duševní spřízněnost, a naopak rodiny, které věnují čas na udržování pěkných vztahů mezi členy, budou muset oželet lecjaké výdobytky moderní společnosti...
...Chcete-li něco vědět, nejsem pokřtěná, jsem ateistka, a vůči Bohu mám své výhrady; na druhou stranu ovšem, když mi je obzvláště krušno, představuju si, že po smrti přijdu do Nebe, ve kterém nebudu mít své nedostatky, nebudou starosti, a všichni si budem povídat, a milovat se (a jak!!!) a budeme si užívat všech těch krásných radovánek, které na Zemi nejspíš neokusíme...
M.
|
|
|
| Kočička-dcerka 6.let a těhu 7.měs | •
|
(14.5.2006 6:07:34)
Ahojky všichni, jak to tady pročítám, tak se pokusím napsat svůj příběh trochu výstižněji.Možná se ve mně bouří hormony a nějak si to všechno moc beru a přemýšlím moc nad tím, jsem totiž těhotná a končím 7.měsíc.Na mimi se moc a moc těším a teď k mému životnímu příběhu.
Brali jsme se s manželem v r.98 po dvouleté známosti,museli jsme a týden před svatbou jsme o dítě přišli, byla jsem ve 4.měsíci - bylo to bolestivé, ale čas to zahojil.Po svatbě jsme bydleli každý u rodičů a opravovali si hnízdečko(domeček),kde přivedeme své dětičky.Po třech měsících jsem otěhotněla a poprodila krásnou a hlavně zdravou holčičku, to už jsme bydleli ve svém.Dcerce je 6.let a půjde v září do školy.Vše klapalo,bylo to OK.Manžel chtěl další dítě. Ale měli jsem pouze 2+1 a hračky byly všude, pokojíček žádný.Proto jsme se rozhodli, že se zadlužíme, nějaké penízky byly,stavební spoření taky,tak jsme zrekonstruovali podkroví.Od střechy.. 2 dětské pokojíčky+ložnice+sociálka a posezení v podkroví(kde mám kytičky,které miluji)- krása.Jenomže asi po dvouletém bydlení v podkroví, štěstí netrvalo dlouho.Musím říct, že manžel je velice šikovný a spoustu věcí udělá sám,opravdu makal do noci-klobouk dolů.Udělal pro nás hodně, já bych vyplivla duši.Zatím jsem brala pořád antikoncepci-manžel pořád toužil po miminku,ale já jsem si řekla,že ještě nějaké penízky ušetříme a pak do toho prásknem.Byla taková krize,že jsme prostě plnili oba jen základní rodinné povinnosti.Oba jsme to cítili, žádné doteky,pohlazení...-nucený sex.
Já jsem loni v říjnu dobrala balení antikoncepce, že začneme na mimi pracovat a uvidíme,kdy se to chytne(znáte to v dnešní době).A ono se to chytlo hned ani nevíme jak, takže znám přesně den početí, tolik sexu zase nebylo,abych si to nepamatovala.Když jsem to oznámila ménu muži, bylo to "cože"??Prostě jsem jen těhotná-děsné.Nějak jsme to přes vánoce proklepali,ale mé prožívání těhu bylo jen s dcerkou. Teď jsem před 3 měsíci zjistila,že si manža dopisuje s nějakou ženou - 100sms za měsíc, běžně 12sms/měs.udeřila jsem na něj.Sms se snížily na 50 a nyní dopisuje si přes počítač přes Vodafone.Prý je to jen kamarádka(vdaná+2 děti a zná ji 7.let), které mám poděkovat za to, že nám zachránila manželství.Hrůza děkovat nějaké náně. Včera mi oznámil, že měl v létě rozvodové papíry v šuplíku v práci a chtěl se rozvést a právě ta dotyčná"nána" mu to rozmluvila.Super co.
Tak jsme to maželství řešili a já jsem si myslela, že když jsme letos na začátku května to nějak pořešili a myslela jsem si, že bude vše OK.Milovali jsme se tak jako za celé těhu ne,bylo to krásné.Jenže sms chodí dál, telefon je zamčený pod PINem, s telefonem chodí na záchod...všude (že by puberta)
Tak spím 4 hodiny denně a mám nervy v pr.., jediné čeho se bojím, ať je s mimískem všechno v pořádku a narodí se se vším co má mít a dále nevím, jestli mám náš vztah ukončit a nečekat až se mimi narodí, prostě nevím co bude dál.ZA poslední měsíc těhu jsem nepřibrala ani kilo-co mi řeknou v poradně?Rozbrečím,jak se mě na to sestřička zeptá.Děsí mě představa,jak dcerce budu muset vysvětlovat, že se stěhujeme-myšlenky mám všelijaké,má tu spoustu kamarádů-narodila se tady,že?A nemluvě o tom, že tatínka miluje, tak jako já.
Navenek vypadáme jako ta nejvzorovější rodina, ale uvnitř je to jiné.
S manželem jsem si důvěřovali a věřili si, nebyl důvod. Teď ho kontroluji na každém kroku, podezřívám a přestávám mu věřit a myslím,že to je asi to nejhorší, co nás může ve vztahu potkat.
Má to ještě vůbec cenu něco zachraňovat?Jsme mladí, já 32.let(včera) a manžel za měsíc 35.let.Můžeme jít každý svou cestou a být po zbytek života šťastní,brečím-děsná představa, nevidím na klávesnici.
Kdo jiný může milovat své děti více než vlasní otec?
Měli jste podobnou situaci a jak ji pořešili?
Mějte se všichni hezky Kočička
|
|
|
| Mirka | •
|
(8.11.2004 13:35:23)
Monty!
Nebude to náhodou tím, že ti svobodní si zkrátka ještě nesáhli až na to příslovečné dno? Že zkrátka neprošli žádnou skutečně vážnou životní zkouškou, jako je ztráta blízkého člověka, strach o milované blízké, každodenní boj za to nejlepší ze života bez naprosto ideálních podmínek?
