Život zdravých sourozenců vs. život rodičů

Článek je velice pěkný a děkuji za něj. Protože se v reakcích objevily dva odlišné, ale spolu související "problémy" v životě rodin s postiženým dítětem, chtěla bych přidat i svůj názor a svoji zkušenost sourozence...

Moje nejstarší sestra se narodila silně nedonošená a celé dětství trpěla spoustou zdravotních komplikací způsobených předčasným narozením a také velice špatnou péčí dětské lékařky, nicméně byla brána jako normální "zdravé" dítě a tak jsme se postupně rodičům narodili ještě další 3 děti. Když bylo sestře 17 onemocněla roztroušenou sklerózou a ochrnula. Její stav se v průběhu času měnil, jednou na tom byla líp jednou hůř, nicméně od tohoto okamžiku potřebovala neustálou asistenci zdravého člověka, nejčastěji mojí mamky. Mě a bratrovi bylo v té době 10 a 9 let, druhé sestře 16. Moje mamka to nesla statečně, ale nemocná sestra ji potřebovala mít stále u sebe, takže, jak doma často říkáme, nám v tomto věku do jisté míry skončilo dětství... Mamka dělala vše pro to, aby jsme se necítili odstrkovaní, naslouchala nám, povídala si s náma, musela toho zvládnout tolik, co by mnohý jiný nezvládl, ale "dospět" jsme jednoduše museli hned... Na jednu stranu nás tato zkušenost obohatila, spoustu věcí nás naučila, na druhou stranu nám toho hodně vzala... Vzala nám čas strávený s mámou, vzala nám bezstarostnost dětství... NIKDY, NIKDY jsem toho skutečně nelitovala a NIKDY bych to mámě nevyčetla!
Dá se tedy říci, že zdravé děti často "trpí" v životě s postiženým sourozencem, ale dle mého názoru a vlastní zkušenosti to není zas takové utrpení, které by se nedalo zvládnout, překonat, určitá míra stresu a frustrace, která nás ale posune dál... Jistě že ne každého, citlivého jedince to může skolit a silně poznamenat, ale takového jedince může poznamenat i život v "normální" rodině, kde bude frustrován čímkoliv jiným...
Jenže kromě života dětí je ještě život rodičů, které jejich zdravé děti často drží nad vodou, tedy spíše ta skutečnost, že mají i zdravé děti, které je potřebují, které mají jiné starosti a problémy, které vedou "normální" život... Mít jen postižené dítě znamená upnout se na jeho problémy, mít k tomu i zdravé dítě nebo více dětí, znamená nutnost neupadat, držet se ve střehu, překonat nadílku osudu a jít dál... A navíc to není jen o reálném čase! Lidé se často pozastavují nad tím, že rodiče tu nebudou věčně a o postiženého sourozence se pak musejí postarat ti zdraví... (Nemusí, ale většinou chcou a to je dobře...) Ale ještě před tím než tu rodiče nebudou, co třeba stáří, co vnoučci???
Moje máma občas říká, že kdyby byla sestra takto nemocná dřív než jsme se narodili, že by si nás možná nikdy nepořídili... Jenže kdyby měli jen postižené dítě, zůstal by jejich život trčet ve stereotypu o obstarání potřeb svých a nemocného dítěte... Tím, že mají ještě zdravé děti, které samy mohou mít děti, mohou si na stará kolena užívat svých vnoučků a těšit se z radosti života! Pravda, zatím jsem jim nadělila jen jednu vnučku, ale v létě snad přibude další a snad i druhá (zdravá) sestra se brzy dočká. Nevěřila bych dřív jaké štěstí svým rodičům nadělím svojí dcerou, tak moc ji oba milují a z mého velmi uzavřeného otce se na stará kolena stává úplně jiný člověk jakmile uslyší cupitání své prvorozené vnučky...

Třeba někomu náš životní příběh pomůže v rozhodování, které bude vždy těžké, ale co je v životě lehké... Pořád musíme překonávat překážky a nástrahy a s každým problémem, se z nás stávají silnější a zkušenější jedinci...