Re: poraďte co dál....

Ahoj B.!
Tak tady čtu, jak Ti holky radí všelijaké "nadýchni se", "zatni zuby", "všechno bude zase dobrý".
Musím připustit, že sama nevím, CO PŘESNĚ bych dělala na Tvém místě. Jedno vím ale určitě: někdy člověku skutečně nepomůže žádný postup takříkajíc "rychle a snadno". Taky jsem si prošla "svým" psychickým trápením. Taky jsem v těhotenství (snad hned druhý den po početí!) začala být extrémně přecitlivělá (na hluk, světlo, zápach plynu z domácích plynových spotřebičů...), a to víš, že mi to na psychické pohodě nepřidalo. K tomu se přidaly další lahůdky, jako fakt, že jsem byla čerstvě nezaměstnaná a nějak jsem si se sebou nevěděla rady (ačkoliv práci jsem opustila o své vůli). Takže jsem část těhotenství taky probrečela, nebo jsem aspoň byla nervózní - třeba z toho, že si chodím nakupovat výbavičku do města (což mne velice potěšovalo), místo co bych celý den vařila, pekla, naklízela a štupovala ponožky (k čemuž jsem byla vychována).
Je fakt, že na rozdíl od Tvého muže mě ten můj hodně podržel, hodně jsme si spolu povídali, a já jsem se nemusela bát, že mě zavrhne, když se mu občas vypláču na rameni.
Pro partnerský život je rozhodně lepší, když je na toho druhého spoleh; v životě může přijít spousta zkoušek, a není moc dobré, když partner nedokáže toho druhého podržet v těžké chvíli.
Nicméně zdá se, že v tuhle chvíli si tak trochu musíš pomoci sama. Věř, že těhotenství je sice hormonální bouře, ale s narozením dítěte přijdou další zkoušky: nevyspání, kojení po dvou třech hodinách (včetně noci), neustálé přebalování a případně praní plen, dětský pláč, starost, jestli dítěti něco není, když selhaly všechny formy "uklidňování"...
Takže pravdu má nejspíš ten, kdo tu psal, že by ses měla asi nejdřív vzchopit na porod (který sám o sobě taky není žádná slast) a první týdny mateřství. Pak se už pravděpodobně nějak zaběhneš a nějak postupně vplyneš do nového režimu, ale první dny mohou být dost nezvyklé, nebo i krušné.
Možná zkus, jak Ti to tu někdo radil, "racionálně" a bez emocí všechno co máš na srdci vyříkat s manželem. Domluvit se s ním, co pro své dítě je ochoten udělat (a třeba mu jemně naznačit, že bys byla potěšená, kdyby se zapojil do péče o miminko...).
Ovšem - podle toho, jak muž zareagoval na změnu Tvého chování v těhotenství - by ses měla i nachystat na to, že Ti třeba holt nepomůže. Pak hledej způsoby, jak si ty první týdny a měsíce ulehčit, jestli pomůže maminka, teta, sestra, kamarádka. Obzvlášť pokud to bude vypadat, že Tě manžel skutečně opustí, seber všechen pud sebezáchovy a hledej ve svém okolí někoho, komu se aspoň budeš moct vypovídat nebo vyplakat na rameni.
Když ovšem nepůjde ani to - nenajdeš ani jedinou živou duši, která by Tě aspoň párkrát týdně vystřídala ve hlídání mimča, a ani jedinou živou duši, která by Ti čas od času přiložila hojivý balzám na raněnou duši - anebo taky za předpokladu, že něco z toho, co jsem psala, vlastními silami nebudeš zvládat - vyhledej nějakého dobrého psychologa. Nejsou špatné ani poradny pro rodinu a partnerské vztahy. Duše potřebuje péči zrovna tak jako tělo - a dokonce bych řekla, že když je duše či srdce raněné, nemůže ostatní zbytek těla fungovat tak, jak by měl. - Připrav se ovšem, že i psychologové jsou "jen" lidi - nejsou všichni svatí andělé; sama jsem potkala pár exotů s dost zvláštními názory, a dokonce jednoho arogantního a ješitnýho sobce. Jinými slovy řečeno - když Ti u jednoho nebude něco sedět, a budeš cítit, že "je nějakej divnej", neházej flintu do žita a hledej dál, až narazíš na solidního člověka, kterej Ti padne do noty.
Co se týče manžela, nevím, nemám zkušenosti. Možná lze doufat, že se srovná, ale asi bys neměla čekat jen na toto, protože se taky srovnat vůbec nemusí. Co můžeš dělat Ty, je jediný - v tuhle chvíli sama sobě - a tím i svému dítěti -pomoct, jak nejlíp dokážeš.
Pokud tuhle dost nepříjemnou situaci zvládneš, jednak si sama sebe budeš víc vážit a víc si budeš důvěřovat, a jednak Ti to v pozdějších týdnech, měsících či letech vrátí Tvé dítě: když mu budeš dávat svou lásku a něžnou péči, ono Ti ji bude oplácet - a pokud rány na Tvé duši nebudou příliš bolavé, pak budeš zase i šťastná, i kdyby Tě koneckonců manžel opustil...
Palečky drží M.