Víš, já myslím, že tzv. šťastný může být jen člověk, kterému ještě život "nedal co proto". Tedy takový, koho zatím nepotkalo nic smutného, zlého, kdo se nemusel strachovat o svůj život, zdraví a kvalitu života, kdo se nemusel strachovat o život, zdraví či kvalitu života milovaného blízkého. Zažila jsem to: rok a půl, kdy jsem chodila se svým budoucím mužem, a rok, než jsem otěhotněla (pak přišly zdravotní a posléze další a další komplikace). V té době jsem se cítila výslovně šťastná. Člověk absolutně důvěřuje osudu (mne nic zlého nemůže potkat), a též absolutně důvěřuje svým vlastním silám (já všechno zvládnu).
Ale ve chvíli, kdy člověka POTKÁ něco zlého, nebo kdy si sáhne AŽ NA DNO svých sil - a zjistí, že v některých situacích NEMŮŽE DĚLAT VŮBEC NIC, pak najednou je zaskočen, JAK TO??? Jak to, že osud (Bůh, svět...) dopustil a mne opustil? A začne přemýšlet. JE NUCEN přemýšlet o svých skutečných silách a schopnostech. A jakmile ovšem POZNÁŠ, že nejsi všemocný, NIKDY UŽ NEMŮŽEŠ BÝT ŠŤASTNÝ.
Pochopitelně - manželství je určitá zkouška - dva úplně rozdílní lidé si na sebe musí zvyknout a naučit se vycházet vstříc jeden druhému. A obzvláštní zkouška jsou pochopitelně děti. Pro někoho jsou tyto věci zkouškou větší, pro někoho menší. Ale v každém případě: podmínkou absolutního štěstí je - podle mého přesvědčení - pocit bezstarostnosti, a ten pochopitelně žádný ženatý (vdaný), popř. ještě dětný, člověk mít nemůže.
S matkou mého muže mnohokrát debatujeme - o dětech, o životě a tak. Při jedné takové filozofické debatě mi vyprávěla to, čemu ona věří. Že svět musí být vždy a ve všem v rovnováze. Jinými slovy - žádný člověk nemůže být absolutně šťastný, na každého jednou přijde určitá míra smutku, žalu, neštěstí, zkoušek. Kdo je šťastný třeba v mládí, může se na stará kolena dožít nějakých útrap; komu dá práci vychovávat dítě v útlém dětství, možná se dočká klidné puberty - a koho dítě je v dětství tvárné a poslušné, v pubertě se najednou vzpříčí a poslouchat odmítá... Tj. jestliže se někteří Tví svobodní známí, Monty, cítí dnes šťastní, ještě to neznamená, že si totéž budou moci říct v době loučení se životem...
Zdraví M.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(8.11.2004 13:46:20)
Mirko,
když to budu brát za sebe: ze všeho nejvíc mi brání "ve štěstí" pocit, že něco musím, že jsem zahnaná do rohu. Můj život se DE FACTO nezměnil tím, že jsem vdaná a mám dítě - změnil se tím, že najednou spousta věcí MUSÍM, i když NECHCI, anebo CHCI a NEMŮŽU.
Za svobodna jsem dělala stejnou práci, stýkala se se stejnými lidmi, měla stejné zájmy jako teď... ale mohla jsem bez ohledů na kohokoli a cokoli rozhodovat o tom, co budu dělat, kam půjdu nebo nepůjdu, a tenhle pocit je konkrétně pro mne hodně důležitej. Paradoxně dítě mne omezuje minimálně, omezují mne prostě ty vazby, to, že musím pořád na někoho brát ohledy, že mi někdo jinej plánuje život (i když se tím samozřejmě neřídím) a než něco udělám, musím dlouho přemýšlet jak to zaonačit, aby nikdo nebyl ublíženej nebo naštvanej... což bych nemusela ani jako svobodná matka. :o)
|
| Mirka | •
|
(8.11.2004 15:40:29)
Monty, mám otázku trochu "na tělo": PROČ ses tedy vdala a máš dítě (děti), když si TAK MOC ZAKLÁDÁŠ na tom, mít pocit absolutní volnosti a svobody?
Řeknu Ti dvě věci.
1) jestli se cítíš ublížená, že si manžel na Tebe dělá jakési nároky (což mu jistě chtě nechtě dáváš najevo, možná hádkami o to, kam kdy půjdeš, možná "jen" neverbálně vyjadřovaným pohrdáním), tak počítej s tím, že se na Tebe jednou manžel může vykašlat, a najde si jinou, která si ho bude vážit za to, co pro ni udělá (neříkej mi, že pro Tebe manžel neudělal VŮBEC NIC!); pakliže Vaše manželství zkrachuje, pak to (dle toho, co jsi napsala) bude TVOU VLASTNÍ VINOU, nikoliv vinou manžela; protože nárok partnera na čas toho druhého je ZCELA JASNÝ, PŘIROZENÝ A LOGICKÝ. Rovněž bys neměla zapomínat, že k tradičním "povinnostem" manželů je vzájemné poskytování spokojenosti: buď ujištěna, že i kdyby s Tebou manžel vydržel, SELHALA JSI v této oblasti na plné čáře: jestliže Tvůj manžel VIDÍ (neboť jistě není praštěn pavlačí), že evidentně své "kamarády" či jiné akce máš raději než jeho, je logické, že Ty ho šťastným NIKDY nemůžeš udělat.
2) NEDĚLEJ SI ŽÁDNÉ ILUZE o tom, že si "dítě na své rodiče nedělá nároky"!!! Budeš-li své dítě ochuzovat o pečlivou a obětavou výchovu, k čemuž některé děti své rodiče tak trochu sami "svádějí" svou mírností, flegmatickým přijímáním ústrků a povolností, z 99 % na to doplatí Tvé dítě - nebude kvalitně připraveno do života - a z 99 % na to doplatíš i Ty sama - buď tím, že si Tvé dospělé dítě uvědomí, jak málo jsi ho měla ráda, a odmítne se s Tebou stýkat, nebo tím, že budeš BEZMOCNĚ PŘIHLÍŽET, jak si ničí život (a že je dnes svodů dost - drogy, AIDS, gangy, zločinnost, špatné manželství, rozvody, potraty, alkohol...).
Samozřejmě existují i tací partneři, kteří jsou CHOROBNĚ žárliví na manželku a její čas. Ale nemyslím si, že by to byl Tvůj případ. Kdyby byl, jsem přesvědčena, že bys o té věci psala přece jen trochu jinak.
M.
|
| Mirka | •
|
(8.11.2004 15:54:34)
Dodávám, Monty, že jsem nechtěla říct, že by "manželka měla zůstat sedět doma jako pecka" a že by "neměla mít nárok" na nějaké to povyražení. Nicméně v rovnocenném vztahu se tak děje ROVNOMĚRNĚ(jednou ona, podruhé on), po ZRALÉ A ODPOVĚDNÉ ÚVAZE, a hlavně - na základě CITLIVÉ A LÁSKYPLNÉ DOHODY s partnerem. Ani jeden z partnerů nemá žádný morální nárok na extrémně vychýlenou ručku vah ve svůj vlastní sobecký prospěch.
Kromě toho se mi zdá jako dost hrubý a netaktní podraz vůči Tvému partnerovi, že "si stejně děláš, co chceš".
No nic, už jsem kritizovala dost - promiň, ale třeba se nad tím zamyslíš a pomůže Ti to najít lepší vztah k Tvému muži...
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(8.11.2004 16:08:10)
Mirko, ke tvému druhému příspěvku. Sorry, já si nemyslím, že je to podraz - manžel si taky dělá co chce a má k tomu daleko víc možností (příležitostí), protože nemusí řešit, kdo bude hlídat dítě. :o)
Fakt si nemyslím, že by manžela omezovala moje svoboda... sám jí má asi tak 10x tolik. :o)
|
| Mirka | •
|
(8.11.2004 16:58:49)
Aha, promiň Monty, to jsem netušila. Možná že jsi to ve svých posledních příspěvcích nevyjádřila přesně (nečtu VŠECHNO, takže jestli jsi něco v tom smyslu někdy na netu už zmínila, tak jsem to prostě nečetla).
Tak, jak jsi to napsala teďka, tak možná větší chyby dělá ve Vašem manželství manžel...
No nic. Pak plně chápu, že nejsi zcela šťastná, a že ze své pozice manželství nepovažuješ za ideální stav.
Tož Ti zas na oplátku naznačím něco z "mého" příběhu.
Já se vdávala z "velké" lásky. Ne z pouhé zamilovanosti, pozor. Nejdřív jsme se tak oťukávali, pak tak jako kamarádili, a postupně, když jsme jeden druhýho poznávali, se mezi nás vkrádal jakýsi cit. Když jsem se vdávala, byla jsem opravdu ŠŤASTNÁ. Skutečně jsem TOUŽILA splynout se svým budoucím mužem, protože jsem CÍTILA, že má dobré srdce (čehož já si teda cením nejvýš ze všech vlastností), VĚDĚLA JSEM, že když se mezi námi naskytne problém, že bude ochoten o tom konstruktivně diskutovat až do nalezení řešení, a tušila jsem nebo i přímo poznala spoustu jiných, pro mé srdce cenných vlastností, jako je smysl pro humor, touha po kultuře, touha po dětech (měl tehdy dvě malé neteře - roční a tříletou - a choval se k nim jako báječný strejda - a ještě mluvil o tom, že dělal praktikanta a později vedoucího na dětských táborech) atd.
To víš, ani v tom nejlepším manželství není všechno bez problému, takže i my jsme za ta léta manželství řešili leccos. Jsme vášniví diskutéři: mnohokrát jsme "kecali" i hluboko přes půlnoc, hlavně abychom se dobrali "nějakého" řešení.
A - upřímně řečeno - dobře tak, protože jsem do manželství šla s mnohými dost zkostnatělými předsudky, nevelkou tolerancí, malým rozhledem, a manžel mne naučil věci více promýšlet, hodnotit objektivněji a bez předsudků.
Podstatné ovšem přišlo až s dítětem. Sáhla jsem si až na dno svých schopností. Pochopila jsem, že jsem poněkud handicapovaná - a že můj život nikdy nebude takový ten klasický, který bych jaksi přirozeně chtěla naplňovat. Že u nás bude spíš tak trochu chaos než pevný řád, že nebudu taková ta pečlivá hospodyňka - kuchařinka, že se - i dík svému založení - budu vymykat takové té klasické představě štrikující, šijící, plející a "mycí" ženušky.
Dá se říct, že nejsem spokojená se svým životem. Protože mám povolání, které mne nenaplňuje - chtěla bych jiné, ale nemám už možnost získat patřičné vzdělání v tom, po čem toužím. Jsem náročná, chtěla bych zažít spoustu kulturních věcí - divadlo, koncerty, exkurze na hrady a zámky, dovolené v tuzemsku i jinde; chtěla bych spoustu knih - ale budu z toho navždy mít jen zlomek, protože jsme "chudí", zkrátka - nejsou peníze. Peníze nemůžu vydělat, protože nechci "šidit" rodinu, především dítě (a že mne syn ve svých téměř sedmi letech stále zoufale potřebuje!!!); když už bych šidila rodinu, chtěla bych, aby to bylo v povolání, které by mne naplňovalo - ale takové povolání nemám - a kruh se uzavírá.
Nicméně má nespokojenost nevyplývá Z MANŽELSTVÍ a závazků spojených s dítětem, ale z okolností, které vyplývají ze mě.
S institucí manželství jsem naopak spokojená: můj muž je mi tak blízký, jako vpravdě "druhá má půle". Je to nejlepší člověk z lidí, které znám. Vážím si ho jako nikoho na světě - a miluji ho celou svou bytostí až do konečků prstů (i přesto, že se známe už deset let).
Mimo jiné taky proto, že se od prvopočátku věnuje svému synovi - pomáhá mi s péčí o něj a jemu samému dává tolik času, jako málokterý otec. Dělíme se o péči o něj - a syn se v něm vidí; jezdíme společně na výlety - a zažíváme ty nejkrásnější chvíle v životě. My tři prostě patříme k sobě - a nedovedu si představit, že by to mělo někdy být nějak jinak.
To, co mi "schází" díky špatné volbě povolání (kterou za mne koneckonců udělala moje matka, o tom jsem psala nedávno), to si vynahrazuji něhou a láskou s těmi svými chlapy.
Zdraví se samozřejmě nahradit nedá, takže když narazím na zeď svého zdraví, je zle.
Ale závěrem chci říct: manželství může být velmi krásná záležitost, jen musí člověk mít "štěstí" a spoustu trpělivosti...
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(8.11.2004 17:16:10)
Mirko, neřekla bych, že dělá manžel nějaké "chyby", možná ani já ne - i když minimálně o jedné své "chybě" dobře vím. Je to spíš tím, že jsme se poznali ve věku 27 a 35 let, do té doby jsme byli víceméně bez závazků (nepočítám manžela alkoholika, se kterým jsem se zrovna rozváděla) a zvyklí na nějaký styl života a ani jeden z nás není ochoten/schopen se měnit. Problém je, že já musím, protože jsem klidnej člověk a nesnáším scény, hádky a podobné záležitosti - řekněme, že je to částečně sobecké, protože kdybych se na to vykašlala, asi by se nic nestalo, ale na druhé straně nechci ubližovat lidem, kteří do té rodiny už jednou patří. Zkusím to vysvětlit na příkladu. Manžel dost nerad chodí na společné obědy k rodičům nebo sestře, nicméně jeho rodina si na takové ty společné oslavy a sedánky potrpí. Obvykle hned po jídle vypadne s tím, že ho bolí hlava nebo si musí ještě něco zařídit, a já tam zůstanu se synem a dělám diplomata, který musí na jedné straně odsoudit manželovo ošklivé chování, ale na druhé straně se ho zastat, protože je to můj manžel. Protože já sama tohle neřeším, mě je fuk, kdo kam chodí nebo nechodí, a když někdo chce odkudkoli odejít, tak prostě odejde a tím to končí. Jenže manželova rodina to řeší a co já s tím mám dělat jiného... říct jim, ať se na to vybodnou a nechají ho být? Nebo odcházet společně s ním, když si syn může pohrát s tetou, bratrancema atd., kteří ho mají rádi? Takže asi takhle jsem to myslela... :o)
|
| Mirka | •
|
(8.11.2004 18:21:35)
Jo, Monty, to se ani do "řešících" rodin nemusíš ani přivdat. Já mám takovou "svébytnou" matku. Už jsem tu o ní psala. Pravda, taková matka je skutečně "dárek". I ji jsme s manželem mnohokrát řešili "do noci". Několik let jsem dokonce pravidelně návštěvy u ní obrečela, a jednu dobu jsem se musela "dopovat" prášky pokaždé, když jsme k ní jeli. Stručně: všechno vidí moc černě, tj. něco řekneš, byť třeba jako "humornou vložku", už si musíš vyslechnout přednášku, co a jak "musíš" udělat nebo nedělat. Na všechno má svůj "jedině správný názor" - a je zle, když ho nemáš stejný a neřídíš se podle něj. Má své specifické postupy, které "máš" dodržovat, ne-li, vysloužíš si přednášku o tom, že pouze její způsob je jediná správná cesta... Kromě toho, myslíš si, že jako dospělé dítě máš právo na "svůj" život? Ó nikoliv, ty jsi tu především proto, abys dělala šťastnou ji, svoji matku! Jestli tě mučí "její" způsob štěstí? Ó nikoliv, to tě přece trápit nemůže, ty přece jsi úplně stejná jako ona, a máš jen málo vůle (případně jsi rovnou sobec), když nejsi ochotna ji udělat šťastnou...
Mno, je to zatracená práce s případnými příbuznými. Pravda je, že jen za poslední půlrok jsem se už čtyřikrát octla na pokraji své vlastní trpělivosti s mou drahou matinkou: zahnala mě tak do úzkých, že jsem už neměla sílu bojovat dál za další existenci našeho vztahu. Odevzdala jsem se do "vůle boží", s tím, že když to skončí, tak to prostě skončí. Náhodou jsme se ještě nerozešly, ale to považuji spíš za zázrak...
Čau, M.
|
| Judita, dcera 17, syn 12 | •
|
(16.11.2004 15:49:00)
to znám, nejhorší je, když je takový člověk blízký, notabene rodič. Cizího bys mohla kopnout s rozběhem do zadnice a s čirou radostí se s dotyčným rozejít, u vlastní matky se člověk přece jen tak poněkud žinýruje...a "nejlepší" na tom všem je, jakou paseku nadělá takový rodič na dítěti v útlém věku..Výhoda je (a velká), že máš oporu v manželovi. Přeju pevné nervy a osvojit si antimanipulativní přístup. P.S. Přečti si knihu: "Nenechte s sebou manipulovat". Autora jsem bohužel zapomněla (jakási francouzská psycholožka), v knihovně Ti poradí :o)
|
|
|
|
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(8.11.2004 16:04:50)
Mirko,
ale takhle jsem to nemyslela... manžel si na můj čas skoro žádné nároky nedělá a já na jeho taky ne (i když mne občas štve, že je každou chvíli někde s kamarády/kamarádkami a s rodinou nechce chodit prakticky nikam); chtěla jsem tím říct, že jsem prostě přišla o (pro někoho) malicherné drobnosti, že se musím dejme tomu podřídit nějakému systému fungování manželovy rodiny (moje rodina je úplně jiná než jeho), mám často pocit, že se musím za něco ospravedlňovat, něco vysvětlovat atd. Já vím, pro hodně lidí to budou blbosti a netvrdím, že nejsou, ale prostě jsem byla zvyklá nějak žít a teď musím chtě nechtě pořád hledat nějaké kompromisy... i takové, které manžel neřeší (myslím ve vztahu s jeho rodinou) a nechává "velkoryse" všechno na mně, protože jsem na rozdíl od něj flegmatik. :o)
Jo - vdávala jsem se, protože to bylo v dané chvíli nejrozumnější řešení. Kdyby nenastala poněkud komplikovaná situace ohledně dítěte, nevdávala bych se. Poprvé jsem se vdávala převážně z praktických důvodů a podruhé vlastně taky...:o)))
|
|
|
|
| Iva (Aneta03, Radovan06) | 
|
(8.11.2004 22:36:17)
Mirko, čtu od nejnovějších příspěvků dozadu a musím s mnoha věcmi tebou vyjádřenými souhlasit, až na ten pocit štěstí. Ty říkáš, že kdo prožil něco těžkého, už nikdy nemůže být šťastný, já si myslím pravý opak. Kdo prožil něco velmi těžkého a sáhnul si na dno sil, ten si uvědomil, kolikrát si ani nevšiml, že je šťastný a do dalšího života mu to může dát obrovský nadhled a dar pocítit radost nad maličkostmi a uvědomit si "toto je okamžik, kdy jsem naplněn štěstím"
Monty, já nečetla článek, jen pár příspěvků dozadu, ale čím dál častěji ze tvých příspěvků cítím nevím jak to přesně nazvat, asi sobectví. Chceš tak nějak všechno a nechceš za to ničím platit.
|
| Šáry | •
|
(8.11.2004 22:50:07)
Ivo,
s tím štěstím mi mluvíš z duše, chtěla jsem napsat Mirce něco velmi podobného, ale předběhla jsi mě, a to velmi elegantně ;o))
|
| Petra Neomi | •
|
(8.11.2004 23:16:50)
Dámy, já vám nevím, ale vždycky jsem povala štěstí za pocit prchavý asi jako orgasmus :))
|
| Petra Neomi | •
|
(8.11.2004 23:26:03)
považovala, samozřejmě :)
|
| Iva (Aneta03, Radovan06) |
|
(8.11.2004 23:38:45)
Petra Neomi : tak tak, trefne prirovnani. pro mne neni metou "stastne" manzelstvi, ale harmonicke manzelstvi, kdy jsem prevazne spokojena a v nekterych okamzicich dokonce pocitim, ze jsem fakt stastna.
a ja jsem.
|
|
| Emina | •
|
(10.11.2004 20:20:49)
No, a ja zase vzdycky povazovala za stesti zit s nekym, s kym mivam orgasmus..ehm.. :))
|
|
|
| Michelle, 2 deti | •
|
(8.11.2004 23:38:36)
:)))))))
Taky názor :)
Nicméně orgasmus můžu mít, i když jsem nešťastná. Takže to asi tak nebude :)
|
|
|
|
| Iva (Aneta03, Radovan06) |
|
(8.11.2004 22:51:04)
:-)Monty ted jsem prelouskala prispevek o tom jak te muz nechava s resicimi pribuznymi a ty tam pises (necituji, zhruba), ze tvoje reseni problemu je mozna sobecke :-)jsem ti vpodstate vykradla tve vlastni uvahy :-):-)
|
| Iva (Aneta03, Radovan06) |
|
(8.11.2004 23:27:38)
dostala jsem "tematicky" mail o tom cloveku muze chybet, kdyz uz je tady rec o tom stesti :-)))
Jedou manželé vozem po dálnici a po dlouhém mlčení žena praví: "Hele,
jsme spolu už 15 let a začínáš mě iritovat, nechám se rozvést." Muž nic
neříká. Žena po chvíli pokračuje: "Budu chtít náš barák." Muž nic
neříká. Jen přidá plyn. Žena po chvíli
pokračuje: "Samozřejmě obě konta a auto." Muž nic neříká. Jen přidá
plyn. Žena po chvíli pokračuje: "Taky si nechám obě děti, vychovám z
nich normální lidi." Muž nic neříká. Jen přidá plyn. Žena znovu
pokračuje, po očku ho
pozoruje:
"Stejně už několik let spím s tvým nejlepším přítelem." Muž nic neříká.
Jen přidá plyn. Ženu jeho mlčení rozzlobí a ptá se: "Copak ty nic
nechceš?" Muž s klidem odvětí: "Já mám pro život vše co potřebuju." "A
co to je prosím tě?" škodolibě se ptá žena. Muž odvětí: "AIRBAG."
|
|
|
| Mirka | •
|
(9.11.2004 8:13:34)
Ivo a Šáry!
Tak se tedy mé pocity asi nedají zobecňovat. Já se tedy kolikrát cítím dost frustrovaná tím, že "mám své dno", přes které nelze jít, a jsem nešťastná, že to nezměním. Spokojenost či štěstí taky pociťuji, ale ne vždy. Dokud jsem nevěděla o svém "dnu", víc jsem si důvěřovala - a byla jsem šťastnější...
Nakonec je to vlastně lepší, že všichni lidé nezakoušejí to, co já. Přeju vám to, protože je vůbec nejlepší, když vás prožitá krize posílí a nabudí víc spokojenosti...
Zdraví M.
|
| Iva (Aneta03, Radovan06) |
|
(9.11.2004 11:39:42)
Mirko, cítila jsem se frustrovaná do té doby, než jsem si přestala myslet to, co mne naučili rodiče: že člověk má svůj život pevně v rukou a řídí ho a je jeho povinností ho umět ovládat, jinak je neschopný a selhávající. Pak tě frustruje to, že neustále přicházíš na to, že to není pravda, že se něco může zvrtnout ze dne na den, že jsou věci (jako třeba příroda, ostatní lidi atd.) které neovládneš, ať jsi sebevíc schopný a inteligentní.
Může se zdát, že člověk rezignoval nebo že to vzdal, já tomu říkám, že jsem se naučila pokoře. Prostě teď vím, že třeba nemoc tě může zasáhnout ze dne na den v plném zdraví a všechny plány a hrdost a samostatnost jsou v tahu. Nesedím a nepláču strachem, kdy mne to potká. Tím, že vím, že to může nastat si víc vážím věcí, které jsou obyčejné a snažím se si je uvědomit a někdy se stane, že pocítím, že mne naplňuje spokojenost a štěstí - v situacích, které bych jindy přešla, přehlédla. Naučila mne to tchýně, která bojovala o to, aby jí nezemřel můj manžel a nedávno i její manžel a musím říct, že teď se mi žije líp, volněji.
Můj táta, který mi předal ten "nepokorný" životní postoj se naopak s každou další ranou osudu uzavírá do sebe, svět je pro něj nepřátelské území plné nástrah a všechno cizí a neznámé je potencionálně nebezpečné. Žije v neustálém hněvu na něco a v neustálém napětí, přesto to prostě odmítá připustit, že není pánem nad svým osudem. A každá další událost ho v tom hněvu ještě utvrzuje. Poslední ranou byla teď o prázdninách smrt jeho otce. Reakce byla něco v tom smyslu "jak si mohl dovolit mne opustit" Smrt nepotřebuje naše povolení a souhlas.
A tak když se ráno probudím a vidím dítko, jak mžourá v postýlce, tak nenadávám, že je půl šestý, jsem vděčná, že jsem se vzbudila, že se dítko vzbudilo, že přeleze dát mi pusu, že když volá táta táta, tak mu můžu říct "táta přijde" Muž se mne ptal, co chci k vánocům. Chci toho spoustu, novou postel, rekonstruovat koupelnu...ale když to mít nebudu, tak se nezblázním, nepotřebuju to ke své spokojenosti. Možná se zaraduju, ale štěstí pocítím, když se v té staré a hnusné koupelně přijdu dívat, jak táta koupe. Minulý víkend jsme všichni hrabali listí a pak jsme stáli a dívali se, jak silně foukal vítr a rval listy ze stromů a bylo jich ve vzduchu tolik, až to připomínalo vánici a zasypalo nám to to čerstvě pohrabané plochy a bylo to nádherné a já jsem byla šťastná a toužila jsem uchovat si ten prchavý okamžik v paměti, aby mne posiloval, když nebude zrovna dobře.
|
| Šáry | •
|
(9.11.2004 12:41:01)
Ivo,
to jsi napsala moc krásně.
Je fakt, že nikdo nemáme nic jistého - já jsem přišla v rozmezí tří let o oba rodiče, maminka byla dlouho nemocná,tatínek si šel večer zdravý lehnout a ráno jsem ho našla mrtvého. Bylo mi patnáct let.
Celé ty tři roky, než táta umřel, jsem se o něj strašně bála. Ten strach byl snad horší, než když se to skutečně stalo, a poznamenal mě natolik, že když teď zjistili vážnou nemoc u člověka, který je mi nejbližší na světě (s kterou může v optimálním případě existovat ještě dlouho, taky to ale může vzít rychlý konec), skoro mě to položilo a musela jsem vyhledat psychologa, aby mě dal zase dohromady.
Teď se na to dívám podobně jako Ty, a dovedu se radovat z drobných věcí, které jsem, když jsem byla v pohodě, vůbec nevnímala.
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(9.11.2004 15:26:05)
Ivo, myslela jsem to tak, že je ode mne zřejmě sobecké, že chci mít klid a tak řeším i věci, které bych řešit nemusela. Jenže já nejsem konfliktní člověk, nehádám se, neječím, jakékoli přehnaně emocionální projevy považuju za slabost, tudíž se jim snažím odjakživa vyhýbat. V podstatě toho zas tak moc nechci, ale je fakt, že jsem byla dlouho zvyklá starat se o sebe, od nikoho nic nechtít a nečekat a najednou jsem v nějaké společnosti, kde pro zachování klidu a "pohody" prostě musím. Nevím, jak to vysvětlit někomu, pro koho jsou rodinné vazby a vztahy normální a běžný, asi je to složitý... ale pokusím se.
Jako dítě jsem žila víceméně pořád u babičky, svého otce jsem viděla asi 5x v životě, matka se znova vdala, když mi bylo osm let. Místo táty jsem měla dědečka a svobodného strejdu - oženil se, když mi bylo myslím pět a dědeček v mých sedmi umřel. Od té doby jsem měla jediné emocionální pouto právě k babičce. S matkou se sice cca posledních pět let normálně bavím, dá se říct, že máme poměrně kamarádský vztah, ale třeba nedávno jsme uspávaly syna a nějak jsme se přitom dotkly rukama - v tu chvíli mi došlo, že to je snad poprvý, kdy mám fyzický kontakt s vlastní matkou. :o) Když přijedu za babičkou, tak ji obejmu a dám jí pusu, ale je to jedinej člověk z rodiny, u kterýho mi to přijde normální; dělám to teprv od doby, kdy se vidíme málo a racionálně vzato to beru jako projev náklonnosti k člověku, kterýho mám ráda a který je už starý, tudíž musím počítat s tím, že tu třeba už dlouho nebude a chci jí to stáří v rámci možností zpříjemnit. Takže to taky není tak úplně spontánní chování.
Od nějakých 14ti let se o sebe starám sama, nevím, co to je někoho poslouchat nebo v někom ctít autoritu. Když si holky ve škole stěžovaly, že je otec nechce v šestnácti někam pustit, tak mi to přišlo jak z jinýho světa, já se nikoho neptala, dělala jsem, co jsem chtěla, matka mi dávala alimenty od otce a to samé mi platila, já dávala babičce něco na byt a stravu a vydělávala si krom toho sama jak to šlo. V osmnácti jsem se odstěhovala a různě se potloukala po podnájmech, přespávala po kancelářích a kamarádech, nikdy jsem se nespoléhala na rodinu, jen sama na sebe. Než jsem poznala svého nynějšího manžela, neslavila jsem žádné vánoce atd., tak jednou za dva roky jsem přijela k babičce, když slavila narozeniny, jinak nic, dokud neměla mobil, ani jsem jí nevolala. Posílala jsem jí pohledy a 2x - 3x do roka jsem se zastavila na víkend. S matkou jsem se stýkala ještě míň, dokud nezačala služebně jezdit do Prahy (to je tak těch 5 let zpátky).
Teď jsem se "přivdala" do rodiny, která si na tom "držení při sobě" zakládá, jsou tam úplně jiné vztahy než byly u nás. Fakt se snažím vycházet s manželovými rodiči a myslím, že to docela zvládám, oni jsou to fajn lidi, jenom prostě nedokážou tolerovat to, že někdo žije jinak. Moje matka taky mívá poznámky o tom, co a jak dělám, ale svoji matku můžu poslat do háje, nemusím být diplomat a navíc jsem se naučila to přecházet nebo ironizovat. To u manželových rodičů nejde, pokoušela jsem se mnohokrát naznačit a vysvětlit, že lidé jsou prostě různí a každý má právo na svůj život, jenže se to nedá. Oni to myslí dobře, nemůžu si stěžovat na to, že bych s nimi měla problémy, ale takové té tolerance, na jakou jsem já zvyklá prostě schopní nejsou. Nedá se říct, že mne to "omezuje", ale je fakt, že kolikrát už toho mám docela dost. :o)
|
| Iva (Aneta03, Radovan06) |
|
(9.11.2004 23:19:34)
monty, slozite zivobyti a neradostne se to cte.
tebe vlastne omezuje to, co se obvykle povazuje za zaklad rodinneho zivota, to na cem se vetsinou buduje
nevytvoris hrejive rodinne zazemi, protoze nevis jak, protoze te to nikdo nenaucil a vzdycky budes bojovat s problemy, ale ta chyba neni v tobe, ale je to vina tech, co to tobe nepredali
s rodinou je to jako s temi pruty, co dal svatopluk synum. kdyz je mnoho slabych proutku, ale drzi pevne pri sobe, tak je nezlomi nic. kdyz je jeden jediny silny prut, na kterem je nalozena veskera tiha, tak se bude ohybat a ohybat az jednou praskne
obzvlast je li presvedcen o tom, ze nikoho nepotrebuje,vsechno zvlada, udela si to po svem, je si sam svym jedinym stabilnim bodem, na ktery se muze v zivote spolehnout
a jsme zpatky u toho, co jsme mluvily s Mirkou. predstava, ze jsem svym panem je mylna.
teoretizuju, mozna je vsechno jinak
ale to tvoje zivobyti primo vybizi k premysleni o tom, jak je to vsechno strasne krehke a clovek si rika, co vlastne dostal on za dedictvi a jak daleko se potahnou stiny generacnich krivd a chyb. co bych chtela zmenit a predat dal a co po mne ve skutecnosti zustane. Kdyz neodpustim sve matce, co kdyz predam svemu diteti jako spravny vzorec chovani nesmiritelnost - vuci mne a mym chybam (kdo je nedela)? A kdyz to budu premahat, tak ve mne pozna pokrytectvi, bude to lepsi nebo horsi reseni?
proc mi to moje matka udelala - co si v sobe nese ona, vzdyt ona taky prece musela touzit byt lepsi nez jeji matka a vyvarovat se toho, co se ji nelibilo, tak jak mi to mohla udelat. nebo si vazne myslela, ze to je to nejlepsi
to jsou asociace, co? asi moc premyslim :-)
|
| Petra Neomi | •
|
(9.11.2004 23:43:44)
Ono je celkem jedno, jestli člověk buduje hřejivé rodinné zázemí, gang, nebo nízkoprahovou komunitu, ale musí to fungovat a členové musejí mít pocit, že je smečka nenechá na holičkách. Pravda, pocit svobody to nutně sníží, vždycky je třeba se ohlížet na ostatní členy. Lidské vztahy fungují na výměně, a dávání a dostávání by mělo být jakž takž v rovnováze, nebo systém není trvale udržitelný. Ten, kdo jen dává, vyhoří a nakonec ve své roli selže.
A vzhledem k tomu, že jsem už skoro v "pokročilém" věku, vidím kolem sebe (a koneckonců i v sobě), že i bouřliváci se nakonec usadí. Ono je zatraceně únavný být v padesáti svobodný(á) a sám(a).
|
|
|
|
| Mirka | •
|
(9.11.2004 17:49:01)
Ahoj Ivo!
Bylo krásné číst Tvůj příspěvek. Takhle přesně si taky vychutnávám některý ty okamžiky rodinnýho života, který jsou příjemný a plný lásky a laskavosti.
Dneska zrovna: syn má jakousi virózu, bere antibiotika, a já mám místy dost práce, abych ho aspoň chvílemi udržela v klidu (beztak už je výrazně klidnější než před rokem či dvěma...). Ale: poslouchali jsme kazety a cédéčka - Maxíky, Sladké mámení, Vodičku... Synovi zářila očka, já si zpívala a chvíli jsem s ním tancovala drže ho v náručí, aby si "trochu užil", když nemůže tancovat osobně. Prohlíželi jsme fotky z mého dětství, a vyprávěla jsem mu o rodině, o své škole, o psech, které jsme chovali, a taky o svatbě a jak to chodí mezi lidma. A taky jsme si dali dvě partičky Carcassonne. Ještě to neumí tak dobře, ale má skvělou povahu: i když prohraje, vlastně mu to ani nevadí; což umocňuji tím, že mu dávám najevo, jak si ho vážím, že to zvládá na svůj věk velmi dobře... Carcassonne je naprosto skvělá hra, tvůrčí, zábavná, a oba jsme si ji vychutnávali...
Dovedu si vážit těch hezkých věcí, které se mi naskýtají. Kolikrát se všichni tři večer stulíme k sobě na posteli a "laškominkujeme" a smějeme se na sebe a je nám fajn...
Také jako ty jsem byla naučena tomu, že člověk má a musí mít všechno ve vlastních rukách. A obzvlášť takové věci, jako je rodina a výchova dítěte. No kdepak já bych mohla mít nad svým synem absolutní kontrolu! Zatraceně musím ustupovat z toho, co po objektivním zhodnocení shledám jako nepodstatné. Jinak bych se svým synem absolutně nemohla vycházet!
Časem se také učím pokoře; ale to víš, není to snadné, a protože jsem poněkud handicapovaná, nezvládám ani z poloviny tolik co jiný normální ženský. A to je věc, se kterou jsem se teda ještě nesmířila. Přijde mi nespravedlivé, že ani špičkou prstejčku nedošáhnu na to, co prakticky všichni okolo mě považují za samozřejmé (a protože jim to jde snadno, tak mne také většina z ostatních lidí těžko může pochopit - takže na sobě pak svůj handicap cítím jako cejch, kvůli kterýmu se vyhýbám jak sousedským vztahům, tak spolužačkám a kamarádkám, a cítím se hrozně sama...). Přijde mi to tak zoufalé, že se mi v některejch těžkejch životních chvílích fakt nesnadno shání cokoliv radostného a příjemného, aby mi to pomohlo se zase zvednout a jít pokračovat v dalším životě...
Nicméně dosud se mi vždycky podařilo vzkřísit v sobě byť špetičku jakési naděje. Ale stejně se mi daří z nepříjemných situací vybruslit nejlépe tak, když UDĚLÁM NĚCO POZITIVNÍHO. Jsem pak smířená s tím, že základ se nezmění, ale za 1) mohou se pozměnit některé vedlejší věci a za 2) nabydu pak dobrý pocit, že jsem aspoň něco udělala pro zlepšení situace.
Ivo, díky za hezký dopis, a přeju Ti hodně radosti v životě.
M.
|
|
|
|
|
|
| Lenka | •
|
(8.11.2004 17:12:57)
Som vydata 7 rokov, 2 deti a som výnimkou. Som STASTNE vydata a dakujem za to Bohu, osudu, hviezdam, rodicom môjho manžela....
|
|
| VeronikaVeronika | 
|
(8.11.2004 17:54:58)
Tak vidíš Monty, já jsem šťastná...:-) Naprosto a bez výhrad - sice nejsme "svoji" ale žijeme spolu nějakou dobu... A taky mohu porovnávat se svým manželstvím... A věřím, že nás tu bude víc:-)
|
|
| Lenka + Natynka 2,5 | •
|
(8.11.2004 21:18:11)
Já se musím také připojit ke skupince "šťastných". Mám přítele se kterým nejsme svoji, ale je to otec našeho dítěte. ( nevzali jsme se protože jsme oba již rozvedení a z toho plyne určitá nedůvěra k této instituci ) Ale normálně fungujeme jako rodina. Muž má dceru i mě moc rád. V příbuzenstvu také máme určité "perličky", ale vše se dá zvládnout. O výchovu se dělíme, hlídání máme dost, takže poměrně často nekam vyrážíme ...... a peníze nám nechybí. Pracujeme oba a práce nás baví.
Tak a ted když to čtu, tak mi to teprve připadá jak pohádka. Takze to šťestí existuje. :) promiňte
|
|
| Michelle, 2 deti | •
|
(8.11.2004 23:02:17)
Připojuju se do fronty těch šťastných! Šťastně rozvedená i šťastně znovu vdaná. Kamarádce to vyřiď :)
|
|
| Blues | •
|
(12.11.2004 11:00:33)
Hm, já tedy v manželství šťastná jsem. Pět let společné domácnosti (i rozpočtu, z toho dva roky na to máme papír. Možná to zní nablble romanticky (na slaďáky si nepotrpím), ale my fakt máme pocit, že láska jen nabývá na síle. Jde to, oboje naši rodiče jsou na tom podobně (37 a 35 let spolu). Takže existují i šťastná manželství, jen o nich asi není tolik slyšet..
|
|
|
| Jana a dvě cácorky | 
|
(22.11.2004 14:30:57)
Milá Ivo, můj život je obdobný. Manžel má dobrou práci, všechny peníze nosí domu, nepije, nekouří, ale láska už mezi námi nějaký čas není. Známe se už přes deset let, v manželství jsme šest let. Bohužel, manžel viděl vždy jen své potřeby a na mé pomazlení či pohlazení vždy reagoval s tím, že je chlap a že to prostě nepotřebuje a ani neumí. Za ty roky jsem vůči tomu dost otupěla, už ani neškemrám, ale nejsem šťastná. Prostě jenom žiju. Miluju svý děti a jen ony jsou pro mě životní naplnění. On to ale nevidí, nebo nechce vidět. Co dál?
|
|
|
| Michelle, 2 deti | •
|
(8.11.2004 23:30:21)
Vždycky je dobře si uvědomit, jestli mi jako rozvedené bude LÍP než v manželství. Nejde jen o to, něco opustit. Jde o to, zda dovedu sama vybudovat něco lepšího, zda budu po rozvodu žít kvalitnější život a budu schopná ho zajistit i svým dětem.
|
|
| Alena | •
|
(16.1.2007 9:22:37)
Čtu si Váš příspěvek a cítím se, jako bych to byla já po dalších 10 letech, odejděte.představte si, že s nemilovaným člověkem budete žít dalších 20 - 30 let, s někým, s kým si nerozumíte, každý názor, každá představa je jiná, nesouznění, neláska, nemáte co ztratit, stejně jste sama, já také, po desetiletém manželství jsem to pochopila, manžel se sice snaží, dává mi najevo lásku, ale já vím, že mě nadále v duchu kritizuje, ponižuje, tak jak kritizuje a škaredě mluví o druhých lidech, asi si ani neuvědomuje, jak zlý je, jak mě to deptá a vycucává pořád poslouchat ty jeho negativní komentáře na cokoliv, okolí jej ale vnímá úplně jinak, sama nevím, co bude dál. Má rád své syny, 4 a7 let, věnuje se jim, nekouří, nepije, ženskou nemá, přestože už spolu 2,5 roku nespíme, v poradně jsme byli, nic nepomáhá, on se nezmění a já také nemůžu změnit svou osobnost, v jednu chvíli jsem si řekla už dost, už mě to nebude zraňovat, přestane mi na něm záležet a pak se to opravdu stalo a už ty jeho řeči tolik nebolely, mám jen strach z finanční nejistoty a z jeho chování vůči mně,před syny, kluci ho mají rádi, ale je vidět, že naši situaci vnímají a že toho staršího to trápí, budu to ale muset řešit, už i kvůli nim.
|
|
|
to zabírá stoprocentně.
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)